Anna Kormik

Anna Kormik

Kdo se bál Štěpána Šaleje

Kapitola první

Z deníku Kristiny Jaremkové

24. června

Po odchodu ze soudní budovy jsme se rozešli každý jiným směrem. Ne, Bedřich neměl v té části města určitě co dělat, vsadím se dokonce, že tam nikdy nechodil. Zřejmě se mě chtěl co nejdřív zbavit.

Vyrazila jsem hluboký vzdech. A to jsem byla do té chvíle hluboce přesvědčena, že se v úloze zavržené ženy držím skvěle a že nebudím soucit. Byl to omyl pochopitelně. Protože když jsem Bedřichovi škádlivě, se smíchem navrhla, abychom zapili rozvod, řekl kategoricky ne. Neodmítl mě proto, že bych mu byla protivná, to ne, na to jsem ho znala příliš dobře, než abych si to o něm myslela. Udělal to, protože se vnitřně bouřil proti soucitu. Chtěl mě mít co nejdřív z krku, skoncovat s výčitkami svědomí. Jen jestli se mu to povede?

Šla jsem tedy pomalým krokem na stanici elektriky a statečně přemáhala pocit tísně, který mi nesnesitelně svíral srdce. Ale ačkoli jsem už nemusela před nikým nic předstírat, srdce mě přesto bolelo. Přímo jsem cítila, jak mi klesají koutky rtů, jak se mi zakaluje zrak, jak mi plihnou vlasy, které jsem ráno pečlivě vykartáčovala a které držely stejně, jako jsem se do té chvíle držela já. I rtěnka mi určitě slezla ze rtů.

A najednou jsem se začala strašně litovat. Sluncem zalitou, zaprášenou ulicí kráčí stará, unavená žena, která je poprvé v životě sama. Všechno pro mne najednou skončilo a skončilo totální prohrou, ztratila jsem domov, manžela, syna i přátele, o kterých jsem si donedávna myslela, že jich mám tucty. Srdce se mi svíralo a chtělo se mi brečet. Ale kde jinde se člověk může vybrečet než v přátelské náruči? Žádná náruč tu nebyla.

Po Bedřichově odchodu jsem zůstala taková, jakou jsem se pro lidi před deseti roky vymyslela. Skvělá ženská, ve všem kompetentní, vševědoucí, málem žula, ideální útočiště pro lidi, kteří mají trable a potřebují se vypovídat. „Nejspolehlivější tvor na světě.“

„Jsi jediná hezká ženská, na kterou je spoleh,“ říkali mi kolegové v zaměstnání. Vyzkoušeným gestem jsem si odhodila vlasy z čela. Vždycky mě to přesvědčovalo o mé nezdolné životní energii. Ale teď mi ani to gesto nevyšlo. Příliš mnoho se toho na mne najednou sesypalo.

Tak za prvé zaměstnání. Od devatenácti let jsem si na sebe vydělávala sama. Nejdřív jako archivářka v nakladatelství. Od roku 1955 jsem pět let houževnatě, při zaměstnání, studovala, takže mi pro muže a dítě, které nepřišlo zrovna nejvhodněji na svět, nezbýval čas, ale celou dobu jsem si slibovala, že až budu mít doktorát v kapse, všechno se změní.

Taky se změnilo. Z archivářky jsem povýšila na sekretářku místoředitele, sekretářku jedinou svého druhu, o které se všeobecně říkalo, že je instituce sama pro sebe. A najednou nastal obrovský zvrat k lepšímu. Spousta známých rázem zjistila, že je Kristinka Jaremková hezká, že Kristinka je zdravá jako řípa, schopná, kolegiální, že má ráda lidi a že se jim za projevenou sympatii dovede odvděčit, vytáhnout je z bryndy, poradit, bránit všechny své přátele, kterých začalo rapidně přibývat.

Na domov a rodinu mi opět nezbýval čas. Když se člověk určitým způsobem nastylizoval, nesmí zklamat. Zaměřila jsem se především na dvě věci – být ideální sekretářkou a skvělým kamarádem pro všechny příležitosti. Kamarádem, s kterým se hrají karty, kterému se může každý svěřit, pít s ním vodku a vést intelektuální řeči, který je prostě „na výši“. Čte všechno, co je třeba číst, všechno ví, co má vědět. V tom ustavičném shonu a plahočení, abych učinila zadost verzi o sobě, se mi jaksi něco poztrácelo, ale chvíle smutku a lyrického zamyšlení brzy pominuly, rozptýleny jediným výrazem uznání, nadšeným pohledem, pochvalným přívlastkem, prohozeným v rozhovoru, „spolehlivá Kristinka“.

V tomto velmi uspěchaném období, v největším shonu, kdy měl den příliš málo hodin a týden příliš málo dní, kdy se mi zdálo, že jsem na vrcholu úspěchů, něco se začalo doma kazit. Kazilo se to vlastně velmi dávno, ale jaksi zanedbatelně, jak jsem si aspoň namlouvala.

Bedřich byl grafik – velmi schopný a uznávaný. To pochopitelně zvyšovalo půvaby života. Jeho prostřednictvím jsem se dostala do zajímavé společnosti, mohla jsem manifestačně tykat známým umělcům, kteří přicházeli k mému šéfovi, a nakonec, od té doby, co se v městě začaly stále častěji objevovat plakáty, podepsané Bedřichem Jaremkem, nastalo příjemné období finanční bezstarostnosti. Byla jsem přesvědčená, že mé štěstí je naprosté, tím spíš, že malý Tomík byl zdravý, samostatný a od té doby, co se naučil chodit, vlastně mě nepotřeboval. Katastrofa přišla zcela neočekávaně, jak už to u katastrof bývá.

S Bedřichem jsme se znali od dětství, bydleli jsme ve stejném domě, a když jsem v jedenácti letech přišla za povstání o oba rodiče a zůstala sama jako ten příslovečný kůl, Bedřich, který nebyl o mnoho starší, stal se mým hlavním ochráncem. Oba jsme v těžkých poválečných podmínkách vychodili školu, a když jsem studovala první rok romanistiku a Bedřich druhý rok malířskou akademii, vzali jsme se.

Roky, kdy jsme se oba těžce protloukali a učili, věčně uštvaní a uhonění, často bez halíře v kapse, byly nejlepšími roky našeho manželství. Až potom jsem si uvědomila, proč byly tak dobré, byla jsem spokojená s Bedřichem, Tomíkem, se sebou, se vším. Až tu náhle, jsou tomu zrovna tři roky, Bedřich prohlásil, že má toho dost. Že se bez něho klidně obejdu a že mám stejně vždycky víc času pro kamarády než pro něho. Tomík je dost velký, aby pochopil, že se rodiče musejí rozejít. A že chce být jednou doopravdy ženatý. Že za tím nevězí žádná jiná žena. On prý potřebuje manželku, o které by věděl, že stojí jedině o něho, a ne o zástupy všelijakých známých, cizí starosti a radosti, práci, umění a politiku. Že chce být v rodině osobou číslo jedna. A vůbec, že se příliš brzy oženil a že vlastně nebyl nikdy mladý. Teď prý slyší poslední zvonění, které ohlašuje druhou, bohužel poslední pol ovinu života. Hodně věcí nás pořád spojuje, a proto zůstaneme přáteli.

Tři roky jsem nenápadně, ve vší tichosti bojovala o Bedřicha, vyděšená představou, že bych ho mohla ztratit. Dlouho trvalo, než mi došlo, oč jde. Nebrala jsem jeho výhrůžky vážně, očekávala konkrétní požadavky, nejdřív rozhněvaná, potom ochotná vyjít mu ve všem vstříc. Po odchodu posledních hostů jsem strhávala z obličeje masku jásavého sebevědomí a znovu a znovu ho obměkčovala slzami, vzpomínkami a zoufalými domluvami. Nakrátko byl klid, ale pak to propuklo s dvojnásobnou silou. Bedřich se zatvrzoval čím dál víc. Nakonec jsem musela kapitulovat a přistoupit na rozvod. Jenomže tentokrát v tom už byla jiná žena.

Ne, raději na to nebudu myslet. Půjdu ke kadeřníkovi nebo si umyji hlavu doma. Když mě něco trápí, vždycky myslím v celých větách. Budu mít načechrané vlasy a hned mi bude na duši líp. Co kdybych zašla na pedikúru. To není špatný nápad.

Skočila Jsem do tramvaje, která jela směrem k MDM, a chvíli si gratulovala, že jsem se dovedla tak rychle rozhodnout. Rychlé rozhodování patřilo k mým příznačným povahovým vlastnostem. Vem to čert! Pojedu si odpočinout do Kazimierze, po návratu se rozhlédnu po novém zaměstnání a nějak si ten svůj osamělý život zařídím. Raději nevzal s sebou vůz, aby mě náhodou nemusel odvézt domů. Je to smůla, že ta výpověď přišla zrovna teď.

V našem podniku snížili počet míst a můj šéf odešel jinam. Po místoředitelově odchodu byla i sekretářka zbytečná. Kdybych o to moc stála, snad bych se tam udržela, ale styděla jsem se přiznat, že jsem na tom hůř, než si všichni myslí. V zaměstnání nikdo netušil, že se rozvádím, stěhování proběhlo v největší tajnosti. Bylo mi trochu a vlastně hodně líto, že musím odejít ze známého, příjemného prostředí, měla jsem trému z nového místa, nových lidí, nové práce, která mi určitě nebude tak sedět jako předchozí.

Na Tomíka jsem si zakázala myslet. Bedřich si ho nechal u sebe. „Nechci, aby o mně říkali, že jsem zvíře a opouštím po tolika letech ženu i s dítětem. Nebýt jeho, dávno jsme se rozešli. Tomášovi je třináct a výborně se bez tebe obejde. Stejně jako se obešel dosud.“ Bedřich byl energický, já unavená. Kromě toho jsem si uvědomovala, že zámožný otec, který má jméno a auto, je pro dítě určitě přitažlivější než utrápená matka, která nic neznamená. Protože můj význam taky skončil.

Jsem osamělá jako hruška v poli – napadlo mě najednou.

Ne, nepojedu na pedikúru. Pojedu domů a sehraji před zrcadlem velkou scénu z melodramatu „Osamělá žena pozoruje zkázu, jakou způsobil na její tváří čas“. Vítejte vrásky a šediny! Konec.

Kapitola druhá

Z deníku Kristiny Jaremkové

5. srpna

Seděla jsem v kavárně Fraška v Kazimierzi. Čtyři dny jsem přísně dodržovala slib absolutní samoty. Bydlela jsem na Horách u mimořádně nevrlé hospodyně, s kterou jsem za celý den prohodila pár nejnutnějších slov. Trénovala jsem život osamělé ženy, luštila křížovky, kladla pasiáns, slunila se celé hodiny v srpnovém slunci a četla Sinkiewiczovu trilogii. Žádná námaha. Rostliny netrpí, pokusím se žít jako rostlina.

Nakonec jsem to vzdala. Stejně jsem potřebovala sejít do města, doplnit zásobu cigaret a kromě toho mě lákala představa kávy. Usedla jsem v nejvzdálenějším koutku nevelké kavárničky, objednala dvojitého turka a rozevřela noviny.

Kavárna byla skorém prázdná. Pootevřenými dveřmi dolétaly nevýrazné hlasy lidí, kteří se opalovali na lehátkách v zahradě. U jediného obsazeného stolku seděl vlasatý chlapec se zarputilým obličejem a mladičká nehezká děvenka v příliš krátké sukýnce a příliš tlustém svetru. Byli zřejmě nazlobení a téměř na sebe nemluvili.

Povzdychla jsem si. Předchozího dne jsem absolvovala první delší procházku, při které jsem si uvědomila, že všechny kopečky, které přece nebyly žádnými velehorami, povyrostly za poslední čtyři roky, co jsem byla v Kazimierzi naposled, o hezkých pár metrů. Cítila jsem se stará, unavená, stáří ochromovalo moje údy a strach před ním zatlačil do pozadí všechna jiná neštěstí a nepokoje. Smutný mladý páreček v protějším rohu ve mně probouzel závist, i když se oči děvčete právě zakalily slzami. Sklonila jsem se nad „Životem Varšavy“.

„Kde se tu bereš, Kristýnko?“ Známý hlas kladl tuto otázku jinak než jiní lidé, bez vykřičníku na konci věty.

Vymrštila jsem se.

„To mám radost, že vás tu vidím, pane profesore.“

„Smím si k tobě přisednout?“

„Samozřejmě. Mohu vám objednat kávu?“

„Už jsem o ni poprosil tu hezkou slečinku od espresa. Z úcty k mým šedinám mi zatajila, že se tu každý obsluhuje sám,“ usedl proti mně. „Uhodl jsem, jak vidíš, že ti moje společnost přijde vhod.“

„Vy vždycky všechno uhodnete, pane profesore.“

„Vždycky ne,“ usmál se na mne svým osobitým způsobem, spíš rozzářenýma očima než rty. „Neuhodl jsem například, proč sedíš za tak pěkného počasí sama, s tvářičkou scvrklou jako krejcárek. Takhle vypadáš, když tě něco moc trápí.“

Tichounce jsem povzdychla. Jaké blaho potkat člověka, který nás opravdu zná. Ne, nebudu ze sebe dělat triumfujícího vítěze. Budu osamělá a opuštěná chudinka. Ze všech lidí na světě je to právě profesor Bartoš, můj třídní a latiník, kterého se nejméně stydím. Stejně by mě za chvíli prokoukl. Přesvědčila jsem se o tom ve škole i v životě. Když se v roce 1953, po mé maturitě, rozloučil se školou a přešel do služeb bezpečnosti, byla jsem s ním stále ve styku, navštěvoval nás občas doma a v posledních několika letech, přesně po tom, co odešel do důchodu, chodil k nám ještě častěji a znal jak Bedřicha, tak i Toma.

„Přemýšlím o banálních a chronicky známých pravdách. Že život není peříčko, ale že je přesto škoda, když utíká. Že mi osud nepřeje. Ačkoli,“ dodala jsem, „to poslední jsem ochotna korigovat, protože mi poslal vás.“

Podíval se na mne pozorně, bez úsměvu. Slečna mu přinesla kávu a profesor objednal rybízovku. Po chvíli se objevila na stole malá karafa se „specialitou podniku“, hořkosladký, červený likér z černého rybízu, a profesor mě energicky vyzval.

„Vypij štamprli a řekni mi všechno popořádku.“

Nic jsem si nepřála víc. Ale zvyk člověka, přivyklého dělat vrbičku jiným lidem a o svých starostech nemluvit, udělal své. Proto jsem mu sdělila ve vší stručnosti:

„Před čtyřmi dny jsem se rozvedla s mužem. Syn zůstal u něho. Koupil mi garsoniéru. V starém bytě zůstal pes a nový byt, až se do něho vrátím, bude úplně prázdný. Ještě jsem si na to nezvykla. Žila jsem dosud vždycky v kolektivu a kromě toho mi dali v nakladatelství padáka.“

„Jak to?“

„Propouštělo se. Můj šéf přešel do jiného podniku. A ještě něco: kopce jsou v Kazimierzi vyšší než před čtyřmi roky,“ pokusila jsem se o úsměv, ale asi dopadl dost bledě, protože mi profesor bezděčně pohladil ruku. „A vůbec, nemohu si jaksi zvyknout, že mám jenom minulost a žádnou budoucnost. Doposud jsem si to jaksi neuvědomila.“

Ne, takové reakce jsem se rozhodně nenadála. Profesor se zvrátil na židli dozadu a rozchechtal se tak hlasitě, že dvojice u protějšího stolu zvedla hlavu a chlapec se na nás znechuceně podíval. Rozesmála jsem se taky, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

Profesor dopil rybízový likér a delší chvíli si mě mlčky prohlížel. Dodnes vděčně vzpomínám na jeho pohled. Pocit stáří a beznaděje náhle pominul. Zase jsem byla hodnou, i když příliš sebevědomou žákyní, která se pokouší přesvědčit latiníka, že se nedopustila chyby, protože viribus unitis nemůže znamenat nic jiného než „spojenými muži“, i když profesorovi v duchu přiznává, že jde o „spojené síly“, jenomže se člověk může lehce splést. Věděla jsem, že vzápětí uvěřím pokorně všemu, co mi řekne.

„Drahá Kristinko, ty nikdy nebudeš mít jenom minulost. Jsi sentimentální, ráda vzpomínáš, a proto se ti zdá, že máš všechno, co za něco stojí, za sebou. Ale ve skutečnosti patříš k lidem, kteří jsou zaměřeni čistě do budoucna. Víš přece, že se trochu vyznám v psychologii. I jako devadesátiletá babička budeš něco od života očekávat. A budeš mít pravdu. Kolik je ti vlastně roků?“

„Devětatřicet.“

„Nu ovšem,“ usmál se. „Nezávidím ti, protože tolik mi bylo přesně před třiceti lety. Závidím jedině lidem starším než já.“ Potom se bez přechodu věcně otázal:

„Proč ses rozešla s mužem?“

Zakoktala jsem jako ve škole:

„Já ne, to on.“

„Nebylo vám spolu dobře?“

„Myslela jsem, že ano. Ale já vždycky věřím tomu, co mi nejlíp vyhovuje. To znamená, věřila jsem, protože teď už nevěřím.“

V profesorových očích se mihl teplý úsměv a já jsem si opět připadala jako školačka, která něco provedla.

„A nedalo se to nějak spravit?“

„Zkoušela jsem to tří roky. Jenomže on se teď zamiloval.“

Profesor hvízdl a slečna v bufetu vzhlédla překvapeně k staršímu pánovi, který vydává tak neslušné zvuky.

„A chce si ji vzít?“

„Nevím. Asi ano. Neznám tu paní ostatně, vím o ní jenom, kdo je. Velmi hezká a mladší než já. Jistě pochopíte, pane profesore, že déle bojovat by bylo pod mou úroveň.“

Nezadržitelné slzy se mi tlačily do očí. Přemohla mě hloupá lítost. Profesor se zavrtěl na židli. Už jsem se připravovala na to, že za chvíli uslyším „ubožátko“, ale nic takového se nestalo. Zvedl hlavu a energicky objednal další dvě kávy. Mlčeli jsme, dokud se neoctly na stole. A tu padly do ticha zvýšené hlasy od stolku mladé dvojice.

Chlapec mluvil hněvivě, oči zarytě upřené na obraz na protější stěně.

„Nevím, oč mu jde, ale když to chce on, tak tím to pro mě hasne.“

Dívka cosi zašeptala. Chlapec netrpělivě luskl prsty.

„Neotravuj, Dito. Z toho nic nebude. Škoda, ale nedá se svítit. Jdu se koupat. Zítra odjíždím, chci se vykoupat.“

„Neodjížděj…“

Dívka řekla poslední slova velmi naléhavě, aby ho zadržela, a zděšeně pohlédla na nás, jako by se styděla za své chování. Rychle jsem uhnula pohledem. Profesor se usmál.

„Pozoruji, že ses nepřestala starat o jiné, že už máš cukání běhat, zařizovat, zachraňovat. Nemám pravdu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Takové hádky vždycky vypadají tragicky, ale tragédií skoro nikdy nejsou. Jsou mladí, proto musejí dramatizovat. To je přirozené. Mně je devětatřicet a měla bych být v tom věku šťastná. Nebo aspoň spokojená. Já si už žádnou tragédii nemohu dovolit.“

Profesor se ke mně naklonil a bylo mi opět, jako při rozhovoru v jeho kabinetu, když mě pozval na „spiritistickou seanci“, abych vyvolávala vlastního ducha, jak žertovně nazýval školácké zpovědi. Často jsem se na nich setkávala se sarkasmem a ironií, ale na to jsem byla připravena, protože profesor předem upozorňoval, že se v soukromém rozhovoru nechová jako pedagog; většina spolužáků se ho bála jako ohně, ale my, jeho věrní ctitelé, jsme si ničeho tolik nevážili jako rad, které nám při těch příležitostech uděloval.

„Děvče, buď ráda. Jaká příležitosti Začínáš úplně nový život. Nová práce, nový domov, sbohem staré smutky a starosti. Jako by tě celou obrátili naruby. Prozatím jsi tou operací trochu unavená. Ale počkej, promluvíme si o tom za půl roku. Musíš se do toho pustit cílevědomě. Máš svůj osud ve svých rukou, začínáš nový list, dej pozor, abys ho hned na začátku nepočmárala. Netrap se zbytečně tím, že musíš být smutná nebo veselá.“

Do kavárny přišli noví hosté a obsadili vedlejší stolek. Profesor ihned přešel z důvěrného tónu k normální společenské konverzaci.

„Kazimierz je hezké letovisko, viď?“

Rozhlédla jsem se po místnosti. Chlapec odešel, dívka, nyní velmi smutná, zůstala sama. Společnost se hlučně rozesazovala u stolu. Zvedla jsem šálek ke rtům, ale nevypila jsem ani doušek. Ve dveřích se objevila žena. Ne, nikoli žena, dívka v bílých šatech s hlubokým výstřihem, snědými rameny, štíhlým krkem, na kterém seděla malá hlava s krátce přistřiženými vlasy barvy starého zlata. Chvíli tam stála a dívala se jasně zelenýma očima, orámovanýma černými řasami, přímo na mne. Náhle se usmála, lehce pootočila hlavičku dozadu a prohodila.

„Pojď, nikdo tu není, můžeme si popovídat.“

Teprve teď jsem si všimla, že není sama, ale v doprovodu ženy s obličejem ve tvaru trojúhelníku a bystrýma, modrýma očima. Znala jsem ji a vždy jsem ji pokládala za hezkou, ale ve srovnání s tou první vypadala bezvýrazně. Všechno muselo zšednout vedle tak oslňující, zářivé krásy. Stěží jsem od ní odtrhla pohled, když jsem si všimla, že oči dívky, od které odešel chlapec, se najednou zakulatily údivem a že hlučná společnost u sousedního stolku ztichla. Profesor se rovněž zarazil.

Prošly kolem nás a ta druhá řekla:

„Objednám kávu. Sedni si zatím, Veroniko.“

Neměla jsem ani stín pochybnosti. Nemohl to být nikdo jiný než Veronika Šalejová.

Kapitola třetí

Z deníku Kristiny Jaremkové

5. srpna, pokračování

Kdo by odolal pokušení a neposlouchal jejich rozhovor? Nenechala jsem si ujít jediné slovo.

„Tak spusť. Proč jsme jim utekly? Proč jsi letěla jako blázen? Proč jsi na mne celou dobu nepromluvila?“

Veronika neodpověděla. Míchala cukr v kávě a dívala se upřeně na stromy za oknem. Opět jsem cítila, jak se mi tají dech; tak nevýslovně krásné byly její zamyšlené, trochu smutné oči, tak půvabný sklon hlavy na štíhlém krku, tak dokonale řezaný obrys tváře a brady. Profesor zašeptal.

„Ta stojí za podívanou.“

Procitla jsem. Přelétla mě lhostejným pohledem. Slečna od espresa, která z ní také nespouštěla oči, obsluhovala nové hosty.

„Jen tak. Přestalo mě to bavit. Nikoho nemám ráda, všichni se mi hnusí. Chtěla jsem být chvilku sama, to znamená s tebou, Zošo,“ usmála se.

Zoša mávla netrpělivě rukou.

„Věro, neblázni. Nejsem muž, mě nemusíš svádět. Kromě toho jsi mě už dávno svedla. Verae adscripta. Jsem tvým nedílným vlastnictvím.“

„Mým? Štěpán a já sice žijeme v majetkovém společenství…“

„Věro!“

„Nu budiž, obraťme raději list. Promiň, víš, že nejsem zlomyslná. Ostatně, lidí, co mě mají rádi, je dost, a o jiné nestojím. Ani o…“ naklonila se k jejímu uchu a ztišila hlas, ale slova dolétala k našemu stolku naprosto výrazně; pokud se hlas přeladil na nižší, důvěrný tón, bylo to ztišení spíš automatické a neplynulo z obavy, že by mohl někdo nežádoucí poslouchat. Cizí lidi nebrala Veronika Salejová zřejmě na vědomí… „I Štěpán je v poslední době protivný. Dřív se smál každému novému ctiteli, teď se rozčiluje.“

„Ani se mu nedivím.“

„Nepřeháníš?“

„Který muž by se nerozčiloval, když se cizí chlap rozvádí, protože spoléhá, že se ožení s jeho ženou.“

„Spoléhat může… Štěpán dobře ví, že za to nemohu.“ Pokrčila rameny. „Vykládáš nesmysly, Zo.“

„Teď se bude taky rozčilovat, protože jsi vzala vůz a ujela.“

„Sotva. Stejně chtěl jet se svým neodlučným Petříčkem.“

„Petrova společnost je mu zřejmě milejší než tvoje.“

„Nevím. V poslední době má i na Petra spadeno. Nedávno v řeči nadhodil, že éra autorských dvojic možná skončí a že nastane období osvobozování jedinců. Petr se tomu jenom smál. Ostatně, stejně nevěřím, že by se Štěpán bez něho obešel. Petr má švih, je vtipný.“

„Štěpánovi to předtím taky docela dobře šlo. Možná že ještě líp.“

„Jenomže se vydal. Petr vždycky říká, že jejich spolek, to jsou jeho nápady plus Štěpánova pracovitost.“

Profesor se ke mně naklonil.

„Kristinko, nesluší se poslouchat rodinná tajemství. I kdyby ti její krása nevím jak uhranula…“

Jen s největším sebezapřením jsem odtrhla pohled od Veroniky.

„To není zvědavost,“ zašeptala jsem. „Ta je ale krásná, co?“

„Krásná.“

„Tak vidíte. Kam se na ni hrabu…“

Profesor našpulil rty. Už jsem trnula, že zase zahvízdá, ale naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel.

„To je ona? Bedřich má dobrý vkus, ale příliš málo fantazie, jak se obávám.“

U sousedního stolku bylo právě vysloveno jméno mého bývalého muže. Zoša se ptala, jak se Jaremko chová po rozvodu. Veroničiny zamyšlené zelené oči náhle zajiskřily. Tiše se zasmála.

„Běhá za mnou, telefonuje, běduje, má výčitky svědomí a chtěl by na mých prsou vyplakat srdcebol. Řekla jsem mu, že jedu na týden do Kazimierze a že doufám, že si do té doby odbude rekonvalescenci. Nemám ráda muže, kteří myslí na jinou ženu, když jsou se mnou. I kdyby na ni mysleli hlavně proto, že jí ublížili kvůli mně.“

Od okna, otevřeného do zahrady, zavanul chladnější vzduch. Zachvěla jsem se. Otočila jsem se k profesorovi.

„Ochladilo se. Neměli bychom zaplatit?“

Řekla jsem to zřejmě příliš nahlas, protože Bedřichova milá a její společnice náhle zmlkly.

„Kde bydlíš?“

„Na Horách.“

„Večeříš tam?“

„Ne, půjdu se najíst do mléčného baru.“

„Počkej, doprovodím tě.“

Vtom se otevřely dveře. Nejdřív jimi rychle prošel vlasatý chlapec se zamračeným obličejem. Věra udiveně vykřikla. Za ním…, uchopila jsem vstávajícího profesora za ruku. Dalším hostem, který právě vstoupil do kavárny, nebyl nikdo jiný než Bedřich. Nevšiml si mě, ale stejně jsem věděla, že už je pozdě, že nemá cenu schovávat se za noviny. Proč taky? Stejně mě neregistroval. Stál u jejich stolku, bledší než obvykle, ale přitom dělal, co mohl, aby na něm nebylo vidět, že je rozčilený. Jak dobře jsem ho znala!

„Zdravím tě, Veroniko.“

„Dobrý den. Proč jsi přijel?“

„Ve Varšavě je nesnesitelné horko. Zapomínáš, že jsem novopečeným majitelem vozu a mohu uprchnout z dusného velkoměsta do lůna idylického Kazimierze,“ recitoval se strojeným patosem. „Dovolíš, abych si k vám přisedl?“

Nenápadně se podívaly jedna na druhou.

„Prosím, sedni si.“

Bedřich klesl na židli dřív, než byl vyzván, a hlasitě si objednával kávu v bufetu. Židli měl postavenou tak, že jsem viděla kousek jeho profilu, lehce cukající koutek rtů, známku potlačované zlosti. Veronika se rychle nadýchla a spustila:

„Miláčku, můžeš s námi pochopitelně vypít kávu. Jsem ráda, že tě vidím, a Zoša určitě taky. Ale za chvilku přijde Štěpán se spoustou známých.“

„Vážně? Nevadí, nemám nic proti Štěpánovi ani jeho známým.“

„Pochop, utekly jsme mu, abychom si mohly o samotě popovídat. Když tě tu zastihne, bude si myslet, že jsme zdrhly kvůli tobě.“

„Co na tom?“

„Štěpán je náladový, nechci ho zbytečně rozčilovat.“

„Nezlob se, ale to je mi srdečně fuk. Chci tu být a taky tu budu.“

„Bedřichu,“ zvolala zlostně, „odpusť si ironické poznámky, nemám to ráda. Ani mě nenapadne poslouchat kvůli tobě divoké scény doma.“

„Obávám se, že se jim stejně nevyhneš.“

„Vyhrožuješ?“

„Ne, žádám.“

„Bedříšku, buď tak hodný, moc tě prosím.“ Veškerý hněv vyprchal jako mávnutím kouzelného proutku a zůstaly jenom prosebné, široce rozevřené oči, „Potom ti všecko vysvětlím, ale teď už jdi.“

Bedřich měkl jako vosk. Neslyšela jsem ani neviděla nic než jejich stůl. Zoša, která celou dobu mlčela, tiše zasáhla do rozhovoru.

„Že se nestydíš, Bedřichu. U vedlejšího stolu slyší každé naše slovo.“

Bedřich k nám zatékal lhostejným pohledem. Objevila jsem se pochopitelně v jeho zorném poli. Lehce zbledl, chvíli trvalo, než se mu krev vrátila do obličeje. Mžikal bezradně víčky, zatímco já, jako uhranutá, jsem nedokázala uhnout očima. Vzápětí jsem uslyšela jeho hořký, ironický hlas:

„Vidíš, ty se bojíš muže, aby tě nepřistihl při tajné schůzce. Vezmi si příklad ze mne. Prosím, tamhle sedí moje žena.“

Veronika, znervóznělá další překážkou, mě lhostejně registrovala pohledem. Vtom se za dveřmi rozlehly hlasy, překřikované sonorním ženským hlasem. Manželé Količtí. Věra se zatvářila, jako by chtěla zalézt pod stůl.

„Už jsou tady. Bedřichu, přesedni si ke své ženě, proboha!“

„No dovol…“ zuřil Bedřich. Vtom se uprostřed všeobecného hluku ozval klidný, ale naléhavý profesorův hlas.

„Jen si přisedněte, pane Bedřichu. Kristina a já se už těšíme na vaši společnost.“

Kapitola čtvrtá

Z deníku Kristiny Jaremkové

5. srpna, pokr.

Je mi dost těžko rekapitulovat další hodiny toho neuvěřitelného večera. Bedřich si k nám přisedl. Do kavárničky se přihrnula spousta známých i neznámých lidí. Pořád se někdo ptal, kde se tu beru, nakonec jsem měla dojem, že celý život odpovídám na tuto otázku. Zdvořile jsem se usmívala, zdravila se na přeskáčku se známými nebo se představovala neznámým. Někdo srazil dohromady stoly a přistavil k nim židle. Bedřich, který se mračil jako čert, octl se někde na protějším konci. Paní Kolická, kulatá jako bochánek, vykládala svým nežensky nízkým hlasem, jak je Kazimierz krásný, že je to polská Provence díky bohatě zvrásněné krajině, že má své dějiny i literaturu, architekturu i vlastní barvu vzduchu, že je to k nevíře, jak se to všechno mohlo sejít v jednom pitomém městečku, a ačkoli jí to nikdo nebral, rozvášňovala se čím dál víc a málem vymáhala od kdekoho deklaraci, že Visla v Kazimierzi je ji
žní řeka. Veronika nemluvila, byla jenom nevýslovně krásná. Sympatický Petr Smulský se pokoušel rozveselit mladý páreček, který byl rovněž přizván ke stolu. Štěpán Salej nadšeně vychvaloval svůj nový vůz, fiatku 125 p, doktorovi Rudíkovi, který byl známý nemluva a o kterém se vykládalo, že otevírá ústa jenom při dražbě, když hraje bridž, a že i pacienty vyšetřuje bez jediného slova.

Bylo nás celkem třináct, ale reálně na mne působil jedině profesor, který věrně setrvával po mém boku a dával mi čas od času lehkým úsměvem na srozuměnou, že je se mnou, že se nedá oklamat mou předstíranou veselostí a že chápe můj smutek. Když jsem se zmínila, že se půjdu navečeřet do mléčného baru, Petr navrhl společnosti, aby přešla na večeři do vedlejší místnosti, s čímž všichni nadšeně souhlasili.

Potom jsme se znovu vrátili do kavárny, kde jsme byli v té pozdní večerní hodině jedinými hosty. Slečna od espresa se nás snažila spočítat pohledem a omlouvala se, že se aparát ucpal a že budeme muset na kávu chvíli počkat. Na stole se objevily skleničky s rybízovým likérem. Některým se chtělo tančit, a tak pustili gramofon, ale v místnosti bylo příliš dusno, a Štěpán navrhl, abychom raději hráli společenské hry, protože ve třinácti se mluvit nedá, povídat se dá nanejvýš ve třech, ve čtyřech nebo pěti lze jedině hrát karty a sejde-li se víc lidí než pět, potom zbývá jedině tanec nebo společenské hry. A tak různí lidé odcházeli a po chvíli se zase vraceli, aby po dvaceti otázkách, na které jsme odpovídali ano nebo ne, uhodli, že jde o hroznýše královského, potom pro změnu hledali schovaný hřeben a my jsme volali „přihořívá“ nebo „hoří“.

Viděla jsem Bedřichovy očí, upřené na Věru, ale přesto jsem se musela smát, když paní Kolická z odpovědi na otázku, k jakému kusu nábytku by se dala přirovnat daná postava – barokní almara – uhodla, že jde o ni. Nakonec došlo na vykupování fantů.

Chtěla jsem jít domů, ale všichni hlasitě protestovali. Nikdo nechtěl nikoho pustit domů. Skorém všichni byli rozjaření, ba i Dita, ta malá, s kterou se předtím hádal vlasatý chlapec – zářila a kvetla díky náklonnosti, kterou jí projevoval Petr. Ten byl ostatně duší společnosti, všude ho bylo plno, škádlil Kolickou, vemlouvavě se usmíval na Žofii a doktorovou. Nakonec usedl vedle mne.

„Za chvilku dostaneme ještě jednu kávu a potom to sbalíme. Už mě to nebaví.“

„Ty jsi taky unavený?“

Vyčetla jsem z jeho přátelského pohledu upřímné pochopení a sympatii.

„Nemám rád, když se někdo trápí. Vím, je to moje Achillova pata. Svoje trable nechávám každé ráno v koupelně. Dneska se mi zdají všichni jaksi rozladění. I Věra září méně než jindy.“ Zakoktal se a začervenal. V těch rozpacích byl tak chlapecký, že jsem se ho snažila bezděčně potěšit:

„Nic, nic, Petře. Mně se paní Veronika taky strašně líbí. A nemrzí mě, že je tak krásná.“

Usmál se.

„Promiň. Nejenomže jsem udělal botu, ale ještě jsem dal na sobě znát, že o tom vím.“

„To není bota, ale potvrzení evidentního faktu.“

„Vím.“ Opět zvážněl. „Věra je mimořádně krásná. A já jsem asi jeden z mála lidí, na které její krása neúčinkuje.“

Snad to způsobil dnešní večer, naprosto nereálný, že jsem se odvážila zeptat:

„Nikdy jsi nebyl do ní zamilovaný?!“

„Ne, nikdy. Ale já jsem na takové věci imunní. Miloval jsem kdysi nepříčetně jednu opravdovou ženu. Chytrou a dobrou. I na umělecká díla se dívám s čistě estetickými pocity.“

„Rozešli jste se?“

„Ne, zemřela.“

„Promiň.“

„Nic, nic. To je příliš stará záležitost, než aby mě ještě mohla rozrušit. Někdy jenom lituji, že mi po sobě nic nezanechala. Přesněji nikoho. Kdysi jsem dokonce záviděl Štěpánovi syna.“ Hledal pohledem zarputilého chlapce.

„To je Štěpánův syn?“

„Nevlastní. Adoptovaný synovec. Ale teď mu ho nezávidím. Nemá ho rád. Mne by asi taky neměl rád.“

„Proč?“

„Vím já? Nejspíš mají rádi mužné otce s ocelovým pohledem a hranatou bradou. Nedovedou jim odpustit shovívavost a velkorysost. Úspěchy u krásných žen pokládají za dvojnásobný hřích. Zbyšek Štěpána skorém nenávidí. Někdy mi to nahání hrůzu.“

Chtěla jsem protestovat, protože mému Tomíkovi se líbilo, že má tátu kamaráda, který se s ním chodí dívat na nové varšavské domy a zuřivě se hádá při Člověče nezlob se. Ale vtom se Petr vesele rozesmál:

„Vidíš, svedla jsi mě tím svým rozumným pohledem. Už zase vytahuji svoje problémy.“ Přisedl si ke mně blíž a žertovně dodal: „Slavnostně slibuji, že už nebudu vytahovat na denní světlo svoje trable, což platí i pro eventuální nenávist k nenarozenému synovi. Obraťme list. Odpusť a dovol, abych seděl do konce večera tichounce vedle tebe. Souhlasíš?“

Vtom ho vyrušil pronikavý hlas Kolické.

„Petříčku, kde je káva? Skončete už, proboha, s těmi fanty, protože to začíná být nudné.“

„Vždyť nehoří,“ protestoval Salej. „Zbývají ještě dva fanty, Petrův a můj. No,“ usmál se na přítele, „co si mám vymyslet, aby ses trochu potrápil?“

„Žádné trápení, žádné mučení, mám ráda šťastný konec,“ hřímala Kolická.

Profesor, který seděl celou dobu vedle mne, navrhl:

„Využijme toho, že máme mezi sebou proslulou literární dvojici, a uspořádejme menší turnaj na určené téma.“

Petr se ušklíbl.

„Když si člověk zvykl psát za peníze, zadarmo ze sebe nevymáčkne ani slovo.“

„Jak to – zadarmo? A co tvoje hodinky, které jsi dal do zástavy?“ zpražila ho Žofie.

„My ze sebe děláme tajtrlíky a ty nic?“

Štěpán nadšeně zatleskal.

„Skvělý nápad! Dejte nám téma a určete čas.“

„Jenom nic avantgardního.“ zapojil se do hry Kolický.

„Přejeme si dva sonety o lásce.“

Zdálo se mi, že se na mne Petr soucitně podíval.

„Dejte už konečně pokoj. Hrajeme si jako děti a dospělý nápoj stydne. Vypijme likér, přineste kávu a půjdeme spát. Vrať ty fanty bez vykupování, Štěpáne.“

„Ani nápad, nekaž lidem náladu.“

„Tvá žena bude určitě pro,“ Petr řekl tato slova se zvláštním důrazem, čímž ve mně vyvolal dojem, že to všechno říká, aby šetřil mé city.

„Vybíráš si divné spojence,“ rozesmál se Salej.

„Tvá žena byla vždy mým spojencem.“

„Ale teď jím možná už nebude,“ Štěpánův hlas zazněl neočekávaně tvrdě, ale potom lhostejně mávl rukou. „Nu budiž, jak chceš, mládeži, naservírujte kávu, napijeme se na rozloučenou.“

Petr, unavený slovní potyčkou, si zapínal vrácené hodinky.

„Aspoň budu moci dodržet slovo a zůstat u tebe až do konce. Ať nás obslouží jiní.“ Napil se likéru.

Zbyšek a Dita už přinášeli šálky s kávou a opatrně je stavěli před nás, aby neukápli. Šlo jim to zdlouhavě, a tak jim několik přítomných pomohlo, abychom nemuseli dlouho čekat.

Pohlédla jsem na Bedřicha. Stál se šálkem v ruce, bledý jako stěna, s kapičkami potu na čele i bradě. Opět se mi vrátil pocit, že se mi to všechno jenom zdá. Že Bedřich, můj muž, není mým mužem, že nemohu utéci domů, i kdyby mě tam nečekalo nic jiného než jeho výčitky. Že se nebudeme spolu ani hádat, ani smát, ani posté rozmotávat naše zamotané manželské konflikty.

Oči se mi zalily slzami. Všechno, co následovalo po tomto okamžiku, bylo zahaleno mlhou. Náhlý křik Žofie, která hleděla jako hypnotizovaná na Štěpána. Jeho obličej, strašlivě zkřivený bolestí. Roztřesené ruce doktora Rudíka, stahujícího z něho košili. Vzlykot malé Dity. A nakonec klidný profesorův hlas:

„Nechte toho, je mrtev. Pane Petře, zatelefonujte, prosím, pro policii.“

Kapitola pátá

Z deníku Kristiny Jaremkové

6. srpna

Probudila jsem se až kolem desáté po neklidné, probděné noci. Slunce stálo vysoko, do otevřeného okna se vlévala medová vůně líp. Chvíli i sem málem věřila, že včerejší večer byl součástí zlého snu. S námahou jsem si připomínala průběh včerejšího večera, ale všechno jsem měla popletené. Energický velitel bezpečnosti, který nás upozornil, že skutečné výslechy budou zahájeny až zítra, a ačkoli se tragédie udála v jeho obvodu, dal už vědět Varšavě, která je trvalým bydlištěm všech zúčastněných (Zúčastněných! Eufemistické označení oběti a podezřelých!), že těm, kteří zde nemají zajištěné ubytování, obstará prozatímní nocleh v domu Svazu polských architektů, kde právě doběhl jakýsi kurs či konference.

Pracné zjišťování osobních dat všech přítomných. Fotograf, místní lékař, hrůzostrašná scéna vynášení mrtvého, hlasitý Věřin pláč a v tom všem ponurý, úděsně bledý Bedřich, který okamžitě zmizel, jakmile nás rozpustili. Domů mě vyprovodil Petr s tváří pomačkanou smutkem.

Jak strašné! Náhlá smrt člověka, který ještě před chvílí přímo hýřil životem. Úkladná, zákeřně připravená vražda. Zločin.

Začala jsem se rychle oblékat. Byla jsem přímo posedlá touhou po společnosti, potřebou uslyšet klidný profesorův hlas. Ať se mnou promluví, ať mi to vysvětlí, ať rozptýlí nesnesitelný pocit úzkosti, který způsobuje, že mi všechno padá z rukou – kartáček na zuby sletěl pod postel, vodu po mytí vylévám místo do vědra do džbánu, nepohodlná očistná procedura je jedním pásmem groteskních omylů.

Někdo zaklepal na dveře. Hospodyně nesměle nakoukla dovnitř.

„Přišli od policie. Máte jít okamžitě do Svazu architektů. Někdo tam zemřel. Vy jste ho znala?“ dodala spiklenecky.

Ani nevím, co jsem odpověděla. Rozběhla jsem se ihned za policistou

„Půjdu s vámi. Stalo se něco nového?“

„Přijeli kolegové z Varšavy. Vozem. Prosili, abychom svolali okamžitě všechny svědky.“

Před Svazem architektů jsem zastihla zástupy zvědavců. Menší a větší hloučky debatovaly na náměstí. Zločin oživil městečko, beztak rušné v tomto ročním období. Všichni se rozestoupili, jakmile jsem se objevila. Věděli, že patřím k tamtěm. Svědčily o tom jejich pohledy, z kterých čišela chtívá zvědavost. Jedna žena si dokonce olízla rty.

V hale jsem zastihla jenom známé z včerejšího večera. Nikdo s nikým nemluvil. U okna stála Dita, bledá a úplně proměněná. Ta neznámá žabka, prožívající milostný konflikt, ve mně včera budila přese všechno závist. Nyní ve mně probouzela jedině lítost. Paprsky srpnového slunce, v tomto období ostré, odhalovaly její nedostatky daleko krutěji než u starších žen. Měla zarudlé oči, na čele růžové skvrnky a uhrovitý nos, který byl snad ještě delší než včera. Vypadala jako smutná, vyděšená myška. Nespouštěla oči ze Zbyška, na němž včerejší večer na rozdíl od ní nezanechal žádné stopy únavy.

Hezký chlapec. Zamračený obličej, neobyčejně jasné, široké čelo, nedůvěřivý pohled černých očí pod hustým tmavým obočím. Opravdový muž – od hlavy pokryté dlouhými, téměř k ramenům sahajícími vlasy, až k nohám v silných, vykrojených sandálech. Zvláštní, snad poprvé v životě nesrovnávám hezkého chlapce s mužem, ale se synem. Tomáš bude za pár let jako on. Taky se bude proti všemu bouřit, vztekat na matku, že nežije s ním, na příliš mladého otce, na to, že neměl skutečný domov ani dětství.

Sofie Nadolská na protější straně stolu si zapalovala roztřesenýma rukama cigaretu. Vedle ní seděla Věra. Věra… Krásná i bez líčidla, s kruhy pod očima. Černé, nádherně klenuté obočí, ideálně čistý profil. Velmi zelené oči pod neuvěřitelně dlouhými řasami. Do takové ženy se lze zamilovat. Nepříčetně, bez ohledu na všechno. Má nateklé rty, vypadá, jako by opravdu plakala, pomyslela jsem si, ale když se u okna, v hloubi haly, objevil strašidelně bledý Bedřich a pohlédl na mne nevidoucíma, prázdnýma očima, soucit mě rázem přešel. Nikdo si mě nevšiml kromě Petra, který ze sebe dokonce vykřesal úsměv. Usedla jsem vedle něho.

Petra Smulského jsem znala mnoho let. Chodil občas za mým šéfem a vždy našel srdečné slůvko pro mne jako sekretářku. Potom, když Bedřich začal dělat divadelní dekorace, setkávali jsme se na společenské půdě častěji. Petr byl z rodu milých chlapců (ano, chlapců, ačkoli mu už táhlo na pátý křížek), v jejichž přítomnosti bývá ženám vždy dobře Teplý, lehce vemlouvavý tón, prostý erotické agresivity, trochu přemrštěné poklony, podbarvené lehkým nádechem ironie, která z nich stírala příchuť lichotky. Skvělá paměť na detaily. Než jeho četné známé přišly na to, že si u každé, třebas i ošklivé, pamatuje každý detail, jak rozkošný pocit uspokojené marnivosti probouzela mimochodem prohozená slova: „Když jsem tě poznal, měla jsi na sobě zelené puntíkové šaty, proč je už nenosíš?“ K tomu připočtěme přitažlivý zevnějšek, úzký obličej s ostře řezanými rysy, hezký tvar hlavy, štíhlou
postavu a chlapecky půvabné gesto, s jakým se dotýkal prošedivělých skrání. Tím nejsou Petrovy přednosti zdaleka vyčerpány. Byl vždy veselý, vždy ochotný a kolegiální. Vtipný, ale ani v jeho zlomyslnosti nebylo žahadlo jízlivosti. Míval zpravidla dost peněz, aby mohl někoho založit nebo hostit. Byl štědrý, což bylo snad hlavní, i když nikoli jedinou příčinou jeho popularity. Kolegové ho chválili, že mu úspěchy nestouply do hlavy. Petr se neoženil, ačkoli byl věčně obklopen ženami. Vždycky jsem tušila, že se za jeho nonšalancí a žertovným tónem skrývá něco víc. Za žoviální nevázaností probleskovala občas inteligence a citlivost. „Nejsem sentimentální ani vážný,“ smál se, „každý večer se modlím k Pánu Bohu, aby mi nedovolil zvážnět, mimo jiné i proto, že manželství je výslednicí buď vážného, nebo sentimentálního vztahu k životu. Jedině, kdyby mi některá z vás tak popletla hlavu, že by
ch ji ztratil. Jednou z příčin, proč lidé uzavírají manželství, je ztráta hlavy.“ Po těch slovech následoval hluboký pohled do partnerčiných očí a nejedné z nich nadlouho utkvěl v paměti jeho povzbudivý úsměv.

Nyní se mi ukázal v úplně jiné úloze. Když mě včera vyprovázel, byl zamlklý, otupělý. Dnes vypadal prostě smutně a uboze.

„Kde je profesor?“

Ukázal bradou na kancelář.

„Zdá se, že poručík, co přijel z Varšavy, je jeho známý nebo žák. Přivítali se velmi srdečně a poručík ho ihned pozval k sobě do pokoje.“ Naklonil se ke mně a dodal šeptem: „K rozhořčení a závisti ostatních zde přítomných prominentů. Včetně truchlících.“ Opět se pokusil o úsměv. „Nediv se, že mě ani v této situaci neopouští humor. Musím mluvit, abych nemyslel. I kdybych se rozkrájel, nenapíšu zítra tragédii, když jsem celým založením komediální autor.“

Uhnula jsem rychle pohledem. Dojímají mě lidé, kteří se snaží být stateční stůj co stůj. Byla jsem příliš rozčilená, abych mohla mluvit. Bylo zřejmé, že tu zkysneme na hezkých pár hodin. Pohlédla jsem neklidně na dveře. Hned se otevřou a začnou výslechy. Ne, nebudu si nalhávat, že se mě to netýká, že mi na ničem nezáleží. Vyšetřovatel bude hledat motiv a usvědčující důkaz. Někdo musel podat Salejovi otrávenou kávu nebo mu do ní nasypat jed až u stolu. Riziko bylo v jednom i druhém případu obrovské. Ale někomu to stálo zato. Kdo mohl mít tak pádný důvod, aby i za cenu takového rizika sprovodil ze světa Štěpána Šaleje?

Ne, raději na to nebudu myslet.

ČÁST PRVNÍ

Svědkové zločinu

Ten, kdo pro milou tvář truchlí,

má přitom brát v potaz míru a stud?

Horatius, Ódy, kniha první, óda 214

přel. Rudolf Merdík a Jindřich Pokorný

Kapitola šestá

V malé místnůstce seděli tři muži.

Poručík Stanislav Kavecký se cítil výsostné spokojen. Když se vracel včera před půlnocí od šéfa, který ho k sobě nakvap povolal, aby ho pověřil vedením případu, daleko vážnějšího než všechny předchozí, s jakými se v dosavadní praxi setkal, byl rozčilen a ztrémován.

Poručík Kavecký měl velmi vážný vztah k životu. Vážně bral střední školu, aby se bez problémů dostal na univerzitu, a stejně vážně se připravoval i na právnické fakultě pro povolání, které bylo od dětství jeho největším snem. Byl jedním z nejmladších důstojníků kriminální služby. Ale ačkoli již získal určité zkušenosti, dopracoval se dokonce několika velmi pěkných výsledků a představení mu předpovídali skvělou kariéru, nedovedl přemoci vrozený ostych. Kolegové se mu smáli, že jeho největším handicapem je jeho málomluvnost. Odvést dobrou práci, to dovede, ale slovo aby z něho heverem páčil. Nazývali ho Standou Nemluvou, ale s úctou mluvili o metodách poručíka Kaveckého.

Případ vraždy Štěpána šaleje však přesahoval jeho možnosti a nebýt doby dovolených a s dm souvisejícího nedostatku kádrů, nikdy by mu ho plukovník nepřidělil. Netajil se ostatně svými pochybnostmi, když mu dával instrukce. Zdůrazňoval, že od něho požaduje především dvě věci – přesnou zprávu o výsledku počátečního vyšetřování, aby ten, kdo se případu po něm ujme, měl všechno černé na bílém, a aby projevil co nejvíc taktu, protože věc je už s ohledem na zavražděného, který byl známou osobností, velmi delikátní.

Poručík vyrazil z Varšavy časně zrána, zašel do Frašky, kde zanechal celou vyšetřovací četu, vyslechl číšnici a provedl důkladnou prohlídku místa zločinu. Nyní si vypůjčil kancelář Svazu architektů, kde chtěl vyslechnout svědky. Neměly to být ještě oficiální výslechy, ale musel s nimi mluvit, aby je poznal a za horka získal informace o průběhu včerejšího večera. Především pak – a to mělo tak blahodárný účinek na poručíkovu náladu – stačil se spojit telefonicky s Varšavou a získat formální souhlas, aby se major Ondřej Bartoš mohl zúčastnit přípravného vyšetřování.

Když přečetl v seznamu svědků Šalejovy smrti jméno svého bývalého představeného, kámen mu rázem spadl ze srdce. Už se neděsil vážnosti případu. Naopak, dospěl k názoru, že mu osud tentokrát přeje. Věděl, že šéf, který stále udržoval styky s bývalým kolegou, jeho návrh jenom uvítá. Kavecký se profesorovi Bartošovi – tak ho v policejní škole nazývali všichni od podřízených k představeným, upřímně obdivoval. Byl to skutečně neobvyklý člověk.

Ondřej Bartoš o sobě říkal, že mu dal osud sice do vínku nejrůznější vlohy, ale zato ho potrestal přílišnou zvědavostí. Četné zájmy způsobily, že zakotvil v trvalém zaměstnání poměrně pozdě. Přátelé se mu posmívali, že si našel dosti neobvyklého koníčka – shromažďování vysokoškolských diplomů. Na střední škole si přivydělával kondicemi, po maturitě vystudoval klasickou filologii, právo a psychologii. Ve všech těchto oborech mu profesoři věštili velké úspěchy a byli velmi překvapeni, když po dosažení posledního doktorátu, tentokráte psychologie, nastoupil skromné místo učitele latiny na jednom varšavském gymnáziu. „Vím, že jsem podivín, ale rád učím,“ prohlásil tenkrát. „Kromě toho mě láká dobrodružství. Styk s mládeží je pro mne permanentním dobrodružstvím. Nic tak nerozvíjí ducha jako styk s mládeží.“

Za okupace si na jednotvárný život rozhodně nemohl stěžovat. Kromě hodnosti kapitána a vysokého vojenského vyznamenání si z ní odnesl jizvu na levé noze, na kterou potom lehce kulhal, a touhu po klidném životě; zvědavost, zdaleka neukojenou, chtěl napříště uspokojovat méně bouřlivým způsobem. Ale vbrzku byl stržen problémy svých žáků, přičemž se kupodivu staral nejvíc o ty, kteří projevovali tendenci vstupovat na šikmou plochu. Zajímal ho vliv tragických válečných zkušeností na mentalitu mládeže, hledal protiléky, každý neúspěch pokládal za osobní porážku. Při té příležitosti si obnovil znalost trestního zákoníku a objevil v sobě mimořádné dedukční schopnosti. Jeho přítel z odboje, který od samého počátku pracoval v bezpečnostním aparátu, ho vytrvale přemlouval, aby přešel do služeb kriminální služby. Bartoš dlouho váhal, bylo mu líto školy, nechtěl opouštět žáky. Ale nakonec se dal zlá kat perspektivou nových těžkých úkolů a uposlechl.

Od roku 1954, tedy přes čtrnáct let, se intenzívně věnoval řešení kriminálních případů. Jeho detektivní úspěchy byly téměř legendární. Mladí kolegové se mu obdivovali, představení mu projevovali sympatie i úctu. Když před necelými čtyřmi léty odešel do důchodu, prohlásil kategoricky, že civilizovaný člověk má civilizovaně odpočívat a že bude určitě šťasten, bude-li moci dělat to, co chce, a nikoli to, co musí. Kromě toho všichni tušili, že se doma nudí a že se mu stýská po ustavičné honičce a návalu práce. Proto se seržant Břeský, který měl za úkol sdělit profesorovi, že mu plukovník bude velmi vděčný, pomůže-li Kaveckému, v duchu usmál, jak profesor náhle ožil a omládl.

Oba – seržant a poručík – se snažili přizpůsobit svazovou kancelář novému účelu. Psací stůl přenesli k oknu, uprostřed postavili tři křesílka a v rohu stolek s magnetofonem, u něhož usedl seržant.

„Jsem připraven,“ oznámil Břeský. „Páska je nasazena. Protokolové archy nepotřebujete?“

„Ne, jsou to jenom předběžné rozhovory a ne výslechy. Zavolej svědky, Marianě. Nemůžeme je tady držet donekonečna. Jako první bychom mohli vyslechnout vdovu.“

„Jasně. Stejně je to slušná ženská, že nevyvádí ani neomdlévá. Ženské v takovýchto situacích většinou omdlévají, i když jsou v tom třeba nejvíc namočené.“

Kapitola sedmá

Věra vstoupila do kanceláře. Seržant jí přistrčil židli. Nespouštěl z ní celou dobu okouzlený pohled.

Mluvila mdlým hlasem, ale klidně, bez zajíknutí.

Veronika Šalejová, narozená v roce 1939. Ano, čtrnáct roků po svatbě. Ne, vlastní dětí nemají. Pečují o manželova adoptovaného synovce – lehké poklesnutí hlasu. Bydlí u nich…

„Byla jste svědkem manželovy smrti. Domníváte se, že spáchal sebevraždu?“ poručík byl trochu na rozpacích.

„Myslela jsem na to celou noc. Ale ne, to není žádné řešení. Muž byl v skvělé formě. Neměl k sebevraždě sebemenší důvod. Nikdy neprojevoval sebevražedné úmysly. To nebyl člověk unavený životem.“

„Máte přehled o záležitostech svého muže?“

„Více méně ano. O jeho tvůrčích plánech vím pochopitelně méně než Petr, jeho stálý spolupracovník. Ale vím, že Štěpán měl radost z úspěchu poslední veselohry, kterou napsali společně, a že se vážně zabýval myšlenkou napsat román, který měl být do jisté míry životopisný. Jenomže Petr byl pro operetu ze současnosti, měl nějaké nápady, ale Štěpán si postavil hlavu, chtěl stůj co stůj vytvořit něco vážnějšího, shrnout v románu své životní zkušenosti a odmítl pro tentokrát spolupráci. Právě proto jsme se vypravili do Kazimierze, kde se měl román odehrávat.“

„Neměl finanční potíže?“

„Potíže? Určitě ne. Nedávno jsme koupili nový vůz. Štěpán tvrdil, že by měl méně vydělávat, protože svými výdaji příliš obohacuje státní pokladnu,“ opakovala se smutným úsměvem mužův vtip.

„A rodinný život?“

Věra zvedla hlavu. Mluvila pomalu dívajíc se poručíkovi přímo do očí.

„Naše manželství bylo velmi šťastné. Možná že to bude znít směšně, ale bylo to čtrnáct let ideálního, harmonického soužití. Bylo tomu skutečně tak. Vím, že vám někteří lidé budou o nás vykládat všelicos, někteří by byli rádi rozbili naše manželství. Ale všechny tyto pokusy nemohly skončit jinak než fiaskem. Vzali jsme se z velké lásky. A ta trvala.“

Seržant ji s obdivem pozoroval.

„A kteří lidé chtěli mezi vás vrazit klín?“ Poručík nasadil úřední tón, aby zmírnil patos jejích slov. Věra upadla do rozpaků.

„Nemyslela jsem nikoho konkrétního. Šťastné manželství je tak vzácné,“ opět se smutně usmála. „Netajím, že se kolem mne motali různí ctitelé. A nejedna žena velmi stála o Štěpána. Při jeho vlastnostech! Byl nejlepší z nejlepších. Kouzelný, milý, velkorysý, fantasticky nadaný,“ hlas se jí zbortil.

„A co společnost, která s vámi přijela do Kazimierze? Řekněte mi, prosím, jak došlo k tomu nešťastnému společenskému večírku.“

„To nebyl večírek. Chystali jsme se do Kazimierze dost dávno. Několik dní předtím sem přijel náš syn. Měl ve škole nějaké neúspěchy a Štěpán s ním chtěl strávit část prázdnin z pedagogických důvodů, i když Zbyšek o to příliš nestál. Měli jsme jet společně, ale potom do toho Štěpánovi něco přišlo, nějaká schůzka či co, a tak jsem jela s přítelkyní Žofií Nadolskou. Zašly jsme do kavárny, kde jsme čekaly na ostatní společnost. Muž přijel Petrovým vozem spolu s Kolickými. Často je bere, chtěla jsem říct bral, na takové výlety. Štěpán má rád… měl rád,“ opět se opravila, „velkou společnost. Nesnášel samotu. Tři, čtyři lidé – to byla pro něho samota. Když nehrál karty, chtěl mít kolem sebe houf lidí. Tentokrát je asi potřeboval jako nárazníky, aby se už při prvním setkání nepohádal se synem. Proto přemluvil i doktora Rudíka s ženou, aby jeli s ním.“

„To jsou všichni?“

„Všichni, kteří přijeli s námi, kromě vás a vaší známé,“ poprvé pohlédla na profesora, „a potom se k nám připojil Zbyšek, náš syn, a jeho dívka.“

„Jinak nikdo?“

„Promiňte, zapomněla jsem.“ Poručík zaregistroval, že otálí s odpovědí. „Byl tam ještě pan Bedřich Jaremko, malíř, náš dobrý známý, navrhovatel dekorací k poslední mužově hře.“

„Přijel na vaše pozvání?“

Další zaváhání.

„Ne, ale věděl, že tu budeme, proto přijel.“

„Teď vás poprosím, abyste nám něco řekla o svých známých. Jaký byl jejich vztah k vašemu manželovi?“

Věra se bezradně rozhlédla.

„Velmi ráda vám odpovím. Ale já o nich opravdu málo vím. Znám je dost dobře, to ano. Jako například Petra, Petra Smulského… Spolupracuje se Štěpánem mnoho let, snad dokonce čtrnáct, protože první společnou hru napsali hned po naší svatbě… Ale znali se daleko dřív, ze zajateckého tábora, kam je vyvezli po povstání. Byli upřímnými přáteli. Štěpán na něho nedal dopustit. Bránil Petra zvláště před Žofií, která ho neměla příliš v lásce. Pravda je, že šel někdy i Štěpánovi na nervy.“

„Nehádali se spolu posledně?“

„Ne, o hádkách nemůže být vůbec řeč. Jenomže Petr byl pořád pro muzikál, kdežto Štěpán chtěl napsat nový román.“

„Co ostatní?“

„Količtí jsou naši přátelé. Ona taky trochu píše, ale bohužel nevím, co vlastně napsala. On je chemik a dělá do kosmetiky. Jsou velmi společenští, kdekoho znají a vždycky všude jsou. Rudík je Štěpánův lékař, ale hlavně jeho bridžový a pokerový partner. Štěpán měl velmi rád hazardní hry. Ostatně,“ zvedla sklesle hlavu, „já toho skutečně o lidech velmi málo vím, já jsem se o tyhle věci nestarala. Uděláte líp, zeptáte-li se na ně Petra, Zoši nebo Kolické. Oni vědí i o mně víc než já,“ dodala s lehkou ironií. Potom zvážněla. „Mrzelo by mě, kdybyste si to špatně vykládal. Vždyť vím, oč jde. Že nevěřím v Štěpánovu sebevraždu, jsem vám již řekla. Někdo mu musel nasypat do kávy jed. Protože v kávě byl přece jed?“ zvedla tázavě hlas.

„Byl,“ poručík přikývl a nedopřávaje jí žádnou pauzu, pokračoval v otázkách.

„Pamatujete, kdo podával vašemu manželovi kávu?“

Věra zvedla rychle hlavu.

„Ne, opravdu ne. A nemám ani sílu si to připomenout, věřte mi. Moc vás prosím, skončete už. Teď vám asi příliš nepomohu.“

Zelené oči se zalily slzami. Seržant se neklidně zavrtěl na židli. Profesor vyměnil s poručíkem pohled a otázal se:

„Tvrzením, že váš manžel byl v poslední době ve výborné náladě, vylučujete sebevraždu. Je to tak?“

„Ano, byl plný života a veselý.“

„A předtím? Odpusťte, ale musím se přiznat k menší indiskrétnosti. Říkala jste přítelkyni v kavárně, náhodou jsem vyslechl váš rozhovor, že se změnil a že si s ním nevíte rady.“

„Štěpán se opravdu změnil. Ale ne v tom smyslu, jak narážíte. Nedovedu to přesněji vysvětlit. Prosazoval jaksi energičtěji svou vůli a snad byl i trochu náladový.“

„Neústupný?“

„Přijde na to. Už jsem řekla, že si umínil napsat román, ačkoli Petr naléhal, aby se co nejdřív pustili do hudební veselohry, na kterou už uzavřeli smlouvu. Ale vůči mně byl daleko ústupnější. Léta jsem ho prosila, abychom se jeli podívat do Itálie, ale kategoricky odmítal a až teď zničehonic prohlásil, že tam pojedeme na podzim, měl všelijaké plány a těšil se…“ najednou zmlkla.

Poručík využil odmlky.

„Děkuji, už vás nebudu obtěžovat. Vraťte se do svého pokoje, vím, jak vám je. Můžete vzít s sebou přítelkyni, chcete-li. Zavoláme ji, až bude třeba.“

Ticho, které nastalo po Věřině odchodu, přerušil věcnou otázkou seržant.

„Koho mám pozvat teď?“

„Dal bych přednost muži. Nemám prozatím náladu na hysterické scény.“

„Chovala se jako anděl a vy jí nadáváte hysteriček,“ neodpustil si seržant poznámku.

Profesor se usmál:

„Další muž, který má slabost pro krásu. V takových situacích se mi příčiny trojské války zdají víc než pravděpodobné. Ale i já, nikoli z obavy před hysterií, ale spíš pro orientaci, doporučuji předvolat Petra Smulského.“

Kapitola osmá

Petr Smulský se uklonil profesorovi a obrátil vážný, soustředěný obličej na poručíka. Choval se zdrženlivě a snažil se odpovídat co nejpřesněji.

„Štěpána Šaleje jsem poznal v zajateckém táboře, kam nás odvezli Němci po povstání. Abych byl přesný, znal jsem ho ještě z předválečných let, čítával jsem jeho satiry v spilkách, byl jsem na jeho divadelní hře. Ale on mě neznal. Když vypukla válka, chodil jsem ještě do školy. V lágru jsme se spřátelili. Štěpán tam pořádal představení, aby nás pozvedl na duchu, a všechny hlavní úlohy svěřoval mně. Většinou ženské,“ dodal se stínem úsměvu.

„Vaše spolupráce začala již tam?“

„Ano, několik textů jsme napsali společně. Tenkrát mě ovšem nenapadlo, že se budu živit literaturou. Mým snem byla architektura. Kvůli té architektuře jsem po odchodu z lágru – Američané nás osvobodili poměrně pozdě, až v květnu 1945 – přemluvil Štěpána, abychom se před návratem do vlasti ještě podívali do světa. Táhlo mě to do Itálie. Štěpána jsem nemusel dvakrát pobízet, souhlasil rád. V Polsku měl jenom bratra. Byl na tom tělesně i nervově velmi špatně. Poslední rok okupace silně podlomil jeho zdraví. Když jsme přijeli do Itálie, nechtěl se ani zdržet v Římě. Toužil po tichu a slunci. Vyhýbal se lidem. Odjel, myslím, na Sicílii. Tam taky zůstal. Já jsem sehnal v Římě místo v projekční kanceláři a pobyl tam nějaký čas.“

„Čím se Šalej živil?“

Petr chvíli váhal.

„Nevím, co dělal, nerad o tom mluvil. Ale peníze měl, když přijel do Říma, vždycky mě pozval na dobrou večeři.“

„Vy jste ho nenavštěvoval?“

„Ne, ani mě k sobě nezval, kromě toho jsem byl buď zaměstnán, nebo sháněl nějaké místo, byl jsem pořád v jednom kole. Ale Štěpán přijížděl poměrně často. Jednou jsme strávili společnou dovolenou ve Francii,“ povzdychl si, ale potom se opět vzchopil. „Život v emigraci Štěpána omrzel dříve než mne. V pětapadesátém roce se vrátil do Polska. Já jsem ho následoval až o dva roky později. Na jeho přání ostatně. Jeho bratr a švagrová přišli o život v automobilové nehodě. Štěpán si vzal k sobě malého synovce. Navíc se zamiloval, chtěl se ženit, prosil, abych přijel a pomohl mu. Nu a tak…“ zabrousil pohledem k oknu, „pracovali jsme spolu patnáct let. Lidé mohou společně pracovat a nic víc, ale my jsme byli kromě toho dobrými přáteli. Ani Štěpánovo manželství, jeho láska k ženě, neoslabily náš vztah. Napsali jsme společně několik her, ale taky satirické básně, skeče, libreta, televizní hry. Přili jsme spolupráci tak dalece na chuť, že od chvíle, co jsme společně vydali první dílo, žádný z nás nenapsal ani slova sám. Nevím, co teď budu dělat,“ dodal bezradně.

„Bylo manželství Šalejových šťastné?“

Petr jakoby na okamžik zaváhal, potom prohlásil s naprostou určitostí.

„Ano, bylo to skutečně šťastné manželství. Štěpán byl velmi hrdý na Věru, na její krásu a úspěchy.“

„Jak reagoval na její ctitele?“

„Buď si jich nevšímal, nebo se jim smál. Spíš jim šel na nervy on. V poslední době…“ pohlédl na profesora a zarazil se.

„Jen dopovězte, co jste nakousl.“

„Nebylo to nic vážného. Ostatně každý o tom ví. Do Věry byl pořád někdo zamilován. Je krásná a má v sobě něco živelného, co muže přitahuje.“ Hovořil o tom lhostejně, jako o věci chronicky známé a bezvýznamné. „Vím já, snad to Štěpána v poslední době trochu rozčilovalo.“

„Všiml jste si nějakých změn v jeho chování?“

„Částečně. Zdál se mi trochu apatický, práce mu nešla. Zabýval se nicotnostmi, naříkal například, že v posledních letech sám nic nevymyslel, a bál se, že já budu v jeho věku stejně impotentní a že budeme muset přibrat dalšího společníka. S hrůzou myslel na stáří a bouřil se proti všem tělesným neduhům. Nesnášel, když mu je někdo připomínal, k lékaři chodil jen v nejnutnějších případech a léky užíval tajně, aby o tom nikdo nevěděl.“

„Co mu scházelo?“

„Nic zvláštního, pokud vím, zlobila ho játra, revmatismus a trochu srdce.“

„Jeho žena se o tom nezmínila.“

„Nevím, třebas o tom ani neví… Štěpán říkal, že nedopustí, aby Věra zošklivěla ošetřováním nemohoucího muže.“

„Máte ještě nějakou otázku, pane profesore?“

„Měli jste nějaké plány pro nejbližší budoucnost?“

„Ano. Chtěli jsme společně napsat muzikál o několika mladých lidech, kteří se náhodou v dnešním Polsku stali majiteli zničeného zámku.“

„Ale Šalej chtěl taky napsat román?“

„Pořád si dělal iluze, že to dokáže. Ale nebral jsem to vážně, spíš jako záminku, aby mohl odložit skutečnou práci na pozdější dobu.“

„Pane Petře, teď se na chvíli zamyslete. Domníváte se, že byl mezi účastníky včerejšího večera někdo, kdo mohl mít zájem na smrti Štěpána Šaleje?“

Petr pokrčil rameny.

„Vaše otázka zní příliš dramaticky. Zda byli mezí námi lidé, kteří proti němu něco měli? Asi ano. Ale aby mu přímo ukládali o život…“

„Přesto zemřel. Byl zavražděn. Proto se chci od vás dovědět, zda byl mezi nimi někdo, kdo si přál jeho smrt?“

Petr se shrbil.

„Nevím. Opravdu nevím. Jsem důvěřivý tvor. Nerad kohokoli podezřívám.“

„Podezření přesto reálně existuje. Musel to udělat jeden z účastníků včerejšího večírku. Je rozhodně lepší usvědčit jednoho zločince než podezřívat dvanáct nevinných.“

„Nemohla to být náhoda?“

„Kyanid draselný se neocitá v šálku kávy náhodou.“

„Kloním se spíše k názoru, že to byla sebevražda.“

„Ale nevěříte tomu,“ profesor silně akcentoval každé slovo. „Byl jste jeho přítel, a proto vám musí záležet na odhalení vraha stejně jako nám.“

Petr seděl vzpřímený, čelo svraštěné. Mechanicky opakoval:

„Byl jsem jeho přítel a chci, aby byl jeho vrah potrestán. Ale jak mám vědět, kdo to udělal a proč? Konfliktních situací bylo mnoho, jak už to mezi lidmi bývá. Ale rozhodně nepředpokládám, že by kterákoli byla natolik vážná.“

„Jedna z nich musela být velmi vážná.“

„Zbyšek se choval k nevlastnímu otci nepřátelsky, myslel, že ho sráží a ponižuje na každém kroku. Je ještě velmi dětinský, ale přitom přehnaně ambiciózní. Otec, jako je Stepán, ho musel na každém kroku zraňovat. Ale aby ho kvůli tomu zabíjel…“ díval se profesorovi přímo do očí a mluvil rychle, jako by ze sebe sypal to, co měl dávno promyšlené.‘ „Všichni na něm byli určitým způsobem závislí. Žofie byla do něho zamilovaná hezkých pár let. Každý to ví. Vždycky se přátelila s ženami, o které se zajímal. Jeho sňatek s Věrou odstonala a potom se stala rodinnou přítelkyní. Ale Štěpán s ní nic neměl, to vím určitě.“

„Neopětovaná láska taky spojuje.“

Nereagoval na profesorovu poznámku.

„Količtí… Kolický mu záviděl, ten závidí všem včetně mě. Bedřich je zamilovaný do Věry. Doktor je hráč. Třebas u něho prohrál v pokru a Štěpán ho upomínal o dluh. Jeho žena nenávidí všechny dohromady. Hezké ženy dvojnásob. Kdyby otrávenou kávu dostala Věra, řekl bych, že ji má na svědomí ona. Ne, ne, můj bože, tolik je na světě dobrých hodných lidí, kteří mají rádi jeden druhého. Uvažovat, který z nich ho má na svědomí, by bylo z mé strany unfair!“

„Stejně na to pořád myslíte,“ řekl profesor.

Petr stáhl obočí.

„Máte pravdu. Musím tomu přijít na kloub, musím…“ otočil se náhle k oknu.

Poručík vyčkal delší chvíli a pak řekl.

„To pro dnešek stačí. Nebudeme vás zatím zdržovat. Ve Varšavě vás pochopitelně vyhledáme.“

Po Petrově odchodu pohlédl poručík trochu nejistě na profesora.

„Mám-li být upřímný, pochybuji, že z nich vytáhneme cokoli podstatného. Ale jsme povinni s nimi promluvit. Opravdové vyšetřování začne stejně až ve Varšavě. Musíme se o těch lidech dovědět něco víc, abychom věděli, nakolik mluví pravdu a nakolik lžou.“

Profesor zavrtěl hlavou.

„Tvoje úvaha je naprosto správná, ale pamatuj, že musíme kout železo, dokud je žhavé. Vezmi si na kobereček Roličkou, ta je úplná pokladnice informací. Dnes, dokud jsou zážitky ještě čerstvé, bude se jakž takž držet pravdy. Potom si vymyslí báchorky a bude nás jimi krmit s nejlepším úmyslem. Dnes jsou všichni trochu vyjukaní, a proto náchylnější k upřímnosti.“

Kapitola devátá

Ale když Kolická vstoupila do místnosti, nezdála se ani dost málo vyjukaná. Byla jako obvykle pečlivě nalíčená a učesaná. Její ideálně upravený zevnějšek nápadně kontrastoval se silným, pronikavým hlasem, který kdekomu naháněl hrůzu, protože každému metal bez ubrousku pravdu do očí.

Stylem Kolické byla absolutní pravdomluvnost. Sama o sobě říkala: „Kdysi jsem byla krásná a okouzlující. Protože jsem příliš stará, abych lidi okouzlovala ženským půvabem, chci je aspoň šokovat tím, že jim říkám pravdu rovnou do očí. Budou se mě sice bát, ale přitom budou s rozkoší poslouchat, jak kompromituji jiné.“ Její průpovídky o známých kolovaly po celé Varšavě. Ve svém společenském prostředí byla populárnější a častěji citovanou osobou než mnohý známý spisovatel.

Sotva se uvelebila na židli, sama oslovila poručíka:

„Tak se ptejte. Normálně mluvím sama od sebe víc, než je zdrávo, ale dnes jaksi nemám náladu. Potkala mě smutná věc.“

„Chápu, to je pochopitelné.“ Poručík byl velmi zdvořilý.

Kolická mávla netrpělivě rukou.

„Myslíte, že mám na mysli smrt Štěpána Šaleje? To je samozřejmě šeredná věc, ale momentálně mě trápí něco úplně jiného. Když jsem šla ráno z Hor, kde jsme nocovali s Kolickým, potkala jsem pionýrky, které zpívaly ‚Ó Filadelfie, ó Filadelfie!‘“ Zapěla nečekaně tak mocným hlasem, že všichni poskočili na židli. „Je to hrůza, pánové. Copak nemohou zpívat něco jiného? Nu a tak jsem vypočítala, že jsem ji zpívala před třiceti roky nebo ještě dřív. A pořád mě to svádělo přidat se k nim, protože je to přece moje písnička, zpívala jsem ji, aby mě chlapci měli rádi. I když jsem krásným hlasem rozhodně nikdy nevynikala,“ mávla rukou. „Tak se ptejte. Předem vím, oč jde. Když dojde k vraždě, tak se musí zjistit motiv a okolnosti, jak k ní došlo. Přečetla jsem aspoň stovku detektivek. Celou noc jsem si nad tím lámala hlavu, proto mám zarudlé oči. Hospodyně mě litovala, protože si myslela, že
oplakávám oběť, ale já mrtvé neoplakávám. Všichni jsme tu jenom dočasně. To bych se musela moc nabrečet, není měsíc, abych nešla někomu na funus. Lidé mého věku chodí daleko častěji na funusy než na premiéry. Jsou to vlastně velmi podobné trachtace. Člověk na nich potkává stejné lidi, až na to, že se pohřby konají spíš dopoledne než ve večerních hodinách, ale zato dřív končí. Vždycky taky ne. Nad Štěpánovým hrobem bude řečnit aspoň deset lidí, to znamená, že se to potáhne hezky dlouho.“

„Paní Kolická…“

„Co? Jó tak, asi nemluvím k věci. Okrádám vás o drahocenný čas. Tak prosím, co mi chcete? Co je námětem dnešní schůze?“

Poručík, ohlušený přívalem slov, zaraženě mlčel, a tak začal s výslechem profesor.

„Rádi bychom od vás slyšeli, co víte o vraždě a jaký je váš názor na tu tragickou událost.“

„Kde se tu berete vy? Už vím, detektiv amatér. Asi se pletu, zřejmě jste profesionál, něco jsem o vás někde zaslechla, vím, vím… Ostatně, já vím všechno, to je jedna z mých největších předností, a tuším ještě víc. Ale kdo zabil Štěpána, o tom vážně nemám potuchy. Mohla bych si sice něco vymyslet, ale na vymýšlení je to příliš vážná věc.“

„Uvažovala jste o tom, kdo ho mohl zabít?“

„Všichni, co tam byli. Kromě Štěpána, protože ten by nikdy nikoho nezabil. Ani sebe, ani druhé. Kdyby to byla detektivka, hlasovala bych pro Ditu. Tichá voda, nejméně podezřelá. Něco by se na ni dalo vymyslet. Ale ve skutečnosti, vím já, asi bych hádala Věru. To by byla senzace!“ Oči jí zasvítily zlomyslností.

„Kdybyste se laskavě držela otázek, snad bychom se snáze domluvili.“

„Velmi ráda, pořád se pokouším dohovořit se sama se sebou, ale není to nejlehčí úkol.“

„Jaké bylo manželství Šalejových?“

„Nejraději bych odpověděla, že normální jako každé jiné. Ale nebyla by to pravda. Nejdřív šílená láska, jeho k ní. Tak poblázněného člověka jsem v životě neviděla. I když ji v poslední době, ne že bych dělala klepy, trochu uzemnil.“

„Jak to myslíte?“

„Už se v ní nezhlížel jako ve svátém obrázku a dal jí na srozuměnou, že by si ho měla vážit. Byl k ní pořád velmi hodný a něžný, ale zdál se daleko sebevědomější, ne-li ironický. Choval se prostě jako chlap, který si může vybrat aspoň mezi dvěma ženskými.“

„Chcete naznačit, že měl Štěpán Salej milenku?“

„Chraň bůh. Kdyby měl milenku, určitě bych na to dřív nebo později přišla. Ale změnil se, na mou duši, a to se mi zdálo dost podezřelé.“

„Byla jeho žena stejného názoru?“

„To nevím, mně se nesvěřovala, ale určitě ji to muselo trknout. Mrzelo by mě, kdybyste mi špatně rozuměl. Věra to nedávala na sobě znát. Ta by se nikdy nepřiznala k porážce v tomto ohledu. Vždycky by to zařídila tak, aby se zdálo, že ho ona pustila k vodě a ne on ji. Už jenom kvůli tomu se obklopovala šamstry. Chlapy dovedla tahat za nos, to se jí musí nechat, měla jich na každém malíčku tucty.“

„Vy ji nemáte ráda?“

Kolická vykulila oči.

„Já? Já ji zbožňuji. Víc, ona mě zajímá jako fenomén. Už jenom za to jsem jí nekonečně vděčná. A vůbec, Věra není špatný člověk, je jenom mimořádně krásná, a to ji pokazilo. Na to člověk stůně, stejně jako stůně, když má příliš velký talent nebo příliš mnoho úspěchů. Jí v životě vždycky všecko vyšlo, ale to není kumšt, takový obličej je jako pas, platný pro všechny země. Zlá určitě není. Je zahleděná jenom do sebe, egocentrícká, ženy ji většinou nenávidí, protože je prostě neregistruje. Pamatuji, jak ležela jednou v nemocnici se zánětem slepého střeva, ale nedala si je vyříznout, kdepak, jizvy se bála víc než nálože dynamitu v břichu. Přišla jsem ji navštívit. Už chodila. Sedíme na chodbě a já se ptám, kdo s ní ještě leží na pokoji. Odpovídá, že čtyři ženy. Jaké? Neví. Staré, mladé, hezké, ošklivé, co jim je? V nemocnici přece každý vykládá o své nemoci. Ne, Věin pokoj mluvil jedině o jejím váženém slepém střevu. Jiné rozhovory prostě nevnímala. Taková je. Mám ji ráda. Je zvláštní. Je pekelně jednostranná a vůbec se nesnaží to ukrýt. Na stará kolena z ní bude hrozná ženská!“ zakončila jásavě.

„Myslíte, že Veronika Salejová mohla mít zájem na smrti svého muže?“ využil hbitě přestávky poručík.

„Ani nápad, ta ho ukrutně potřebovala. S kým by se mohla v dnešní době tak mít? Vidíte, v tom je právě háček. Jeho každý nějak potřeboval. Vždycky si od něho mohl půjčit nějakou tu stovku a každý toho využíval. Všichni jsme těžili z jeho auta, léků, které vozil ze zahraničí. Ó, Štěpán byl moc užitečný známý.“

„Pro každého?“

„Asi ano. Druhého takového společníka Petr nenajde, i kdyby špendlíčkem hrabal. Může stokrát vykládat, že Štěpán jenom ovládá řemeslo a nápady dodává on, Petr, ale na to mu neskočím. O Petrovi bylo ticho po pěšině a Štěpán už byl někdo. Nic lepšího společně nenapsali. Možná že Petra potřeboval, ale Petr jeho daleko víc.“

„Měli se rádi?“ zeptal se rychle profesor.

„Snad ano, ačkoli je to dost divné.“

„Hádali se?“

„Ne, nikdy, o tom bych věděla, Petr vždycky tvrdil, že jsou ideálními přáteli, protože mají úplně stejné názory a úplně jiný vkus.“

„Na ženy?“

„To taky, ale nejenom to. Tak například na země, myslím státy. Štěpán nesnášel Itálii, kde přece prožil kus života, kdežto Petr ji vynášel do nebes. Každému se líbily jiné knihy, jiný druh zábav, jiní lidé.“

„Už jsme u toho, jiní lidé. Co nám můžete říct o jiných lidech, kteří se zúčastnili včerejšího večírku?“

„Vás a paní Kristinu vlastně neznám,“ prohlásila Kolická téměř lítostivě. „Štěpánův synovec je hezký kluk, ale trochu nerudný, aspoň v poslední době. Ale to je normálka u zamilovaných mlíčňáků. Přestávají se učit a vůbec. Muži nedovedou spojit intelektuální práci s citem, protože cit není pro ně stav, ale těžká dřina.“

„Je zamilovaný do toho děvčete, co s námi včera sedělo?“

„Vypadá to tak, rozhodně spolu chodí. Spí-li spolu, to nevím, vždyť jsou ještě takoví mladí.“

„Byl Šalej proti tomu?“

Kolická najednou zvážněla.

„To je docela možné. Otcové si vždycky myslí, že jejich děti jsou příliš mladé, aby se vázaly, a tak dále.“ Ale hned potom potřásla hlavou. „Ne, to nedává žádný smysl. Rodinné drama? Dnes, v roku 1972? To patří do jiné epochy, a ne do života Štěpána Šaleje. Spíš doktor, to je záhadná existence. Ale co by z toho měl? Štěpánovou smrtí přišel o skvělého pacienta, dodavatele dárků a výborného karetního partnera. Štěpán byl hazardér, doktor chladnokrevný hráč. Prý u něho vyhrál celé jmění. Já bych si, upřímně řečeno, přála, aby to byl Petr. Žofie by mi taky docela vyhovovala.“

„Proč?“ Poručík se začal rozčilovat.

„Ona je už skorém půl století zamilovaná do Štěpána a dal by se o tom udělat skvělý vtip, že jí láska vykvasila v kyselinu kyanovodíkovou.“

Tentokrát se už poručík opravdu rozčilil.

„Děkuji, to stačí, vedle v pokoji čekají další svědkové.“

„Vy chcete všechny vyslechnout? S tím nebudete hotovi ani do půlnoci.“

„Budeme hotovi do oběda, když nám to nebude nikdo ztěžovat.“

„Já že vám něco ztěžuji!? Nu ovšem, za všecko může vždycky Kolická. Ale tentokrát mám svědomí čisté. Já jsem Štěpána Šaleje nezabila. Měla jsem to udělat, protože posledně říkal, že se věkem stále víc připodobňuji povykujícímu papouškovi, ale to jsem mu odpustila ještě za života.

I když jsem zprvu chtěla, aby ho Kolický vyzval na souboj. Pokud jde o Kolického, toho můžete klidně vynechat. Bude sypat anekdoty jako z rukávu a ukecá vás k smrti, Chudák, měl odjakživa hrůzu z každé zkoušky a určitě se teď klepe jako rosol. Nic z něho nevymáčknete, bude se zdát hrozně podezřelý a zavede vás na falešnou stopu. Ale on opravdu nic neví. Civí jenom na Věru, protože mu připomíná Gérardova Muzicírujícího anděla, a myslí jedině na to, co by dobrého zbaštil. Neškodné individuum.“

Po jejím odchodu si poručík povzdychl z hloubi umučené duše.

„Mám v hlavě úplný galimatyáš. Jak má člověk oddělit drby od pravdy?! Tihle lidé asi nejsou úplně normální!“

„Lidé nebývají nikdy úplně normální, aspoň většina ne. Člověk musí být krajně nenormální, aby zabil druhého člověka. Promyšleně připravoval vraždu. Jen velmi málo lidí je schopných rozpoznat takovou anomálii. Naše povolání vyžaduje dobrou znalost psychologie. Proto se nerozčiluj a dovol lidem, aby se vypovídali. Čím víc budou mluvit, dm víc záchytných bodů získáš. Potom bude na nás, abychom oddělili plevy od pravdy. Teď pozvi Kolického, aby se déle nerozčiloval.“

Kapitola desátá

Tlustý Kolický se opravdu tvářil jako ztrémovaný školáček. Vyzván, aby usedl, klesl těžkopádně do křesla, které celé svým mohutným tělem vyplnil. Hned se zeptal, smí-li si zakouřit, a vytáhl zapalovač.

„Dárek od Šaleje,“ řekl hrobovým hlasem.

Poručík zahájil tentokrát výslech věcně a energicky.

„Nechceme zdržovat vás ani sebe. Odpovídejte co nejstručněji na otázky, které vám položím.“

„Prosím.“

„Nezpozoroval jste včera něco mimořádného?“

„Já vždycky pozoruji něco mimořádného. To je moje specialita. Mimořádné věci z psychologického hlediska pochopitelně, ale na obrázkových tajenkách taky, jenže to s tím nemá co dělat. Já vlastně nerozumím otázce.“

„Ptám se, nezpozoroval-li jste včera večer něco, co by se vymykalo normě?“

„Když ono se vlastně všechno vymyká normě. Kde je jeden člověk, nedá se předem nic plánovat, hned dochází k patologickým výkyvům. Co teprv, když se sejde třináct lidí a jeden horší než druhý.“

„Vy ty lidi nemáte rád?“ skočil mu do řeči profesor.

„Já?“ zakoktal. „Ne, ne, o to nejde. Mám je rád, ale jsem tlustý a potřebuji klid, kdežto oni jsou samé hopsa hejsa. Všichni jsou vynervovaní, celé ovzduší je nabité… kdo to má vydržet!“

„Ale jaksi jste to již tolik roků vydržel.“

„Být doma o samotě s Magdou je ještě horší. Já potřebuji klid. A klid mám doma jenom tenkrát, když jsme ve společnosti. Protože samotu také nesnáším,“ povzdychl si. „Život je vůbec únavný a teď ještě tahle patálie. Ne, to je na mne přespříliš.“

Chvíli vládlo ticho.

„Promiňte, smím si zakouřit?“

„Prosím.“

Ruce se mu třásly, obličej měl zmáčený potem.

„Ne, ničeho mimořádného jsem si včera nevšiml. Všichni dělali, že jsou veselí, ale přitom byli bez nálady. Věra se za celý večer ani neusmála. Žofie se taky zdála nabručená, kdežto Štěpán byl přímo rozpustilý. Úplně jako před bouřkou. A nápadně aktivní, ačkoli bylo horko. Když je horko, měla by se veškerá ak uvita zakázat. A Bedřich, který se jinak chová úplně normálně, se mračil, jako by chtěl někoho zavraždit.“ Najednou se zarazil a vytřeštil oči.

Profesor vyčkal několik vteřin.

„A ostatní?“

„Ostatní taky. Doktor asi hodně prohrál v pokru, protože pořád jenom bědoval, proč jezdil do Kazimierze, že ho tam Štěpán násilím přivlekl a teď ho nutí do pitomých společenských her, ačkoli ví, že se baví jenom u karet, a Štěpán se mu zase smál, že by měl na jeho místě karet do konce života dost. Ale o to vám asi nejde. Já opravdu nevím, co vás zajímá. Nebudete-li se ptát a necháte mě mluvit, budu žvanit do soudného dne. Když má někdo ženu, která ho vůbec nepustí k slovu, tak si to kouká vynahradit, jakmile je aspoň chvilku sám. Znal jsem jednu manikérku, která dělala ženám celý den ruce, ale přitom s nimi nepromluvila slovo, protože seděly pod helmou. Sotva vytáhla paty z krámu, mlela a mlela, až z toho uši bolely.“

„Okamžik, pane inženýre. Řekl jste, že se vám Salej zdál včera veselejší než normálně.“

„Ano, přesně tak,“ horlivě přikyvoval. „Už cestou se těšil na Kazimierz a pokřikoval, že život je rafinovaně krásný, krásnější, než by se dalo předpokládat, ale že se s ním člověk nesmí rvát, ale klidně se všemu poddávat. Víte, s tím Kazimierzem je to divné. Jako by se tu bůh mstil.“

„Nerozumím.“

„Hned vám to povím, nepotrvá to ani pět minut. To už je třetí případ toho druhu. Ne sice stejný, ale podobný.“

„Nerozumím.“

„Hned to bude. Hezkých pár roků před válkou, byl jsem ještě malý kluk, se tady utopilo čtyřicet Židů. Proč? Protože byli pobožní. Byl tu prám, který převážel lidi přes Vislu z jednoho břehu na druhý. Bral třicet lidí. A jednou v pátek na něj vlezlo osmdesát Židů. Že samé zbožnosti, aby byli doma, než začne šábes, protože v pátek večer už nesmějí platit penězi. Nu a místo, aby se šťastně přepravili na druhý břeh a měli celý týden štěstí v kšeftech odměnou za to, že poctivě dodržovali náboženské předpisy, přetížený prám se překotil a polovička se jich utopila, protože se neučili plavat, jenom se pořád modlili. Brzy po válce se tu zase přihodilo tohle. Jeden šofér jel tou příkrou hrbolatou cestou kolem fary. Chtěl být v pořádku před pánem bohem a odtrhl ruku od volantu, aby se pokřižoval. Shora, ze zatáčky proti němu vyrazila motorka, nestačil uhnout a ošklivě si to odskákal. Vůz dostal
smyk a řidič byl rozbitý na cimprcampr, že ho nemohli složit dohromady. Tady se mstí bůh.“

„Nechápu souvislost.“

„Jak to? Vždyť jsem říkal, že se Štěpán těšil na Kazimierze a že byl vděčný osudu, on je, chtěl jsem říct byl, moderní, a říkal tomu osud a ne Bůh, že mu přeje. A dostal přes nos. Dá-li se to vůbec nazvat dostáním přes nos,“ zakončil filozoficky.

Poručík byl jako na jehlách, ale profesor poslouchal se zájmem.

„Tentokrát pán bůh poslal za sebe náhradníka.“

„Vždycky posílá náhradníka,“ uslyšel patetickou odpověď.

„Ale koho v tomto případě? Kdo nasypal Šalejovi do kávy jed?“

Kolický, vyvedený otázkou z konceptu, si nervózně zapálil třetí cigaretu.

„To nevím. Já ne. Já se vůbec nerad hýbu z místa. Všichni pořád někam běhali. Nu a ještě si myslím, že ten, co mu ji podal, nemusel být tím, co ho otrávil.“

„Opravdu si to myslíte?“ profesor se k němu zvědavě naklonil.

„Bodejť. Mohl do ní nasypat jed dřív, když káva ještě stála na bufetu.“

„Ano, ale v tom případě podal vrah otrávenou kávu Šalejovi.“

„A co když vrahovi nezáleželo na tom, koho otráví?“

„Jak to myslíte?“

„Jestliže chtěl někdo v té rozpustilé společnosti vykřiknout nahlas Memento mori, pak mu to mohlo být úplně jedno.“

Po odchodu Kolického se poručík znechuceně ušklíbl:

„Obézní mystik, to tu ještě nebylo. Divný typ. Zosobněný Pickwick a mluví jako Savonarola. Ten pán se mi nelíbí.“

Profesor se usmál.

„Tloušťka vždycky působí dojmem žoviálnosti, jenomže tukem obrostlá játra vyvolávají zahořklost. Tlouštíci bývají zřídka fanatiky v práci, ale zase nevyplýtvají tolik energie, když mluví.“

Seržant zavrtěl hlavou.

„Ten pán se mi nelíbí.“

„Krasavec není, to máš pravdu.“

„Když má někdo takovou ženu, musí věřit v trestajícího boha.“

Profesor energicky protestoval. Bylo všeobecně známo, že Kolická je dobrou ženou a že v tomto prostředí existuje málo tak vzorných manželství.

„Uvidíme,“ pravil poručík, ačkoli sám asi nevěděl, co chce uvidět. „Koho dalšího na kobereček? Doktorovu ženu? Co jsou to za lidi? Víte o nich něco, profesore?“

„Málo. On je internista, prý velmi dobrý. Pracuje ve sdružení a kromě toho má soukromou praxi, nevelkou, ale pacienty si pečlivě vybírá. Ona se vyhýbá společnosti. Včera jsem ji viděl poprvé, s ním jsem se setkal již víckrát. Nikde nepracuje.“

Kapitola jedenáctá

Žena, která vstoupila do pokoje, působila zvláštním, ne-li přímo nepříjemným dojmem. Měla úzké rty, úzký nos, úzké, podlouhlé oči, úzké ruce, úzkou přiléhavou sukni, oblýskanou a příliš teplou na tak horký den, škrobeně usedla a pohlédla na poručíka očima bez výrazu. Na jeho otázku, všimla-li si včerejšího dne něčeho mimořádného, odpověděla lhostejným hlasem záporně.

„Nikdo se podle vás nechoval jinak než obvykle?“

„Ne.“

„Kdo vám podal kávu?“

„Nepamatuji se.“

„Seděla jste vedle Šaleje. Všimla jste si nějaké změny v jeho chování?“

„Ne.“

„Nebyla jeho veselost předstíraná?“

„Nevím.“

„Máte nějakou vlastní koncepci nebo podezření?“

„Ne.“

„Přijeli jste sem z vlastního popudu?“

„Ne.“

„Navrhl vám to Salej?“

„Ano.“

Poručík se bezradně rozhlédl.

„Mluvil s vámi muž o Šalejově zdravotním stavu?“ zeptal se profesor.

Otevřela úzké rty, potom je hned zavřela a pohlédla tázavě na poručíka.

„Odpovězte, prosím, profesor Bartoš je oprávněn klást otázky.“

„Ne, nikdy se mnou nemluví o svých pacientech.“

Jako další byl pozván do kanceláře doktor Rudík. Tento manželský pár určitě nesvedl dohromady zákon kontrastu, jako tomu bylo u Konických. Doktor se nápadně podobal své ženě. Byl rovněž štíhlý, stejně bezvýrazný, šedé vlasy, oblek, pleť, prostě vše. Jenom nos měl na rozdíl od ženy pórovitý a velký. Nosil rohové brýle s tmavými skly. Poručík měl sto chutí ho požádat, aby je na chvilku odložil; snad oživí tu bezvýraznou šeď výraz očí, které by mohly být pro změnu modré nebo černé. Chvíli se vžíval do nové úlohy. Doktor využil krátké zámlky k tomu, aby si rozvážně zapálil cigaretu módním zapalovačem, stejným, jaký měl Kolický. Potom strnule čekal. Po stereotypních vstupních otázkách se poručík vrátil k včerejšímu večeru. Doktor nezměnil pozici. Klidným, unaveným hlasem oznámil, že neví, oč jde.

„O některé detaily, které se vám mohly zdát divné.“

„Jde vám o takzvané omen, předzvěst blížícího se neštěstí?“

„Ne, to jsem neměl na mysli,“ poručík se ani nesnažil potlačit netrpělivost.

„Jsem lékař, jak je vám jistě známo, a nevěřím v nadpřirozené zjevy. Nevěřím, že vraždu ohlašují zvláštní znamení jako vytí psa nebo náhlý vítr za úplného bezvětří. Tím nesmyslnější mi připadají zkazky o tajemném klepání na okno nebo o bílých či černých zjeveních, o kterých tak rády vyprávějí ženy z lidu.“

Zmlkl. Profesor pohlédl tázavě na poručíka, který znechuceně přikývl na znamení souhlasu. Profesor naladil hlas do neobyčejně měkké, sametové polohy a jeho slovní projev, vždy naprosto spisovný, byl tentokrát přímo vybraný. Pouze v očích, pozakrytých brýlemi, mu hrál ironický, trochu shovívavý úsměv. Navázal na doktorova slova:

„Takové skutečnosti jsme neměli rozhodně na mysli, pane doktore. Ani žádné jiné úkazy, které ohlašují smrt. Musíme zjistit fakta, která by nám dovolila odhalit motivy vraždy, a co je nejdůležitější, usvědčit zločince. Protože včerejšího večera byl mezi námi nejenom zavražděný, ale i vrah,“ zakončil zvýšeným hlasem.

Doktor nereagoval nejmenším gestem na nadnesený profesorův tón. Vyčkal chvíli ze zdvořilosti, zda opravdu domluvil, a potom odpověděl:

„Jsem lékař. Nevěnoval jsem včerejšího večera mimořádnou pozornost přítomným. Pochybuji ostatně, že bych byl s to zpozorovat u kohokoli vražedné úmysly. Registroval jsem spíše automaticky určité detaily. Tak například u paní Jaremkové menší zduření štítné žlázy, které rozhodně nemůže být omluveno příznaky zřejmého rozrušení. Bedřich Jaremko měl zase horečku, byl něčím podrážděn, nedivil bych se ani, kdyby se ukázalo, že má vředy na dvanáctníku. Kolický se hodně potil, ale to je u něho v takovém vedru obvyklé. Při jeho obezitě… Kolická je zdravá. Věra rovněž. Žofie trpí revmatismem. Šklebí se při každém prudším gestu, ale nedovede se ovládnout. Na Štěpánovi bylo zase vidět typické příznaky jaterní choroby. Jeho stav se v poslední době dokonce zhoršil.“

Profesor na něho zvědavě pohlédl.

„Byl si toho vědom?“

„Ó ano, sám jsem mu říkal, že musí dodržovat rozumnou životosprávu, hlavně vyloučit alkohol, zvláště vysokoprocentní. Bylo to málo platné, protože se styděl za svou nemoc. Trochu se omezoval, i když jedl pořád nezdravě a nepřestal pít, až na to, že tajně ředil vodku vodou. Záleželo mu na tom, aby byl pokládán za dobrého společníka.“

„Netrpěl v poslední době záchvaty?“

„Ano, ale pokud myslíte, že spáchal sebevraždu z obavy před nemocí, pak vás musím vyvést z omylu. Ani jeho nemoc nebyla tak vážná, ani Štěpán nebyl tak vážný.“

„Ne, to nemám na mysli. Překvapuje mě jenom, že byl včera v tak dobré náladě.“

Doktor se na chvíli zamyslel.

„Ano, máte pravdu, překypoval elánem.“

„Nezpůsobil to nějaký povzbuzující lék?“

„Pochybuji. Užíval jenom několikrát denně boldin a vichyfrucine. To nejsou žádná excitans.“

„Ani uklidňující prostředky?“

„Ne. Když se projevily příznaky otravy, myslel jsem v prvním okamžiku, že jde o prudký záchvat jaterní koliky. Ale io trvalo jenom zlomek vteřiny. Cyankáli má bleskový účinek.“

„Jste inteligentní člověk, pane doktore,“ zapojil se do výslechu poručík. „Znáte dobře jak zavražděného, tak i většinu přítomných. Máte nějakou hypotézu o tom, kdo ho zavraždil?“

Doktor pokrčil rameny.

„Odpusťte, ale vaše otázka mi připadá poněkud naivní. Není věcí svědků, aby sdělovali vyšetřovacím orgánům své domněnky. Nemají jedině tajit fakta, i když,“ usmál se při těch slovech, aniž změnil tón, „většina občanů takovou tendenci projevuje.“

„A dovoluje vám váš smysl pro občanskou povinnost vyslovit se o vztazích mezi zavražděným a účastníky včerejšího večera?“ doktorova pedantérie zřejmě poručíka rozčilovala.

„Prosím, jak si přejete. Téměř každý měl proti němu nějaké výhrady. Salejovi se příliš dobře vedlo, než aby nebudil v lidech nepřátelské pocity. Dokonce i jeho nesporná užitečnost vyvolávala spíše nevraživost než sympatii. Jak těžko mu ji mohl člověk oplatit. On ostatně rád dával, ale sobeckým způsobem za to požadoval uznání, vděčnost, pochvaly. Říct mu, že nemám čas, když se mu zachtělo hrát bridž, byl prohřešek proti zásadám loajality. Byl to dobrý a užitečný, ale přitom velmi únavný přítel.“

„Myslíte, že někoho příliš unavil?“

„Ne, to jsem neřekl. Bez insinuací, pane poručíku. Vím jenom, že unavoval syna, ženu, ba i, přes veškeré zdání, svého společníka, ačkoli toho, myslím, nejméně. Petr se zdá na první pohled měkký a mírný, ale nerad ustupuje. Vůči němu Štěpán svoje nálady krotil. Kolické…“

„A vás, pane doktore?“

Doktor se opět usmál na poručíka. Úsměv odhalil zářivou běl jeho zubů. Když odložil brýle, spatřili modré, moudré oči.

„Mě taky, ó ano,“ jeho hlas nezněl už tak neosobně, byl teplejší, daleko lidštější. „Pokládal mě za své soukromé vlastnictví a žádal, abych byl v každém okamžiku k jeho dispozici. Dával mi ostatně dost obtížné úkoly: měl jsem mu pomáhat v ukrývání jeho hypochondrie, udržovat mýtus Štěpána Šaleje, oblíbence bohů, který je věčně mladý, zdravý a ničeho se nebojí. Ale současně jsem byl snad jediným důvěrníkem jeho pesimistických nálad. V tom ohledu mu žena nebyla absolutně nápomocná. Uamour coute cher aux veillards. Za věkový rozdíl mezi sebou a Věrou, který měl příjemné stránky, musel platit. Třebas jenom tím, že se dělal mladší, než ve skutečnosti byl, a místo aby ležel v posteli s termoforem, proflámoval celé noci.“

„Jaké byly vztahy mezi Salejovými?“

Doktor si pomalu nasadil brýle a s nimi i dřívější pózu a tón.

„To nevím. Je spíš doménou žen zajímat se o jiná manželství.“

„Ale jako lékař jste o tom přece měl určitou představu. Rozčilení může zhoršit jaterní chorobu. Jistě jste se ptal nemocného, netrápí-li ho něco.“

„Ne, na nic jsem se ho neptal. Přece jsem pacienta dobře znal. Říkal jsem již, že Šalejovi příliš záleželo na pověsti poloboha, který si podrobil osud, než aby se k takovým problémům přiznával. Myslel, že je povznesen nad takové city jako je žárlivost, neklid nebo strach, že by mohl ztratit blízkého člověka. Přímo se styděl vzpomínat na doby, kdy poznal Věru a přemlouval ji, aby si ho vzala. To bylo jediné období v jeho životě, kdy – nepříčetný láskou – byl normálním, ba ubohým člověkem, závislým na jiných lidech. Ptal se mě tenkrát, myslím-li, že ho Věra má ráda, bál se, že je pro ni příliš starý a že ho jednou opustí. On, ateista, programový skeptik, okamžitě přistoupil na církevní sňatek, co víc, říkal, že je vděčný tchyni, že to od něho žádá, protože potom budou pouta mezi nimi ještě silnější. Ale to bylo hodně dávno.“

Doktor se zarazil, jako by byl sám pohoršen svou výmluvností.

„Všiml jste si, kdo podal Šalejovi kávu?“

„Ne, nevšiml. Vím jenom, že ji vypil později. Já jsem měl svou dávno vypitou, a protože jsem dostal chuť na druhou, a protože před ním stál nedotčený šálek, už jsem ho chtěl poprosit, aby mi trochu ulil.“ Zamyslel se a náhle se rozesmál: „Potom byste vyšetřovali, komu záleželo na smrti doktora Rudíka.“

Kapitola dvanáctá

Dita se vyděšeně krčila na židli. Ještě neotevřela ústa a už bylo vidět, jak se bojí. Vyplašené oči těkaly po pokoji, ale nedokázaly ukrýt utajený strach. Nevěděla, co dělat s rukama, a profesor přímo cítil, že jsou mokré a zpocené; i u kořínků vlasů jí vystoupily kapičky potu. Když ji poručík oslovil, nepochopila v prvním okamžiku otázku. Nakonec nejistým hlasem, kladouc téměř za každou odpovědí lehký otazník, potvrdila, že se jmenuje Edita Zenková, že se narodila v roce 1953, že je svobodná a studuje polonistiku, Poručíkovi rovněž neušel její až příliš nápadný neklid, a proto nasadil výjimečně mírný tón.

„Jak jste se octla v Kazimierzi?“

„Jsem zde už tři dny. Přijela jsem se Zbyškem,“ zarazila se, „se Zbyhněvem Gardeckým.“

„Věděli jste, že sem přijede jeho otec?“

„Ano, očekávali jsme ho, i když neuvedl přesné datum.“

„Co vás spojuje se Zbyhněvem Gardeckým a jeho rodinou?“

Začervenala se.

„Já… já…“ Nemohla ze sebe vypravit slovo.

Poručík, vyvedený její reakcí poněkud z míry, ji rychle přerušil.

„Nejde mi o stupeň intimity. Věděl pan Salej například, že tu jste?“

„Ano, věděl, že jsem přijela s ním.“

„Měl něco proti tomu?“

Dita polkla slinu.

„Ó ne, naopak, byl rád, že Zbyšek není sám. Pan Salej mě měl velmi rád,“ zarudlé oči se zalily slzami.

„Jak dlouho se znáte se Zbyškem?“

„Dva roky.“

„Můžete nám říct, jak jste se seznámili?“ Otázku položil profesor. Seržant Břeský na něho pohlédl s uznáním. Profesor jistě nepočítal, že mu odpověď Zenkové pomůže najít vraha, ale věděl, že se Dita uklidní, nechá-li ji, aby se rozpovídala. Teď už hovořila plynně a rychle, tvářička jí zjasněla a tím i neočekávaně zkrásněla.

„Měla jsem předplatné na páteční koncerty Varšavské filharmonie a Zbyšek taky. Zpočátku jsme se znali jenom od vidění a Zbyšek mě začal zdravit na ulici. A potom, když jsme se zase sešli, po prázdninách v září, tak jsme se chovali jako staří známí, to znamená, že ke mně přistoupil, když jsem stála u pokladny, a poprosil, aby nám prodali sedadla vedle tebe. A potom jsme se už vraceli z koncertů společně. A potom jsme se začali společně připravovat na maturitu, i když jsme chodili do různých škol, jenomže já jsem maturitu udělala, kdežto Zbyšek ne,“ dodala tišeji. „A letos Zbyšek zase propadl. On je opravdu velmi inteligentní,“ zvolala vášnivě, „jenomže ho zkoušky rozčilují a všechno mu vypadne z hlavy. Proto jsme přijeli sem, Zbyšek totiž řekl, že se o to víc nebude pokoušet a já jsem ho přemlouvala, aby to ještě jednou zkusil. Chce být filozofem a je opravdu velmi nadaný, ale co si počne bez maturit y, nikam se nedostane.“

„Pan Salej se na něho velmi zlobil, že propadl?“

Dita zčervenala po kořínky vlasů.

„Ne, kdepak. Já jsem věděla, že si to budete myslet. Ale pan Salej byl neobyčejný člověk. Všechno chápal. Byl to právě on, kdo mě prosil, abych Zbyška pozvedla na duchu. Sám ho chtěl taky potěšit.“

„Jaký byl Zbyškův vztah k nevlastnímu otci?“

„Och, velmi dobrý,“ odpověděla nápadně rychle a pevně pohlédla profesorovi do očí.

„Oboustranně?“

„Ano,“ přesvědčivě zakývala hlavou. „Oboustranně. Vždyť to byl jediný Zbyškův příbuzný. Zbyšek nemá rodiče, ale teď už je opravdovým sirotkem a to je pro něho skutečná tragédie.“

Profesor se vlídně otázal:

„Jaký byl vlastně ten Štěpán Salej?“

„Neobyčejný člověk, opravdu. Hodný, chytrý, laskavý. Vždycky měl dobrou náladu, nic ho nevyvedlo z rovnováhy. Byl velmi vzdělaný a hodně věděl, i když předstíral, že nic neví a posmíval se sám sobě, že není intelektuál. Ale to nebyla pravda a velmi často jsem žasla nad jeho vzděláním. Mne samu překvapilo, když jsem zjistila, že zná Montaigna líp než Zbyšek, ačkoli Montaigne je Zbyškův vzor. A byl velmi, velmi talentovaný. Lidé, kteří podceňují autory zábavné literatury, se velmi mýlí. Proč by se mělo slavné drama stavět výš než výborná veselohra?“

„Někdo to snad tvrdil?“ nečekaná profesorova otázka uvedla Ditu do nemalých rozpaků.

„Ne, nikdo to netvrdil, ale vládne takový názor,“ opět se zapýřila. „Lidé chodili na hry pana Štěpána, ale v kavárně diskutovali o Ioneskovi nebo Pinterovi, protože si o nich mysleli, že stojí intelektuálně výš.“

„A chodila jste se Zbyškem na hry pana Šaleje? Měl v posledních dvou letech tři premiéry, pokud si vzpomínám.“

„Nnne, my jsme chodili na koncerty. Zbyšek nemá divadlo rád. Ale já jsem je viděla a velmi se mi líbily,“ prohlásila odhodlaně.

„Ještě jednu otázku. Všimla jste si včera večer něčeho neobvyklého?“

Opět se zarděla.

„Ne, čeho bych si měla všimnout? Všechno probíhalo úplně normálně.“

„Tak úplně normálně zase ne. Někdo připravoval vraždu.“

„Jste přesvědčen, že to byla vražda?“ Ditin hlas zněl téměř úpěnlivě. „Já tomu nemohu uvěřit. Přece nikdo, opravdu nikdo si nemohl přát smrt takového člověka. Co když to byla náhoda?“

„Kyanid draselný se neocitá v kávě náhodou.“

„Já vím, ale…“

„Jaké ale? Sebevražda? Sama jste říkala, že zavražděný byl člověk vyrovnaný a že miloval život.“

„Ano, to je pravda, ale třebas to udělal právě proto? Třebas se dověděl, že je nevyléčitelně nemocný, že má rakovinu nebo něco takového, a nechtěl trpět. Dal přednost smrti před pozvolným umíráním.“ Bylo vidět, že jenom čekala na příležitost, aby se mohla vytasit se svou koncepcí. „To by mu bylo dokonce podobné, tolik nenáviděl nemoci. Nebo chtěl jako Petronius…“

„Myslíte, že by se rozloučil se životem bez dopisu, beze slova na vysvětlenou? S vědomím, že sebevraždou vrhá podezření na dvanáct osob? Tohle že by udělal takový dobrý a moudrý člověk?“

Dita zbledla.

„Máte pravdu. To by mu skutečně nebylo podobné. Ale jak jinak to chcete vysvětlit? Co když dopis ještě přijde, co když ho nechal ve Varšavě?“ Bylo vidět, že se nechce rozloučit se svou teorií, že se ji zoufale pokouší vnutit druhým. „Jiné vysvětlení neexistuje. I kdyby proti němu někdo něco měl, nebyl by to ještě důvod k zločinu. K němu určitě nikdo necítil nenávist.“

„Jste si tím tak jista?“

Vyděsila se.

„Tak jistá si zase nemohu být, ale ačkoli jsem mladá, vím, že když někdo tvrdí, že druhého nenávidí, tak to neznamená, že si přeje, aby zemřel. Ale tím nechci říkat, že to někdo tvrdil,“ dodala zmateně.

„Všimla jste si, kdo podal panu Šalejovi kávu?“

Dita se náhle napřímila.

„Kávu jsem mu podala já, ale já mu do ní jed nenasypala.“

Po Ditině odchodu pohlédl poručík neklidně na hodinky.

„Ta malá se něčeho obává a něco tají. Ale teď nemá smysl ji zahánět do úzké uličky. Je už jedna hodina. Nejvyšší čas skončit. Zbyli nám jenom čtyři svědkové. Upřímně řečeno, nevěřím, že nám něco nového povědí. Prozatím mám před očima naprostou tmu.“

„To se zpočátku stává. Ale myslím, že jsme se už dověděli dost.“

„Dost? Možná, ale o zločinu rozhodně ne.“

„Zato o lidech, kteří jsou do něho zapleteni. Uznej, že to je důležité. A ještě důležitější je to, že poznáváme Štěpána Šaleje jako muže o deseti tvářích.“

Poručík vyrazil hluboký vzdech.

„Koho zavoláme teď? Doporučoval bych toho chlapce. Mám určitý plán s panem Jaremkem a raději bych ho ještě chvíli podržel na potítku. Potom si pozveme paní Žofii.“

Kapitola třináctá

Zbyšek odhodil vlasy dozadu. Seděl na židli nenuceně, vnitřně uvolněný, oči upřené na akát za oknem,

„Ano, jmenuji se Zbyhněv Gardecký. Štěpán Šalej je můj strýc a otec současně. Když mě adoptoval, jmenoval se ještě Gardecký. Změnil si úředně jméno ještě před svatbou s Věrou, aby se i ona mohla vyhřívat v paprscích jeho slávy, která je pro určitý typ lidí velmi atraktivní. Já jsem zůstal Gardecký, i když jsem Šalejův syn. Divná situace. Přesto mám jako syn nárok na dědický podíl, pokud hledáte motiv zločinu.“

Poručík se naježil.

„Na to jsem se vás neptal.“

„Řekl jsem to, aby bylo hned jasno,“ ušklíbl se á la Warren Beatty. „Není mi příjemné, když mě někdo podezřívá z nekalých věcí, ale především nesnáším přetvářku. Hledáte zločince. Je na mně, abych dokázal, že v tom nejsem namočený.“

„Mýlíte se, není na vás, abyste dokazoval nevinu, ale na nás, abychom prokázali vinu. V tom spočívá podstata spravedlnosti.“

„Přesto jsem podezřelý.“

Poručík chtěl něco prudce namítnout, ale profesor ho předběhl.

„Podezřelí jsme všichni, kteří jsme měli možnost a příležitost otrávit vašeho otce. Právě proto máme eminentní zájem na odhalení vraha, protože to nejste jenom vy,“ profesor záměrně zdůraznil Zbyškovu důležitost, aby ho utvrdil v pocitu jeho mladé vyspělosti, „komu není milé být v seznamu podezřelých. Kromě toho si myslím, že jste dostatečně zainteresován na odhalení vraha.“

„Já? Proč?“

„Ztratil jste blízkého příbuzného, jediného ochránce. Nechcete se mstít?“

Odpověděl mu neveselý, strojený smích.

„Zní to velmi honosně. Z toho jsme naštěstí vyrostli. Vendetta je dobrá pro Korsiku. Žije tam málo lidí, proto si každého nebožtíka dobře pamatují. Nás se to netýká. A vůbec copak to každého nečeká? Co na tom, pošle-li nás na onen svět domnělý Bůh nebo jiný člověk? Proč by měla být druhá alternativa horší? Na otci jsem kromě toho nijak zvlášť nelpěl,“ zakončil s důrazem.

„Nemám v úmyslu pouštět se s vámi do zásadních diskusí, ale vaše teorie mi připadá krajně nebezpečná. Každý má právo zabíjet?“

„Zabíjet ne. Zabít není to nejhorší, co můžeme druhému člověku udělat. O jednoho člověka víc nebo míň, copak to není fuk? Lidí je na světě beztak víc než dost a přitom se příliš rychle rozmnožují. Každý chce žít sto roků, plodit děti a dočkat se pravnuků. Na zemi není místa pro tolik pokolení současně. Příroda nemá ráda vakuum, ale taky nesnáší přeplněnost, a proto jí bude třeba asi nějak pomoci.“ Pronášel tato slova povzneseným tónem, jako by šlo o banální, všední pravdy. Ale nespouštěl přitom oči z profesorova obličeje a pošilhával i po poručíkovi. Profesor vyslovil nahlas to, co si mysleli seržant a poručík.

„Vy asi rád šokujete lidi.“

Zbyšek pokrčil rameny.

„Kdepak! Říkám jenom to, co si myslím, a nenamáhám se, abych se přetvařoval. A proto opakuji, že jsem na otci nijak nelpěl a že jsem na hony vzdálen myšlence trestat vraha,“ zakončil s důrazem.

Poručík se již delší chvíli vrtěl neklidně na židli.

„To je naše starost. My zase nemáme rádi lidi, kteří chtějí dělat práci za matičku přírodu,“ dodal kousavě. „Víte cokoli, co by vrhalo světlo na události včerejšího večera?“

„Ne. Obávám se, že nejsem s to cokoli vysvětlovat. Nevěřím, že by to bylo vůbec v lidských silách.“

„Myslím, že filozofování bylo pro dnešek dost. Tak mohutná dávka sentencí je těžko stravitelná. Znáte lidi, kteří se zúčastnili včerejšího večera?“

„Částečně.“

„Byl podle vašeho názoru někdo zaujatý proti vašemu strýci?“

„Všichni.“

„Jak to myslíte?“

„Pochybuji, že ho měl kdokoli rád. Štěpán Šalej byl apodiktický nafoukanec. Fantasticky se mu vedlo a překypoval spokojeností, která zahrnovala jak jeho, tak i celý svět. Tím musel v jiných lidech nutně probouzet odpor.“

„Prý se v poslední době změnil?“

„Ano, v poslední době projevoval sebeuspokojení ještě odpornějším způsobem než normálně.“

„Pane Zbyšku, byl váš vztah k otci od začátku takový, jako je teď?“ Profesorův hlas nebyl suchý jako poručíkův, ale naopak laskavý, prodchnutý upřímným zájmem.

Zbyšek se na chvíli zamyslel.

„Ne. Když jsem ho poznal po návratu z Itálie, byly mi tři roky a pokládal jsem ho za anděla, kterého mi seslalo nebe. Nebudu to tajit. Pamatuji, že po katastrofě, v které zahynuli oba rodiče, jsem byl šťastný, že budu stále s ním, a vůbec mě nemrzelo, že jsem sirotek. Ještě potom, když vzdychal a nyl touhou po Věře, která dělala drahoty, modlil jsem se za něho každý večer, aby mu to vyšlo, i když jsem se trochu bál nové, krásné matky. Takový byl chudáček, mluvil se mnou skorém jako s dospělým. Pokládal jsem ho za nejnádhernějšího člověka na světě. Ale brzy ho to přešlo a mě taky. Když jsou někomu čtyři roky, může se snadno splést.“

„Vy nemáte rád jeho ženu?“ zeptal se poručík, který stěží potlačoval nechuť k Zbyškovi.

„Těžko říct, vím, že jsou hezké ženy k něčemu dobré,“ opět se nepřirozeně zasmál. „Ne, pane poručíku, tahle cesta nikam nevede.“

„Nerozumím.“

„Zato já rozumím. Zlá macecha, jed, podaný omylem strýci atakdále. Ale to se mýlíte. S Věrou jsem vycházel daleko líp než se Štěpánem.“

„Čtete hodně detektivek?“

„Málo. Zpravidla se zajímám o vážnější literaturu.“

„Tvoříte přímo románové teorie. Přes veškerá vaše tvrzení, že je vám jedno, bude-li vrah dopaden či ne, máte ve skutečnosti daleko víc teorií než každý z nás.“

„Nemohu za to, že umím myslet. Člověk je bohužel myslící tvor, i když jeho myšlenky nemají na osudy světa žádný vliv.“

„Nám jde spíš o fakta než o teorie. S těmi byste se nám nemohl svěřit?“

„Nemohl.“

„Tím bychom to snad mohli skončit. Můžete jít.“

„Jak to, vždyť…“

„Co vždyť?“

„Myslel jsem, že se se mnou budete bavit déle.“ Zbyšek nemohl potlačit zklamání. „Že se mě budete na všechny vyptávat. A že vám potom dokážu, že v té společnosti nebylo člověka, který by Štěpánovi ať vědomě nebo podvědomě nepřál všechno nejhorší.“

„Velmi riskantní teorie.“

„To není žádná teorie, ale fakt, psychologický sice, ale konkrétní. Nevím, uznáváte-li psychologická fakta.“

„Prosím, mluvte.“

„Nejvíc ze všech nenáviděl Štěpána Bedřich Jaremko. Důvod je jasný, byl zamilován do Věry a Věra se nechtěla rozvést. Věra s ním taky neměla sladký život, protože se v poslední době změnil. Která žena by se ne vzbouřila, když s ní někdo jedná jako s bohyní a potom ji chce zotročit. Žofie měla taky důvod k nenávisti – tolik let věrné, beznadějné lásky! A ti druzí? Každého pokládal za své vlastnictví. Nezmohli-li se na odpor a mlčky to snášeli, jaké vnitřní konflikty museli přitom prožívat! On pokořoval lidi už jenom tím, že byl, že existoval.“

„To, co jste řekl, zní výsostně zajímavě, ale příliš melodramaticky.“ Klidný profesorův hlas působil na všechny jako studená sprcha. „Normální člověk musí mít velmi pádný důvod, aby usmrtil druhého člověka. A i při velmi pádném důvodu je jen málokterý schopen zločinu.“

Po Zbyškově odchodu zavládlo na chvíli ticho. Přerušil je poručík.

„Protivný spratek. Člověk aby se bál být otcem!“

„K čemu to vede, když pámbu někoho milostivě obdaří bohatým strýčkem,“ dodal s povzdechem seržant.

Profesor mlčel. Obočí měl stažené a lehce bubnoval prsty po stole.

Kapitola čtrnáctá

Bedřich Jaremko, narozený ve Varšavě v únoru 1930.

„Pochybuji, budu-li schopen říct vám cokoli podstatného. Nemohu se soustředit. Celou noc jsem nespal.“

„Jaký byl váš vztah k zavražděnému?“ Poručík nasadil příkrý, nepříjemný tón.

„Čistě společenský.“

„Věděl jste, že se s ním setkáte v Kazimierzi?“

„Těžko říct. Věděl jsem, že se tam Salejovi chystají, ale nebyl jsem si jist, že ho zde potkám.“

„Proč jste sem přijel?“

„Chtěl jsem zde strávit víkend.“

„Pronajal jste si nějaký pokoj?“

„Prozatím ne. Jel jsem rovnou do kavárny.“

„Tam jste zastihl celou společnost a připojil se k ní?“

„Ne, totiž ano.“

„Vyjadřujte se, prosím, přesněji.“

Bedřich upadl do rozpaků.

„Zastihl jsem v kavárně paní Šalejovou a paní Nadolskou. Kromě toho byla v kavárně,“ zarazil se na okamžik, „má bývalá žena a profesor. Když přijeli ostatní, srazili jsme stoly dohromady a společně strávili zbytek večera.“

„Cítil jste se dobře v této společnosti?“

„Nerozumím.“

„Pokusím se to vysvětlit. Z výpovědí svědků vyplývá, že jste se držel celou dobu stranou. Chtěl bych vědět, jaký byl k tomu důvod.“

„To je moje soukromá věc.“

„I kdyby to byla stokrát vaše soukromá věc, může to souviset s pozdějšími událostmi,“ pravil poručík medovým hlasem.

Bedřich jen stěží zachovával klid.

„Byl jsem rozladěný, protože jsem měl předtím dost nepříjemný rozhovor s paní Šalejovou. Kromě toho jsem přetažený, v poslední době jsem měl mnoho starostí. Neviděl jsem důvod, proč bych se měl zúčastnit dětinských her. Ujišťuji vás, že kdybych se zabýval myšlenkou otrávit jednoho z přítomných, určitě bych se dokázal zmobilizovat k předstírané veselosti.“

„Pozoruji, že přecházíte do ofenzívy. Pokládáte se snad za podezřelého?“

„Nepokládal jsem se za podezřelého, dokud jste mi to nedal dostatečně najevo.“

Ostrá výměna názorů Bedřichovi pomohla vnitřně se uvolnit; tváře mu lehce zrůžověly.

„Ale přiznáte, že váš vztah ke Štěpánu Šalejovi nebyl nejlepší?“

„Byl v každém případě dobrý.“

„I když jste měl rád jeho ženu a chtěl se s ní oženit?“

Bedřich na chvíli zaváhal, potom pomalu odpověděl s lehkým nádechem ironie. „Domníváte-li se, pane poručíku, že člověk, který má rád něčí ženu, musí nutně nenávidět jejího muže, pak máte poněkud staromódní názory. Štěpán Šalej mi byl víc než sympatický a měl jsem ho upřímně rád, i když jsem se, přiznávám, pokoušel přemluvit jeho ženu, aby se s ním rozvedla.“

„Věděl o tom?“

„Nevím, ale předpokládám, že to tušil. Tak či onak se to musel dříve nebo později dovědět.“

„Vy jste mu to neřekl?“

Bedřich pokrčil rameny.

„Ne. Tuto nepříjemnou povinnost musela splnit Věra.“

„Žádal jste ji o to?“

„Žádal.“

„A promluvila s ním?“

„Ne, pokud je mi známo.“

„Proč?“

„Předpokládám, že se k tomu nemohla odhodlat.“

„Třebas ho měla ráda a nechtěla se s ním rozejit?“

Bedřich zvedl prudce hlavu.

„Obávám se, že na to se budete muset zeptat přímo jí,“ cedil chladně slova, dívaje se poručíkovi do očí.

„Děkuji za radu. Jde mi o to, zda jste si uvědomoval, že žena, jíž věnujete své city a kvůli které jste se rozvedl, nechce svého muže opustit?“

„To jsem si neuvědomoval a neuvědomuji si to ani teď. Rozvedl jsem se před necelým týdnem, jak asi víte, a ještě jsem se nedostal k tomu, abych si o tom s paní Šalejovou zásadně promluvil.“

Po Bedřichově odchodu pohlédl poručík rozpačitě na profesora.

„Mrzí mé to, ale je to jediný člověk, který měl evidentní motiv. Záměrně jsem se k němu choval hrubě.“

„Abys ho varoval?“

„Spíš vylekal. Nezdá se být příliš jistý v kramflekách. Vyděsí-li se, začne třebas dělat hlouposti.“

Profesor se netvářil příliš nadšeně.

„Nepočínáš si příliš zbrkle?“

„Používám přece vaši metodu, pane profesore. Psychologickou, podle povahy vyslýchaného. Jedněm projevuji důvěru, aby si přestali dávat pozor, co říkají, na jiné jsem ras. Učil jste mě, že každý člověk na sebe hodně prozrazuje, i když lže, že různé cesty vedou k pravdě a že je třeba najít správný klíč. Tentokráte byla pro mne klíčem brutální upřímnost.“

Kapitola patnáctá

Žofie Nadolská byla hezká žena. Kdysi musela být velmi hezká, ale teď, po čtyřicítce, zastínil někdejší půvab nejenom věk, ale i jakoby záměrně zanedbávaný zevnějšek. Nikdy si nelíčila oči ani rty, jejích vlasů se nedotkla ruka kadeřníka. Profesor tušil, co to způsobilo. Žofiin styl jako mladého děvčete byl stylem rozcuchané hnědovlásky na způsob „co by ta mohla ze sebe udělat“. Takový dívčí půvab, nikoli největší, ale zdůrazněný kontrastem s jinými, pěstěnějšími ženami, podtržený přirozeností a nonšalantním postojem k takovým božím darům, jako jsou velké modré oči, bělostné zuby, malý, hezky tvarovaný nosík… Potom ten styl prodlužovala a nyní jí už bylo jedinou satisfakcí napomenutí: „Zošo, namaluj si rty, Zošo, proč na sebe nedbáš?“ a stále řidší poklony, když se k nějaké příležitosti výjimečně vystrojila a překvapila známé svými možnostmi. Přitom se Zoša vůbec nep
okoušela dělat ze sebe žabce. Naopak, patřila k ženám, které se bojí, aby o nich nikdo neřekl: „Té musela kdysi slušet modrá barva!“ a ani ji nenapadlo soupeřit se sebou jako dvacetiletou. Byla skvělou překladatelkou z angličtiny a těšila se velké vážnosti.

Profesor Bartoš se s ní setkal už vícekrát, a proto ho překvapil její zevnějšek. Stažený obličej, prázdný pohled, hněvivě sevřené rty, roztřesené ruce. Tentokráte zahájil rozhovor sám:

„Jak vidíte, nechali jsme si vás až na konec. Chtěli jsme si vytvořit určitou představu o situaci, než vás předvoláme. Chtěli jsme předtím konfrontovat výpovědi jiných svědků s názorem člověka, který znal snad nejlépe zemřelého i jeho známé a přátele.“

„Prosím, udělám vše, co bude v mých silách, abyste našli Štěpánova vraha.“ Mluvila zadýchaným, změněným hlasem, přeskakujícím do nečekaně vysokých poloh.

„S tím jsem počítal. Prozatím jsme vyloučili možnost náhody a zdá se, že i sebevražda nepřichází z technických i psychologických důvodů v úvahu.“

„Nikdy v životě bych neuvěřila v sebevraždu Štěpána Šaleje.“

„Zbývá tedy jedině vražda.“

Polkla hlasitě slinu.

„Ano. Někdo ho musel zabít. I kdyby se to zdálo nevím-jak nepravděpodobné, někdo mu musel nasypat do kávy jed a potom se dívat, jak Šalej zvedá šálek ke rtům, pije jeden doušek, potom druhý… Jak pije doušky smrt. Jeden z dvanácti přítomných, blízkých známých.“ V jejím hlase zazněla hysterie. „Ne, nemohu na to myslet. Je v tom příliš mnoho shakespearovské nenávisti. Moji známí nejsou shakespearovské typy. Nepáchají zločiny veřejně, před očima všech. Ne, nemohu vám být absolutně v ničem platná,“ dodala tupě.

„Neočekával jsem, že ukážete prstem na vraha. Ale kdo mohl lépe vědět, cítit, co spojuje Šaleje s těmito lidmi…“

Na Žofiině tváři se objevila hořká grimasa.

„S tím instinktem zamilované ženy se to rozhodně přehání.“

Profesor na ni pozorně pohlédl.

„Jistě víte, že jsem Štěpána milovala mnoho, mnoho let. To nebylo v naší společnosti žádným tajemstvím. Trochu mě to mrzelo. Na beznadějně zamilované se lidé dívají spatra. Je to takové směšné neštěstí. Nudné. Zajímavý je jedině úspěch, štěstí. Tragédie může být důležitá a otřesná. Ale člověk, který si nedokáže dobýt vzájemnou lásku? Nedokáže přenést city na někoho jiného? Teď budu možná zajímavější, protože ho už nebudu získávat, ale docela obyčejně oplakávat.“

Odhodila dozadu rozcuchané vlasy.

„Ne, na nic se mě neptejte. Teď nedovedu logicky uvažovat. Chci, věřte, chci, abyste našli vraha. A udělám všechno… Napadne-li mě cokoli, sama se přihlásím. Stejně s námi budete ve styku ve Varšavě.“ Pohlédla úpěnlivě na poručíka. „Ale teď ne…“ Zmlkla, zadýchána dlouhým projevem. Poručík se pohnul, ale zadržela ho pohybem ruky. „Ne, nepřesvědčujte mě. Já se teď nedovedu na ty lidi střízlivě a objektivně podívat. Byla bych schopna obžalovat každého z nich.“

„Proč?“ přerušil ji profesor.

„Protože je nenávidím. Protože všichni lžou, všichni lžou, lžou…“ Hlas se jí náhle zbortil a celé tělo se otřáslo vzlyky.

Poručík chvíli vyčkal, potom řekl co nejoficiálněji:

„Prosím, můžete jít.“

Žofie se nepohnula.

„Prosím…“ opakoval hlasitěji. Následovalo ještě několik vzlyků a potom neočekávaně čistě a výrazně pronesená slova.

„Ať to udělal kdokoli, trest ho nemine. Štěpánova smrt musí být pomstěna.“

Po Žofiině odchodu pohlédl poručík bezradně na profesora.

„To byl převoz! Nejlepší zdroj informací se proměnil ve fontánu slz! Mám-li být upřímný, tak z toho nejsem moudrý.“

„Nemůžeš chtít od zločinu, aby byl jasný a precizní jako latinská mluvnická pravidla. Ale pokud mě paměť neklame, byl jsi i v latině na štíru s výjimkami třetí deklinace.“

„Passiv, sitis, i’ís et turris, tussis, fcbris et securis“ zarecitoval poručík vítězoslavně. „Nezapomněl jsem, pane profesore, jak vidíte. Vtloukl jsem si je nakonec do hlavy.“ Mávl rukou. „Pokračujme, s posledním svědkem budeme mít lehčí práci, protože je to vaše žákyně. Doufám, že aspoň ta bude odpovídat jasně a stručně.“

Kapitola šestnáctá

Kristina Jaremková ve dveřích na chvilku zaváhala. Dlouhé hodiny čekání rozhodně neupevnily její sebevědomí. Bezděčně pokukovala po Bedřichovi, ale pečlivě se vyhýbala setkání s jeho pohledem. Nebylo to nijak obtížné. Klidný, netečný, díval se na celou dobu kamsi do neurčita. Byl celý proměněný. Cizí. Cizí? Vůbec ne! Dobře znala tu zdánlivou lhostejnost, nedbalou pózu, nos zbělelý vnitřním napětím. Byl rozčilený, cítila, jak se vnitřně chvěje. Když po návratu z výslechové místnosti vykročil bezděčně k ní a potom rychle ucouvl, jako by se něčeho vylekal, cítila, že i ona propadá panice.

Od té chvíle se jí zmocnila úzkost a teprve přátelský úsměv profesora Bartoše ji trochu povzbudil.

„Paní Kristina Jaremková?“

„Ano.“

„Narozená ve Varšavě roku 1933?“ četl z papírku, připraveného den předtím. „Řekněte, co vás přivedlo na včerejší večírek a co vás spojuje s lidmi, kteří se ho zúčastnili?“

„Jsem v Kazimierzi už čtyři dny. Včera jsem zašla na kávu do Frašky. Večírku jsem se zúčastnila náhodou. Když jsem tam šla, neměla jsem tušení, že tam potkám známé.“

„Byli to tedy i vaši známí. Nu ovšem, v opačném případě byste si k nim nepřisedla.“

„Ó Štěpánovi Šalejovi jsem hodně slyšela, s Petrem Smulským jsem se víckrát setkala v zaměstnání i ve společnosti, znám rovněž Kolické, doktora Rudíka i paní Nadolskou.“

„Kdo vás konkrétně pozval ke stolu?“

„Vlastně všichni, ale hlavně můj bývalý manžel, který se přátelí s Šalejovými.“

„S oběma?“

„Ne, spíš s paní Veronikou,“ zakoktala.

Poručík na ni pozorně pohlédl.

„Připojila jste se tedy ke společnosti. Co bylo potom?“

„Bavili jsme se, povečeřeli společně, hráli různé hry.“

„Nepozorovala jste nic mimořádného?“

„Ne, ani ne.“

„Jak se choval Šalej?“

„Byl nápadně veselý, plný života, to byl jeho nápad hrát na fanty. Jiní se chovali celkem normálně. Znám je příliš málo, než abych to mohla posoudit.“

Poručík mlčel, jako by ještě na něco čekal. Seděla prkenně, snažila se nepolykat sliny a nemžikat víčky.

„Jaký byl průběh samé tragédie?“

„Vždyť víte…“ Napětí rázem vyprchalo. Nenuceně dodala. „Ne, já vám toho opravdu mnoho neřeknu. Bavili jsme se, trochu jsme pili, náhle jsem uslyšela Žofiin křik a podívala se na Šaleje.“

„Všimla jste si, kdo podával panu Šalejovi kávu?“

„Kávu?“ Marně se pokoušela rekonstruovat v paměti zamlžený obraz. „Bohužel ne. Příliš mnoho lidí se hemžilo kolem stolu i potom, když už stála na stole. Vím jenom to, že pan profesor a Petr Smulský se nehnuli celou dobu z místa, protože seděli vedle mne. Já sama jsem taky nevstávala,“ dodala nejistě.

„A co ostatní?“

Žádní ostatní. Bedřich. Začala horečně přemýšlet. Za celý večer se ani jednou nepřiblížil k Štěpánovi. Držel se od něho stranou. Chodil někam, když začali roznášet kávu?

„Ne, obávám se, že vám o tom skutečně nemohu nic říct. Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“

„Kristinko,“ profesor hovořil velmi tiše a pečlivě volil slova, což bylo u něho známkou rozčilení. „Měl bych k tobě velkou prosbu. Vím, že ti to dá hodně přemýšlení, ale prokážeš mi tím velkou službu. Chci tě poprosit, aby ses co nejdřív, ještě dnes, nejpozději zítra, pokusila připomenout a potom přenést na papír všechno, co sis zapamatovala z včerejšího večera. Snaž se, abys nevypustila žádnou podrobnost, a posuzuj všechna fakta co nejobjektivněji, jako bys líčila obsah filmu, napiš prostě všechno, cos viděla, slyšela, zpozorovala, co sis přitom dokonce myslela a co představovala.“

„Ale pane profesore!“ Kristinino zoufalství bylo upřímné.

„Ano, vím, že je to těžký úkol. Ale udělej to, moc tě o to prosím. Znám tě, vím, že máš pozorovací schopnosti, že se víc zajímáš o jiné lidi než o sebe, a proto vidíš víc než oni. Tvoje důkladnost je v tomto případě neocenitelná. Slíbíš-li, že to uděláš, pan poručík Kavecký,“ vyslal k němu úsměv, „tě už nebude trápit otázkami.“

„Působí-li vám rozhovor se mnou takové útrapy, rád se ho vzdám.“ Poručík se s netajeným nadšením chytil profesorova návrhu. „Tím prozatím skončíme. Můžeme se rozjet do Varšavy. Zůstanete v Kazimierzi?“

„Tak jsem si to původně naplánovala. Mám ještě dva týdny času.“

Profesor nebyl příliš potěšen jejím sdělením.

„A co bude s domácím úkolem, který jsem ti uložil?“

„Právě o tom uvažuji. Snad přece jenom dneska odjedu. Večer si udělám poznámky a zítra večer je přepíšu na stroji. Dokážu-li to vůbec udělat.“

Poručík se na ni přátelsky usmál.

„Tak to vás pozveme na oběd. Do zdejší hospody. Třebas budou mít pstruhy. Pojďme, profesore.“

Kristina upadla do rozpaků. Ne, že by stála o samotu, ale… Připadalo jí to, jako by přecházela z jedné strany barikády na druhou, od podezřelých k podezírajícím. Měla zábrany, nechtěla být vůči ostatním účastníkům večera neloajální. Co dělá Bedřich? Profesor se na ni významně usmál.

„Kristinka a já musíme ještě balit. Vy spěcháte. Najezte se a jeďte do Varšavy. My dva si už nějak poradíme. Pokud tě ovšem neděsí vyhlídka na dlouhé kodrcání autobusem ve společnosti starého profesora, Kristinko.“

Zaradovala se a poprvé za ten den pocítila uvolnění.

ČÁST DRUHÁ

Kdo se bojí poručíka Kaveckého

K čemu pochmurné stesky jsou,

trestem nelze-li nám vymýtit množství vin.

HORATIUS, ÓDY, Kniha třetí, óda XXIV.

přel. Ot. Jiráni

Kapitola sedmnáctá

Z deníku Kristiny Jaremkové

7. srpna

Probudila jsem se příštího dne velmi brzy s podivným pocitem nejistoty, s jakým se budíváme na neznámém místě. Zpola procitlá probírala jsem se s námahou na povrch vědomí a se zavřenýma očima začala opatrně zjišťovat příčiny toho neobvyklého stavu. Zvláštní, nepochopitelné ticho. Když v starém bytě v Maršálkovské začal otevřeným oknem vnikat do pokoje hluk městského rána, zakrýval si Bedřich vždycky hlavu polštářem. Vzpomněla jsem si na naše hádky, má-li být okno otevřené nebo zavřené. Kdysi, ale to bylo hodně dávno, jsme hrávali kvůli oknům karty – kočku. Já jsem byla lepší hráčkou, skorém vždycky jsem ho porazila a vítězoslavně otevírala okno. Když jsem později navrhovala Bedřichovi, abychom ponechali rozhodnutí na kartách, krčil rezignovaně rameny a ustupoval bez boje. Já jsem se nepodřídila nikdy – pomyslela jsem s lítostí.

Stěny a předměty v novém, cizím pokoji začaly pomalu zaujímat své místo. Stěna po pravé straně a nikoli levé asi vyvolala v prvním okamžiku pocit paniky, okno je tady naproti, ve starém bytě bylo stranou, přitáhla jsem k bradě pokrývku, a to ticho… ticho… Bedřich by byl spokojen. Bedřich.

Najednou jsem prudce usedla. Byla jsem úplně vzhůru. Ne, není tak brzy, to ticho mě jenom zmátlo. Otevřeným oknem se linul do pokoje jasný, letní den. Sedm hodin, pondělí 7. srpna, sedm hodin ráno. Předevčírem někdo otrávil Štěpána Šalejé. Kyanidem draselným. „Dávej pozor na Tomíka,“ řekl Bedřich. „Budu se zabývat galvanoskopií. Budu zlatit a stříbřit, doma bude cyankáli.“ Ne, raději na to nemyslet. Klesla jsem zpátky na polštář. Spánek se nedostavoval, neklid vzrůstal. Vzít si barbiturát? To nestojí za to. Dost lenošení, musím se pustit do práce. Nebudu to přehlušovat. Člověk, který byl svědkem zločinu, si nemůže předstírat, že je to nepříjemná okrajová záležitost, kterou lze odložit na jindy, až přestane bolet.

„Vykoupu se, nasnídám, vypiju kávu a začnu přepisovat poznámky,“ řekla jsem nahlas. „To mi zabere pár hodin, sesmolila jsem toho plných patnáct stránek. Zatelefonuji profesorovi a domluvím si s ním schůzku. Možná že se od něho při té příležitostí něco dovím.“

Přestala jsem mluvit nahlas a uvažovala, odkud zatelefonuji. V novém bytě nebyl telefon, ale stejně budu muset sejít dolů, koupit něco k obědu. Tato představa mi byla krajně nepříjemná. Po rozvodu byly tyto věci ze všeho nejnesnesitelnější. Uklízet a vařit jenom pro sebe. Musím překonat lenost a začít konečně normálně žít. Normálně? Teď, po té tragédii? Ušklíbla jsem se na svůj odraz v zrcadle. Voda ve vaně byla teplá. S údivem jsem konstatovala, že je mi její dotyk příjemný. Copak může člověk vyplnit takovými hloupostmi život? Že koupel působí blahodárně na nervy, že člověka těší nové šaty, že jasné světlo v pokoji je příjemné? Ne, tímto minimem se nikdy nespokojím. Mne baví život, jenom když ho můžu s někým táhnout, když vím, že druhému člověku záleží na mně jako na sobě, když mohu pro někoho něco udělat a vím, že stojí za to. Když mohu při někom odpočívat nebo se pro změnu vzt
ekat. Zlostně jsem vyskočila z vany. Konec reminiscencí, Kristinko, musíš být statečná, řekla jsem si profesorovým tónem. Ale nepřineslo to žádnou úlevu. Profesorův tón mi připomněl daleko nebezpečnější věci. Má to své klady, že nevlastním telefon. Dnešní noviny už určitě přinesly zprávu o Šalejově smrti. Není těžké si představit, kolik lidí by mě alarmovalo telefonicky. Hlavně ti, kteří vědí o Bedřichově románu s Veronikou Šalejovou. Zavěsila jsem drsný ručník. Všichni se budou ubírat tou nejschůdnější cestou a pokládat jeho za vraha.

Posadila jsem se k psacímu stroji. Luštění vlastních nečitelných poznámek bylo nejspásnějším lékem na všechny úzkostné stavy. Pomalu se mě zmocňovalo uklidňující vědomí, že Bedřich, můj muž Bedřich, nemá s tou strašlivou aférou nic společného. Ale budu ho muset z toho vysekat. Pocítila jsem příjemné vzrušení jako při maturitě, když padne otázka a člověk ví, že zná odpověď. Psaní mi šlo jako po másle, takže jsem tiše zaklela, když zadrnčel zvonek. Koho mi to čerti nesou? Za dveřmi stál můj milovaný syn Tomík.

„Synáčku, kde se bereš ve Varšavě?“

Byl krásně opálený. Moc mu to slušelo v bílém tričku s čerstvě umytými hebkými vlasy, přiměřeně povyrostlými, jak už to bývá o prázdninách. Pocítila jsem radost, že přišel, lhostejno odkud, a vůbec mi nevadilo, že nepřišel vhod. Zato Tomík velmi prožíval tu svou první návštěvu. Po krátkém úvodu, že se vrátil z pionýrského tábora, že s ním měl otec sice jet k moři, ale že teď, „sama chápeš, je všecko v loji“, usedla jsem zpátky ke stroji. Poprosila jsem Tomíka, aby mě nechal chvilku psát. Začal se tedy rozhlížet po bytě, ale terén zřejmě nebyl dost rozmanitý, takže byl s prohlídkou brzy hotov. Koupelna s bílými kachlíčkami, kuchyně dvakrát dva metry (Srdce se mi rozbušilo při výkřiku: „Ó, naše šálky!“) a pokoj s vyhlídkou na viselský břeh. Chodil chvíli sem a tam, potom mi pohlédl přes rameno.

„Co píšeš?“

„Nesmíš se dívat, miláčku.“

„Radši mi diktuj. Já stejně ťukám rychleji než ty. A chyby taky nedělám.“

„Ne, tohle ti nemohu diktovat. Počkej, za malou chvilku si udělám přestávku a ty si budeš moci psát, co budeš chtít.“

„Mám ti připravit papír a kopírák?“

„Připrav.“

„Dvě kopie?“

„Dvě.“

Opět jsem se pustila do práce, spokojená, že syn sedí zticha, jenom šustí papírem. Ale když jsem vyměňovala stránku a bezděčně po něm sklouzla pohledem, ustrnula jsem.

„Tomíku, vždyť jsem ti to nedovolila číst.“

Upřel na mne zamračený, překvapený pohled.

„To je popis toho případu…“

„Ano.“

„Opravdický nebo vymyšlený?“

„Jak to myslíš, vymyšlený?“ nyní jsem byla překvapena já.

„No, skládáš to dohromady jako román.“

„Na co ty nepřijdeš, hlupáčku.“

„Tak proč to přepisuješ s dvěma kopiemi?“

„Víš co, nepleť se do mých věcí. Zajdi radši do kuchyně a udělej mi kávu,“ vytrhla jsem mu stránku z ruky, rozzlobená, že se s ním pouštím do diskuse.

„Ale nejdřív mi řekni, jestli už víš, kdo ho zabil, a jestli chceš nabídnout policii vlastní řešení záhady?“ Oči se mu leskly vzrušením.

Chvíli jsem měla cukání nechat ho při tom. Matka, která řeší na vlastní pěst kriminální záhadu, může být zajímavější než otec automobilista. Líbilo se mi, jak chlapecky vzplanul a odložil módní masku cynika, který vše ví a kterému nemůže nic imponovat. Ale odolala jsem veškerému pokušení.

„Ne, miláčku, nemám vlohy Sherlocka Holmese. Byla jsem jenom vyzvána, abych přesně popsala vše, co jsem viděla.“

Tomík netajil zklamání a vlastně ani nechápal, oč jde. Když jsem mu to vyložila zevrubněji, opět mu zasvitly oči.

„Řekni, mami (Bedřicha oslovoval jménem, před rokem přijal s nadšením jeho návrh, aby se s ním napil na bratrství, ale se mnou nechtěl, máma je máma, pro mě nejsi žádná Kristina, prohlásil energicky), a oni ti tolik důvěřují?“

„Asi ano. Vždyť přece víš, že profesor Bartoš je můj starý přítel.“

„A nebojí se, že to zašolícháš tak, abys ho zavedla na falešnou stopu?“

„Ale Tomíku, proč bych to dělala?“

„Buď abys někoho chránila, nebo abys někoho ještě víc potopila.“

Podívala jsem se na něho s netajenou hrůzou.

„Synu, tvé mravní zásady mě přímo šokují,“ maskovala jsem nabubřelou ironií neklidné myšlenky.

Tomík si dávno našel nějaké zaměstnání, zatímco já jsem stále v duchu přemílala jeho poslední poznámku. Nebojí se taky o otce? Netají se za všetečným tónem vážné obavy? Poznámky byly stále nečitelnější, nakonec to už byla prachobyčejná čmáranice. Sklonila jsem se nad blokem a s námahou luštila klikyháky. Tomík dospěl zřejmě k názoru, že když stroj neťuká, může se mnou mluvit, a pronesl snivým tónem, který divně kontrastoval s jeho školáckým slovníkem.

„Vždyť by ses mohla v tom dopisu jakoby náhodou splést a namočit do toho Věru.“ Zachvěla jsem se. „Tak bys to rozmázla, že by se z toho nedostala, ani kdyby si dala nohu za krk. Mohla bys třeba napsat, žes jasně viděla, že Věra nepila kafe. Na tý stránce, co jsem přečetl, píšeš pořád dokolečka o kafi. Ona by řekla, že kafe pila, jak by ne, a už by v tom lítala. Když detektiv zjistí, že někdo lže, hned se po něm veze a dává si na něho bacha. Potom to má marný. Protože jestli chtěla, aby si ji táta vzal, tak jí muselo záležet na tom, aby její muž honem umřel, no ne? Ale to je fuk, stejně by se v tom vezla a ty bys po deseti letech na smrtelném loži vypověděla, že jsi lhala.“

Musela jsem se držet, abych nevybuchlá.

„Neřekla bych to.“

„Proč? Na smrtelném loži se vždycky vypovězuje pravda.“

„Vypovídá.“

„Vidíš, tak proč říkáš, že bys nevypověděla.“

„Můžeš být klidný, Tomíku, neudělala bych to. Nenapsala bych to, Věra by nebyla odsouzena a nevypovídala bych na smrtelném loži, na které, jak ti tímto oficiálně sděluji, nehodlám za deset roků ulehnout.“

Tomík chvíli zaraženě mlčel.

„S těmi deseti roky jsem to plácl jen tak, abych nekecal, já přece vím, že ještě nejsi tak stará, abys za deset roků umírala.“

„To je od tebe moc hezké, že to víš, a teď tiše seď, než to dopíšu, potom si popovídáme.“

Chvíli bylo slyšet jenom ťukání stroje. Ale Tomík pochopitelně nevydržel dlouho mlčet.

„Víš, že kdybys vzala všecky lidi, co jsou na světě, a postavila jednoho vedle druhého, že by se vešli na čtyři čtvereční kilometry?“ pravil zničehonic vzrušeně.

„Nevešli.“

„Čestné slovo,“ zrudl.

„Nevešli, protože bych je tam nemohla postavit. A vůbec, představ si, jak by to bylo nepohodlné.“

Tomík mávl rezignovaně rukou.

„S vámi se opravdu nedá vážně mluvit. Nemáte vůbec žádnou fantazii. Co umíte, to jsou rozvody, a potom aby člověk chodil k vlastní matce na návštěvu a neměl ji u sebe doma.“

Zvedla jsem hlavu od stroje.

„A člověk by chtěl mít mámu doma?“ Tomík vytáhl z kapsy baterku a začal s ní manipulovat.

Zaplavila mě vlna něhy. Překonala jsem střízlivý chlad a přistoupila k němu. Objala jsem ho, pokusila se mu pohlédnout do obličeje, ale v jeho očích nebyly slzy, jak jsem si myslela. Podezíravě se na mne podíval.

„Už jsi s tím hotová?“

„Ještě ne, ale za pár minut udělám přestávku.“

„Tak dělej, musíme si spolu ještě popovídat. Nezapomeň, že nemám moc času. Broňa řekla, abych přišel v jednu na oběd. A tátu taky nemůžu nechat čekat, je teď nějaký smutný, budu ho muset trochu potěšit. Když to chceš vědět, tak je to fuška potěšit otce, který je zapletený do vraždy. Ani Joe Alex ani Agatha Christieová o tom nic nepíšou.“

Tázavě se na mne podíval, opět vzrušený a zvídavý, jako by očekával, že mu poskytnu vyčerpávající odpověď na tak složitý životní problém. Rozesmála jsem se. Poprvé od nepaměti jsem se z celého srdce rozesmála, šťastná a blažená, že se mi povedl ten můj směšný, dlouhovlasý syn, který se s takovou oblibou pouští do řešení nejobtížnějších problémů.

Když jsem opět usedla k psacímu stroji, napadlo mě, že život není tak zlý, dokáže-li se člověk srdečně smát při popisu vraždy, do které je zapleten sám a s ním člověk, který je mu přes všechny právní akty nejbližší na světě kromě toho špunta, sedícího vedle mne na gauči. Z těchto značně veselejších úvah mě znenadání vytrhl Tomíkův hlas. Mluvil již delší chvíli, ale v tom zamyšlení jsem ho vůbec nevnímala.

„Vypnul telefon, nic nedělá, jenom lítá po bytě. Ptal jsem se ho, jestli bude zlatit rámečky, protože mi občas, vždyť víš, dovolil, abych mu píchl, ale on se naštval a vybafl na mě, že už nikdy v životě nic nebude zlatit a že rozmontuje celý ten krám.“

Ruce mi spadly z klávesnice. Ochromena ledovým strachem nebyla jsem s to potlačit chvění rukou.

Kapitola osmnáctá

Z deníku Kristiny Jaremkové

10. srpna

Mé naděje se nesplnily. Nic jsem se od profesora nedověděla, když jsem mu odevzdávala svůj elaborát. Zastihla jsem ho sice doma přijal mě velmi srdečně, vřele mi poděkoval za návštěvu i za cennou službu, kterou jsem mu prokázala, ale buď byl v časové tísni, nebo prostě neměl chuť bavit se se mnou. Zřejmě někam spěchal a s neskrývanou úlevou mě vypoklonkoval ke dveřím, sotva jsem projevila náznak odejít.

Jednou dvakrát jsem mu zavolala, ale nikdy jsem ho nezasáhla doma. O žádnou jinou společnost jsem nestála. Posledních několik dní do Salejova pohřbu jsem strávila v přísné izolaci. Tomík se po pondělní neočekávané návštěvě už neohlásil, seděla jsem sama samotinká v prázdném pokoji, který téměř zvonil tichem, rozptylovala obavy a krotila horečnou touhu něco podniknout.

Šalejův pohřeb se měl konat ve čtvrtek v poledne. Nekrology honosně zdůrazňovaly, že byl členem Svazu polských spisovatelů, významným tvůrcem a že ho v půli umělecké dráhy stihla tragická smrt. Několik kolegů uveřejnilo krátké vzpomínky. Tohle je teprv začátek. Skutečnou lavinu článků přinesou týdeníky. Páni spisovatelé využijí posmrtné vzpomínky, aby mohli psát sami o sobě. Konstatování, že Šale; byl vtipný, bude záminkou k tomu, aby citovali vlastní duchaplnou odpověď a anekdoty, připomínání jeho dobrosrdečnosti a laskavosti bude příležitostí k vylíčení vlastních ušlechtilých skutků a zmíní-li se o jeho schopnostech a talentu, budou citovat jeho výroky o svých schopnostech a talentu. Fuj, stávám se jedovatá. Uvažuji o lidech s příznačnou zatrpklostí opuštěné ženy. Kristinko, drž se, nebo o tobě začnou vykládat, že jsi zlá jako vosa a potřebuješ chlapa. Nakonec tě ještě budou litovat.

Tyto úvahy nebyly než pokusem odvést myšlenky od daleko vážnějších věcí. Ve skutečnosti jsem se rozhodovala, mám-li jít na pohřeb nebo ne. Zbytečně jsem si lámala hlavu. Ve středu večer zaklepal na dveře malý kluk, prohnul se v půli těla jako kapesní nůž a slavnostně oznámil:

„Nesu vám dopis od profesora Bartoše.“

Dopis byl kartičkou stručného obsahu: Milá Kristinko, půjdeme společné na pohřeb, přátelé mi laskavě půjčili vůz se spolehlivým řidičem, přijedu pro tebe zítra v půl dvanácté, čekej před domem.

Auto přijelo přesně, profesor seděl u pootevřeného okna a usmíval se, ve voze mi políbil ruku a chvíli ji držel ve své.

„Rozčilená?“

„Tak trochu.“

„Kvůli obřadu, kterého se zúčastníme?“

„Taky, ale nejenom.“

„Jsi dnes nápadně lakonická.“

„Odvykla jsem si mluvit. Několik dní jsem s nikým nepromluvila ani slovo.“

„To není dobře, Kristinko. Myslel jsem, že se po předchozím samotaření vrhneš do víru varšavského života.“

„O ne. Na to teď nemám rozhodně náladu,“ odpověděla jsem.

Vůz se blížil k hřbitovu. Jel podél hřbitovní zdi. Před kostelem Karla Boromejského stáli lidé. Cizí pohřeb. Šalejův pohřeb je taky cizí. Bude tam jedině Bedřich, pokud vůbec přijde. Poprvé jsem si uvědomila, že uvidím Bedřicha.

„Pane profesore…“ oslovila jsem ho úpěnlivým hlasem,

„Co chceš, dítě?“

„Ale po pohřbu mě neopustíte, viďte? Nešel byste se mnou na oběd?“

Usmál se na mne svým osobitým způsobem.

„Už jsem na to myslel. Pozvu tě k sobě. Pokud to do čtyř hodin vydržíš. V půl třetí mám nějakou schůzku a předtím bychom to asi nestihli.“

U brány stál velký hlouček lidí. Akce „Pohřeb Štěpána Saleje“ přilákala spoustu lidí. Stáli ve skupinkách, hovořili, někteří se tvářili smutně, na tváři výraz melancholického zamyšlení, jaký se nosí při podobných příležitostech. Jiní se neobtěžovali cokoli předstírat, zvědavě se rozhlíželi kolem dokola, hledali známé. Ozývaly se dokonce hlasité pozdravy. Nad vším se vznášelo ovzduší senzace. To nebyl pohřeb jako jiné. Šalej nezemřel ani na infarkt ani na sešlost věkem. Byl zavražděn. Navíc byl zavražděn některým ze svých známých, který se s největší pravděpodobností zúčastní pohřbu. Přistoupila ke mně Kolická.

„Dobrý den,“ ani se nepokoušela ztišit sonorní hlas, „comment ca va? Pozoruji, že se všichni podezřelí rozhodli přijít na funus. Zřejmě se nebojí, že mrtvola začne krvácet, jak bývalo chvalným zvykem ve středověku. Zajímalo by mě,“ obrátila se na profesora, „může-li krvácet i otrávený člověk, řekla bych, že se za rytířských dob vraždilo jenom mečem.“

Profesor neodpověděl, což Kolické vůbec nevadilo, protože vesele pokračovala. „Jedině Kolický si netroufl přijít. Ne, ne proto, že Štěpána otrávil, uhaste jiskřičku naděje v očích, profesore. Prostě nesnáší tyhle trachtace. Má příliš velkou představivost. Vždycky si připadá, že sám leží v rakvi a že po něm nikdo ani neškytne.“ Když dospěla k názoru, že řekla, co měla říct, zabručela; „Už plavu, nebo mi ještě někdo vynadá, že řvu.“

Ale za chvíli se objevila opět. Tentokráte se obrátila přímo na mne.

„Co abychom si zašly někam na kávu, až bude po všem. Od té doby, co se přestaly pořádat smuteční hostiny, člověk neví, kam se vrtnout. Nebožtík leží v hrobě a člověk to nemůže ani zapít, ani ho pomlouvat. Ke Kolickému mě to vůbec netáhne. Ať si počká na relaci, když nechtěl přijít. Pohádali jsme se kvůli tomu.“ Poslední poznámka byla zřejmě určena pro profesora.

Vtom se zvedl šum. Kolická snížila hlas.

„Hned to začne. Kdo asi povede vdovu? Asi nevlastní syn, co myslíte? Nebo nástupce? Už letím. Všichni jdou,“ Většina lidí skutečně vykročila k bráně. „Spěchám do prvních řad. Po představení vás vyhledám,“ vyslala ke mně líbezný úsměv.

I my s profesorem jsme postupovali zvolna za ostatními.

„Jdi s ní na tu kávu, Kristinko. Zajděte si do Antické. Vyzvednu tě odtamtud, jakmile to bude možné.“

„Musí to být?“ Vyhlídka na rozhovor s Kolickou mi byla krajně nepříjemná.

Profesor se na mne podíval.

„Tak dobře, půjdu, ale nenechte mě dlouho čekat,“ poslušně jsem přikývla.

Pohřeb si dobře pamatuji. Jeden z představitelů varšavských divadel říkal, že tvořil pro lidi, delegát Svazu spisovatelů tvrdil, že byl milován, protože přinášel lidem smích a posiloval je na duchu nebo něco na ten způsob, nevím už přesně, loučil se s ním i jeden z jeho spolubojovníků, kamarádů ze zajateckého tábora, Petr ne.

„Proč nemluví Smulský?“ hlasitě se divila herečka, stojící vedle nás.

„Nemůže, zhroutil se,“ odpověděl známý satirik a hned dodal s ledovým obličejem: „kromě toho by tu řeč museli napsat společně a nebožtík odmítl.“

Herečka vyprskla smíchem, ale hned ztichla. Zachytila pohled profesora, který se na ni díval nikoli káravě, ale zkoumavě, jako na zajímavý přírodní exponát. Projevy pokračovaly, když skončily, ujali se práce hrobaři. Opět jsem měla pocit, že se to odehrává mimo mne, stejný pocit, jaký se mě zmocnil onoho večera po Salejově smrti. Viděla jsem lidi ve dvou rozměrech, jako by se pohybovali na plátně a nikoli ve skutečnosti. Ostřeji a plastičtěji vystupovali jenom hlavní aktéři dramatu.

Nad hrobem stála Věra v hlubokém smutku. Nepřirozeně vzpřímená, s vysoko vzpřímenou hlavou, jakoby nedotčená sálajícím žárem, který mačkal šaty jiným ženám a zaléval stružkami potu zarudlé, rozpálené tváře. Soustředěná, bledá, netečná k ostatním lidem. Vedle ní Zbyšek. S rozcuchanými vlasy, výrazem školáka, který se trápí nikoli proto, že ho potkalo neštěstí, ale že ho nudí nezáživný profesorův výklad a už se nemůže dočkat zvonku. Vypadal snad ještě dětinštěji než tenkrát v kavárně. Držel ruce v kapse, každou chvíli je nervózně vytahoval, jako by si uvědomoval, že se to nesluší, ale přitom bylo vidět, jak jimi netrpělivě luská.

Ani se nesnaží předstírat, že je dojat, napadlo mě. Přesto se jaksi změnil. Nebyl nasupený jako před několika dny, když čekal na výslech v Domě architektů, ale neklidný, jakoby nejistý. Uhýbal očima před pohledy jiných lidí a současně vypadal, jako by někoho vyhlížel. Ditu? Ne. Dita stála blízko něho. Pohublá, shrbená, oči oteklé pláčem. Ani ona neposlouchala projevy. Dívala se nepřetržitě na Zbyška. Marně jsem však hledala v jejím pohledu soucit. Bojí se? Jako by ho prosila o odpuštění. Jako nemilovaný pes, který něco provedl. V ruce nervózně žmoulala kapesník, připravený k pláči, ale zbytečný, protože z jejích zarudlých očí nestekla jediná slza.

Otočila jsem se. Hledala jsem Bedřicha. Už mě omrzelo předstírat, že na něho nemyslím, že pozoruji druhé. Celou dobu mi záleželo jedině na něm. Zda přišel a jak se chová. Ale v prvních řadách, jak říkala Kolická, nebyl. Zato tam byl doktor s ženou. Podivný, groteskní páreček z černobílého filmu. Sám pro sebe a svůj. I v té tlačenici se kolem nich vytvořilo prázdné místo. Doktor v obvyklých tmavých brýlích, otočený tváří k hrobu, vzpřímený, strohý, doktorová jako jeho doplněk. Dva smuteční cypřiše, tady aspoň nepůsobí rušivě, na pohřbu jsou na pravém místě. Doktorová, oblečená do stejných šatů, jaké měla tenkrát v Kazímierzi, vypadala přímo uboze. Proč? Vždyť doktor dobře vydělává.

Vyplísnila jsem se v duchu, že každého podezřívám. Ten zločin změnil můj vztah k světu. Stůj co stůj se pokouším najít na každém nějaký chlup. Pocítila jsem na sobě čísi pohled. Bedřich? Ne, Petr. Odpověděla jsem mu nejlaskavějším pohledem, jakého jsem byla schopna, vkládajíc do něho srdečný, upřímný soucit.

Vypadal hrozně. Nedělal ze sebe předmět politování, nemanifestoval svou bolest. Oholil se, pečlivě oblékl. Ale bylo na něm vidět, že je na přítelově pohřbu a že si je toho vědom. Byl bledý, zestárl za těch pár dnů. Koutky rtů mu poklesly v bezradné grimase. Působil dojmem člověka omráčeného bolestí, bezbranného, kterému se stala křivda a který se s tím stále nemůže vypořádat. Lidé se na něho dívali, ale on je snad ani nevnímal. Právě se začal pomalu přesouvat mým směrem.

„To je dobře, žes přišla,“ řekl smutně a velmi přirozeně.

Nevěděla jsem, co odpovědět.

„Jsou tu snad všichni.“ Cítila jsem, že se červenám. Nebyla to nejšťastnější odpověď, ale Petr mě pochopil.

„Ano, jsou tu všichni, jenom Kolický nepřišel.“

Tlačila se mi na rty otázka, co je s Bedřichem, ale vtom jsem ho spatřila. Stál stranou. Nedíval se na nás, nedíval se vlastně na nikoho, jako by tu byl úplně sám a jako by ho nezajímalo nic kromě jeho vlastních myšlenek. Zachvěla jsem se, tak živě se mi vybavilo, jak vypadal, tehdy v kavárně u okna s pohledem upřeným na Věru, s výrazem, který jsem tehdy nedovedla pochopit, k němuž jsem dosud nenašla klíč. Opět se mě zmocnil strach a byla jsem vděčná Petrovi, že mě vytrhl z těch neveselých myšlenek.

„Kristino…“ řekl tiše.

„Ano?“

„Půjdeš se mnou dneska na oběd?“

„Nemohu,“ odpověděla jsem s upřímnou lítostí.

„Škoda,“ tiše povzdychl. „Nezlob se, že se ti vnucuji. Přítelův pohřeb není tím nejvhodnějším místem k domlouvání schůzky. Ale vidíš, těžko teď snáším samotu a ještě hůř společnost nezúčastněných lidí, kteří se pořád vyptávají na podrobnosti.“ Po chvíli dodal se staženým obočím: „A nejhůř ty, kteří u toho byli.“

„Já jsem u toho byla taky.“

„Tebe se to netýká. Tebe nemohu podezřívat. Vždyť jsme až do chvíle, kdy podali kávu, seděli pořád vedle sebe.“

V jeho očích se zračilo tolik utrpení, až mě to vzalo za srdce.

„A zítra? Mám dvě vstupenky na Richtěra.“

„Velmi ráda,“ nebyla jsem s to potlačit bezděčnou radost. Jeho obličej, najednou uvolněný, prozradil, jak byl celou dobu napjatý.

„Mohu tedy pro tebe přijet?“

„Prosím.“

Řekla jsem mu svou adresu.

Hrobaři odhodili lopaty. Pohřeb skončil. Lidé se nejistě dívali jeden na druhého. Věra stála nad hrobem jako socha. Všichni čekali. Energickým gestem zvedla závoj. Hleděla jsem na ni bez dechu. Pronikavě zelené, černou tuží zvýrazněné oči hleděly spíš hněvivě než zoufale, bledé, nenalíčené rty se nechvěly pláčem.

„Bože, ta je krásná,“ zašeptal kdosi za mnou. Rozhlédla jsem se.

Petr někde zmizel. Profesor se díval na Věru jako všichni. Někdo k ní přistoupil. Věra zavrtěla hlavou, řekla několik slov Zbyškovi a rychle zamířila k východu.

„Nechce přijímat kondolence,“ zašeptala zklamaně herečka. Smuteční hosté se začali pomalu trousit k východu. Bedřich stál pořád na stejném místě s očima upřenýma na hrob, zasypaný čerstvými květinami, s ledovým, uštvaným výrazem v obličeji. Bezděčně jsem k němu udělala krok, ale profesor mi položil ruku na rameno.

„Pojď k bráně, Kristinko. Počkáme na Kolickou u vozu.“

Povzdychla jsem ši.

„To už je konec?“

„Konec. To znamená konec pro Šaleje a ani to ne, spíš epilog. Pro nás to teprv začíná.“

Cestou jsem se ještě jednou ohlédla. Bedřich stál nehnutě pod stromem. Cítila jsem, jak mě pálí víčka od potlačovaných slz. Šlapala jsem poslušně za profesorem.

„Oplakáváš Šaleje?“

„To není to,“ zavrtěla jsem hlavou.

Profesor mě uchopil jemně za loket.

„Společnost líbivého Petříčka by ti asi byla milejší než starého profesora?“

„To ne,“ živě jsem popřela. Nelhala jsem, bylo tomu opravdu tak. Třebaže mi lichotilo, že mě Petr zve, že nápadně vyhledává mou společnost. Pozvedalo mě to na duchu, připomínalo, že jsem žena, dosud atraktivní žena, o kteréžto skutečnosti jsem v poslední době začala pochybovat. Ale netáhlo mě to k němu. S profesorem jsem se cítila jako malá holčička, která ví, že se o ni dospělí dobře postarají. To jsem potřebovala ze všeho nejvíc, abych překonala ne už nejistotu, ale přímo strach, že je všechno provizorní, že se všechno za chvíli zhroutí, jako by toho, co se zhroutilo, už nebylo dost.

Kapitola devatenáctá

Z deníku Kristiny Jaremkové

10. srpna, pokr.

Před bránou nás dohonila Kolická, nápadně tichá a zamyšlená. Zabručela: „Tak jsme se našli,“ a beze slova šlapala vedle nás. Beze slova se rovněž vecpala do vozu, v němž jí profesor galantně nabídl místo. Až když se na náměstí Tří křížů začal loučit, projevila slabý náznak protestu bez obvyklé mnohomluvné energie.

Ožila, až když nám servírka přinesla kávu.

„Hrůza, už jsou dvě pryč. Pořádně se to protáhlo. Ale to se dalo očekávat,“ usmála se zničehonic, až jsem udiveně zvedla hlavu, překvapená jejím neočekávaným úsměvem. „Divíte se, že je Kolická tak zamlklá? Nebojte se, hned ji to přejde. Ale ten pitomý pohřeb mě přese všechno dojal, to nemohu popřít.“

Mluvila důvěrným tónem, tišeji než obvykle. Byla jsem jí za to ze srdce vděčná. Kavárna byla v poledne poloprázdná, ale kdyby mluvila nebo přesněji monologizovala jako jindy, upoutala by pozornost dostatečného počtu servírek a hostí, aby mě to vyvedlo z míry.

„Ne proto, že jsem ztratila přítele,“ dodala na vysvětlenou, „jak by všichni řekli. I když jsem Štěpána měla na mou duši ráda. Ani proto ne, že se má o nebožtíkovi říkat jenom to nejlepší, na to já nedám, nebožtík se dá taky pěkně zdrhnout. Štěpán byl skutečně slušný chlap. Na spisovatele až moc slušný. Oni všichni, my všichni, čert ví, jak mám mluvit, protože já si nedělám násilí, abych psala. Spisovatelé si dělají násilí v jednom kuse, takže už nedovedou být úplně normální. Tak řekni sama,“ začala mi najednou tykat, „může se něco víc příčit přírodě, než když si člověk sedne ke stolu a začne psát. Konstruovat vlastní svět a smolit věty? Inteligentní člověk zničehonic napíše: ,Marie hleděla z okna,‘ ačkoli ví, že to nedává žádný smysl. Proto v tom pokračuje: ‚Za oknem bylo smetiště.‘ Tím se upsal ďáblu. Nedá mu to, aby nemyslel na Marii a smetiště, ztrácí kontro
lu nad sebou, neví, že ze sebe dělá idiota. V tom okamžiku přestal být normální. Ano, psaní je patologická činnost, vždycky to opakuji. A proto nepíšu, i když bych to určitě dovedla, čestné slovo, něco jsem dokonce kdysi spáchala, abych se mohla vydávat za paní spisovatelku, protože je to pohodlné a příjemné. Ale hlavně mluvím. Nevykládám o žádné Marii ani o Agenoroví, co je komu do nich, ale o známých. Vidíš, chtěla jsem mluvit o Štěpánovi a mluvím o sobě. Jsem dnes nějak lyrická,“ opět jí zuby zazářily v úsměvu. „Štěpán byl, jak to jen říct, docela normální na spisovatele. Měla jsem ho ráda. To neznamená,“ luskla prsty, „že chci o něm pět elegie. Ne. Jenomže nás, své přátele, připravil o svou smrt. Vlastně ne, on nás o ni nepřipravil,“ zamyslela se na vteřinu.

„Jak to myslíte?“

„Jak to myslím? Taková náhlá smrt je umělá. A bere nám trochu té radosti ze života, které je beztak zoufale málo. Když někdo stůně, je to úplně něco jiného. Litujeme ho, ale hlavně s ním cítíme, vzrušujeme se. Je to podobné vzrušení jako při sportovním utkání. Já jsem rozený kibic, musím u všeho být. Jaký námět k rozhovorům, ani ne tak k rozhovorům jako myšlenkám. Rakovina? Jak dopadly laboratorní zkoušky? Nedošlo k metastázím? Infarkt? Nezlepšuje se zdravotní stav? Cože, ani po čtyřech týdnech mu nedovolí vstát z postele? Je to s ním zlé, zlé. Proč se rozčiluješ? Nemysli, že nemám srdce. Lituji je a současně se přesvědčuji o tom, že onen známý nebo přítel byl lidský, prožíval-li takové lidské věci, jako je nemoc. Člověk si ho potom víc oblíbí. Ale u Šaleje tomu tak nebylo. Vypil kávu a bum.“ odstrčila šálek a podívala se na něj s odporem. „Brrr… Vidíš, na to jsem nepřišla. Až te mě napadlo, že jsem si to mohla odskákat já. Jeden doušek, trochu hořký a za tři dny byste mě slavnostně pochovali.“ Podívala se na mne pozorně. Cítila jsem napětí ve vzduchu. Něco ode mne určitě chce. Pro nic za nic mě sem netáhla. Jakoby uhodla mé myšlenky, pronesla klidným, normálním hlasem, který byl v té chvíli dokonce méně chraptivý než jindy.

„Myslíte si, co ta ženská od vás chce. Proč vás zatáhla do kavárny a kecá a kecá. Stejně efektní sentence bych přece mohla přednést před jakýmkoli auditoriem. Kdoví, nejsou-li příliš efektní a nehodí se pro rozhovor ve dvou. Nevadí, zopakuji je při nejbližší příležitosti,“ mávla netrpělivě rukou. „A s vámi jsem si opravdu chtěla promluvit. O vraždě.“

„Já o ní opravdu nic nevím.“

„Toseví, že nic nevíte. O to nejde. Ale já si musím o té smrti s někým promluvit. To není smrt jako jiné, které jsem už prodělala s jinými. Ale žerty stranou. Štěpán mi byl blízký. Znali jsme se přes třicet let, už před válkou. A zrovna on. Proč? Z jakého důvodu? Byl opravdu užitečný. Nikomu neublížil, jenom pomáhal. Byl dobrý, dovedl dokonce odpouštět a nejenom svým viníkům. Nikdy ho nenapadlo říkat o jiných zlé věci. A věděl toho spoustu. Při jeho paměti! Vždyť on nezapomínal ani telefonní čísla, ani básničku Konopnické. A měl milióny známých, kteří dovedli jenom pomlouvat. Jako třebas já,“ rozesmála se na celé kolo. „Proč si nevezmete zákusek? Nic tak nepomáhá při trablech jako sladkosti. Teď ovšem už neexistují tak dobré zákusky jako za okupace. To je takový detail, na který už lidi zapomněli. Spousta dam ze společnosti se vyžívala ve vymýšlení fantastických dobrot. Co tvůrčích tale
ntů tehdy vykvetlo na našich nivách. Některé dámy dokonce zůstaly v branži, přestaly dělat zákusky, zato píšou, tak se jim zalíbilo vymýšlet.“

Už se mi motala hlava z té záplavy slov, nevěděla jsem, očekává-li ode mne vůbec nějakou odpověď. Současně mě sváděla, abych si objednala jablkový závin se šlehačkou nebo čokoládu.

„Uvidíte, jak vám bude blaze u srdce a jak se vám uleví. Znám to. Těžké srdce a jídlo. Ale jídlu zdaleka tak nerozumím jako Štěpán. To byl gurmán! Dobrý stůl, la bonne chair… Jak ten dovedl mluvit o jídle, to byly úplné básně. Vždycky si přesně pamatoval, co kde jedl. V Paříži byl jeho největším zážitkem humr po bretoňsku. Měl fantastickou paměť.“ Zamračila se náhle. „Myslíte, že zemřel proto, že si všechno tak dobře pamatoval?“

Nepochopila jsem, kam míří.

„Proto, že věděl o lidech víc než ostatní?“ vyprskla netrpělivě. „To mohlo být nebezpečné. I když byl z druhé strany nejdiskrétnějším člověkem na světě. Dovedl mlčet jako hrob. Ale v poslední době »e změnil. Všichni si všimli, že se jinak chová, že jinak mluví. Sám se smál, že prý se rozhodl změnit osobnost, protože ho ta dřívější už nebaví. Třebas tím někoho vyplašil?“

„Čím?“

„Nemám tušení. Napadá mě milión věcí, ale to jsou jenom nápady a ne jistota. Někdo musel mít zájem na tom, aby zmizel. Moc velký zájem. Nevěřím v crime passionnel. Láska, žárlivost, nenávist, pomsta… To bylo dobré pro Dumase.“

Div jsem ji nezulíbala.

„Ano, plně s vámi souhlasím.“

Odbyla mou poznámku krátkým mávnutím. Nepotřebovala partnera k rozhovoru, ale pouze a jedině posluchače. Právě vyplula na širé vody vzpomínek. Mluvila stále rychleji, bez interpunkčních znamének, vše, co jí přinesla slina na jazyk.

„Kdoví, nenapíšu-li nakonec román ‚Muž, který příliš mnoho věděl‘. Blbost, film se stejným titulem natočil už Hitchkok. Ten, co se v něm zpívala písnička Que sera, sera,“ zapěla neočekávaně vysokým hlasem. Poskočila jsem na židli. Nejenom já. Všichni kavárenští hosté na nás užasle civěli. Zajásala jsem v duchu, když se ve dveřích objevil profesor s chlácholivým, omluvným úsměvem na rtech.

Kapitola dvacátá

Z deníku Kristiny Jaremkové

10. srpna, pokr.

Profesorova hospodyně, jež byla snad jediným člověkem, který s ním jednal přísně a povzneseně, nám vynadala, že jsme se opozdili, a ihned nás zahnala ke stolu. Znala jsem dobře její kulinární ambice a snažila se vzdát hold jejímu vskutku podivuhodnému kuchařskému umění. Tentokrát mi bohužel slova chvály neplynula tak lehce z rtů jako obvykle. Stažený krk s námahou polykal lahůdky a komplimenty neplynuly tak přesvědčivě jako obvykle. Profesor byl taky zaujat myšlenkami a teprve při moučníku si připomněl povinnosti pána domu.

„Vezmi si trochu šlehačky. Cukr posiluje tělo i duši.“

Povzdychla jsem si.

„Všichni mi dneska dávají stejné rady. Kolická před chvílí přednesla delší projev o vlivu zákusků na sebevědomí a odvolala se na Šaleje jako na autoritu.“

„Na Šaleje?“

„Ano. Pokládá ho za znalce v tomto ohledu a za krále gurmánů.“

„Dovedla bys přesně opakovat, co ti řekla? Všechno, bez zkracování, prostě přesně citovat rozhovor, jako bys četla stenogram?“

„Nevím. Pokusím se o to.“

„Pomohu ti. Spusť.“

„Když nevím, čím začít.“

„Nejraději začátkem. Vstoupily jste do kavárny a…“

Nevšimla jsem si, kdy profesorova hospodyně, paní Helena, odešla, ačkoli se s námi určitě rozloučila, když uklidila stůl. Nepřesedli jsme si do pohodlnějších křesel u nízkého konferenčního stolku, ale zůstali jsme u velkého, jídelního a společně rekonstruovali rozhovor s Kolickou. Nevěděla jsem do té chvíle, co je to křížový výslech a proč je pro vyslýchaného takovým martyriem. Po této zkušenosti vím o něm vše. Byla jsem mandlována, ždímána a v důsledku toho absolutně jista, že profesor zná obsah rozhovoru s Kolickou nejenom do písmene, ale i do každé čárky.

„Uff, teď už vím, proč jste byl postrachem zločinců.“

Profesor upadl do rozpaků.

„Nezlob se, že jsem tě tolik potýral, ale chtěl jsem přesně vědět, co ti říkala. Mimochodem, máš na zítřek domluvenou schůzku s Petrem?“

„S Petrem?“ opakovala jsem bezmyšlenkovitě, při čemž jsem cítila, jak se červenám. „Ano, sejdeme se zítra večer, pozval mě na koncert. Dávno jsem si přála slyšet Richtěra,“ dodala jsem omluvně.

Profesor na mne zkoumavě pohlédl. Koutky rtů se mu zvedly v lehkém úsměvu, ale jeho pohled byl pořád vážný.

„Nemusíš se omlouvat. Přál bych si jenom, abys s ním promluvila o Šalejovi, pokud se k tomu naskytne příležitost. Snaž se od něho dovědět, nepsal-li náhodou deník.“

„Deník?“

„Neopakuj po mně poslední slova, dítě. Je to známka zpomalené reakce, zřejmě jsi otupěla únavou. Nabídl bych ti kávu, ale počkám s ní na Standu.“

„Na Standu?“

„Už zas?“

Oba jsme se rozesmáli. V témž okamžiku se otevřely dveře a Standa strčil hlavu do pokoje.

„Smím dál?“

Vyskočila jsem, jako když mě bodne špendlíkem. Poručík mávl rezignovaně rukou.

„Probůh, vy se mě taky lekáte? Co se to děje, že se mě dneska všichni děsí? Připadám si jako Bankův duch.“

„Před náhlým a neočekávaným poručíkem chraň nás, ó Pane!“ pravil pateticky profesor. „Čekali jsme na tebe s kávou, Stando.“

„To je úžasné. Objevil jsem tu tři věcí, po kterých jsem toužil ze všeho nejvíc – otevřené dveře (profesorovy dveře neměly závlačku; to, že dosud nikdo neukradl pláště z předsíně, bylo pro něho důkazem poctivosti lidí), aby mě nikdo hodinu nevyslýchal, než mě pustí dovnitř, smích na uvítanou a kávu, kávu…“

Profesor nasypal kávu do malého italského espresa a postavil krásné šálky na malý stoleček u okna.

„Krásu světa lze sice zaklít do všeho, ale porcelán se k tomu hodí lépe než všechny jiné výtvory lidských rukou. Člověk nedělá konkurenci Pánu Bohu, nenavrhuje jinou verzi přírody, ani nehledá odpověď na existencionální otázky jako v jiných uměleckých oborech. Žádná metafyzika, zato dokonalý smyslový požitek, skutečná rozkoš pro zrak a hmat.“

Profesorova tiráda na jedno z jeho oblíbených témat měla uvolnit napětí. Nebylo jeho vinou, že mu to nevyšlo. Vyměnili jsme s poručíkem významné pohledy, do nichž jsme vložili všechnu lásku k profesorovi, ale nic nebylo s to rozptýlit mé přesvědčení, že by mě nejraději viděl za sedmi horami, protože to, o čem se chce bavit s profesorem, není určeno pro můj sluch. Byl příliš zaujat svými problémy, než aby ho bavilo společensky konverzovat.

Šálky se konečně naplnily kávou. Profesor ji s komickou vážností ochutnal, aby se ujistil, jak dopadl jeho pečlivě připravený výtvor, a spokojeně prohlásil:

„Není nejhorší. Pijte, při kávě se líp povídá.“

Poručík se netrpělivě zavrtěl na židli.

„Neboj se, Stando, Kristina hned vypadne. Ona si opravdu zaslouží šálek kávy a chvilku klidu. Dal jsem jí pořádně zabrat. Ty jí taky dlužíš poděkování, pokud mě paměť neklame.“

„Máte pravdu.“ Zjistila jsem při té příležitosti, že poručík Kavecký má velmi sympatický úsměv. „Málem bych zapomněl. Váš elaborát je přímo vynikající. Stručný, ale podrobný a lapidární. Lepšího svědka si vyšetřovatel ani nemůže přát.“

Nevěděla jsem, jak reagovat na ty poklony. Na jedné straně mi lichotily, na druhé mě naplňovaly obavou, že můj popis událostí poručíkovi až příliš vyhovuje, protože potvrzuje jeho koncepci, kterou bych byla nejraději vyvrátila. Ani v duchu jsem se ji neodvážila formulovat.

„Tím není váš dluh vůči Kristince zdaleka vyčerpán, Stanislave. Je pro nás po všech stránkách nenahraditelná. Zná ty lidi, oni znají ji, řeknou jí, co mají na srdci, protože před ní nemusejí být ve střehu. V případu, který se udál v tak uzavřeném světečku, jak je tomu právě nyní, se musíme opírat nejenom o výpovědi, ale i o klepy. Už jenom díky jejímu dnešnímu rozhovoru s Kolickou jsme získali velmi cenné informace, které bychom jinak těžko sháněli.“

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že si profesor všiml, jak jsem zneklidněla, a chce mě uchlácholit poklonami. Poprvé v životě jsem se bála jeho ostřížího pohledu. Vtom se obrátil ke mně, jako by četl moje myšlenky:

„Kristinko, záleží ti na odhalení vraha?“

„Záleží…“ Opět známý pocit tlaku na srdci.

„A chceš nám pomáhat?“

„Copak se nesnažím?“

„Výborně. Přijď ke mně pozítří, dítě, protože na zítřejší večer máme program. Těším se na další zprávy.“

„Rozkaz, veliteli. Jen jestli budou chtít se mnou mluvit.“

„Určitě, buď bez obav. Pokládají tě za zasvěcenou. Nejlepším důkazem je to, že si tě Kolická zvolila za důvěrnici. Takové rozhovory mají pro mne největší cenu.“

Kapitola dvacátá první

Profesor Bartoš s úsměvem pozoroval poručíka Kaveckého, jak zuřivě míchá dávno rozpuštěný cukr v kávě.

„Vyčítáš mi v duchu, že jí příliš důvěřuji.“

Kavecký se konečně probral ze zamyšlení.

„Ani ne tak jí jako její diskreci. Podle veškerých zákonů logiky se podezření soustřeďuje na určitého člověka. Toho, který měl ze všech účastníků onoho večera jediný evidentní důvod poslat Saleje na onen svět. Okolnost, že je to její muž, není rozhodně zanedbatelná.“

„Vyjadřuj se přesněji – bývalý muž. Kromě toho by bylo rozumnější mluvit o faktech, a ne o dohadech. Na dohady je času dost. Namluvíš-li si něco předem, nikdy se nedopátráš pravdy.“

„Fakta! Čeho se mám zachytit, proboha?! Když někdo někoho zavraždí, tak člověk normálně ví, kdo to udělal, i když někdy těžko shání důkazy. Tentokráte jsem úplně vedle. Příliš mnoho lidí se chová podezřele.“

„Kdo se chová podezřele?“

„Skorém všichni.“

„Vyjadřuj se přesně, Stando. Mluv souvisle a nedělej ze sebe postavu z moderního románu.“

„Jak si přejete. Budu mluvit souvisle. Ani bych se nedivil, kdybych se stal po těch posledních několika dnech sám postavou z moderního románu. Ještě nikdy jsem neměl co dělat s tolika duchaplnými lidmi. Co věta, to zlatá myšlenka, co myšlenka, to aforismus. A to se ještě šéf bojí, aby takový smrkáč, jako jsem já, neurazil, nedej pámbu prominenty našeho uměleckého světa, a chce na mně, abych s každým jednal, jako by sešel rovnou z pomníku. Ale o to by nebylo. Co mě nejvíc žere, je to, že jsem se od těch pánů a dam, které jsem si dovolil obtěžovat, nedověděl nic kloudného. O literatuře, současném divadle, umění, to ano.

Šalejovi a jeho kontaktech s lidmi nic než to, co nám už řekli předtím. Žádné patologické příznaky, všichni zdrávi. Proti té mravní spoušti, na jakou člověk pořád naráží, sotva nakoukne do cizího soukromého života, je to skorém idyla.“

„Ptal ses přece nejenom na Šaleje?“

„Samozřejmě. Napovídali mi spoustu věcí i o jiných lidech, ale u těch jsem neobjevil ve skříni žádnou mrtvolu. Spíš trochu špinavého prádla. Podivínství, komplexy, podmíněné reflexy, z obyčejného drbu dokážou udělat román, lepší či horší. Ještě jednou opakuji, všichni dohromady každý zvlášť by potřebovali poslat k psychoanalytikovi, ale přitom mi žádný z nich nevypadá na člověka, který by byl schopen úkladně vraždit. Jedině, kdyby to udělal z vášně. Z vášně, jakou je s to probudit Veronika Šalejová, z vášně, jakou probudila před patnácti lety v oběti zločinu.“

Stržen vlastní výmluvností rozvykládal se o případu, do kterého se opravdu zakousl. Účastníci „Baltazarovy hostiny“ dosud nebyli předvoláni k oficiálnímu výslechu na velitelství. Raději je navštívil doma, aby poznal prostředí, v němž žijí, a mohl s nimi nenuceně hovořit. Když šel včera k doktorovi Rudíkovi, nevzal sebou ani seržanta.

„Přišel jsem k nim ve tři, protože jsem předpokládal, že budou v době mezi obědem a doktorovými ordinačními hodinami určitě doma. Říct, že mě uvítali s otevřenou náručí, by bylo rozhodně přehnané. Vypečený páreček. Mohli mě zabít pohledem, proměnit v ropuchu nebo malé, nevinné robě, což by bylo asi ze všeho nejhorší. Měl jsem na mou duši vítr. Ale zazpíval jsem si v duchu ‚Bis vincit, qui se vincet in victona‘ a v této, abych tak řekl, velebné antické náladě jsem vstoupil do jejich domu v Boží ulici. Brr… Už jenom schodiště připomíná rodinnou hrobku. A byt! Než mi autentická ježibaba, co ho hlídá, otevřela, musel jsem jí přes půl hodinu vykládat skrz dveře curriculum vitae. Když jsem ji přesvědčil, že nejsem převlečený lupič, ale nefalšovaný příslušník veřejné bezpečnosti, a to zákonný a nezneužívající moci, nechala mě stát v předsíni: Počkal tady, zavolám panstvo. Panstvo přilo, on i ona současně. Vypadali jako dvě Parky, ty, co přestřihují nit života.“ Profesor naslouchal s úsměvem, jak se úspěšně blýská svým klasickým vzděláním. „Pozvali mě do pokoje, pokud se ten kumbál dal vůbec nazvat pokojem. Jezuskote, jak ti lidé bydlí! Proč žijou jako žebráci? Doktor je přece vyhledávaný lékař, vydělává hromadu peněz! Jeho ordinace v Pěkné ulici je pokládána za poslední výkřik lékařské techniky. Rentgen, aparát na měření tlaku na nohou a další zázraky. Ani se nedivím, že si ji zařídil tak daleko od kasemat, v kterých bydlí. Ale proč si je nedají do pořádku? Omítka se jim sype ze stěn, ve dveřích ‚salónu‘ mají místo skla lepenku a zařízení bytu spíš připomíná vetešnický krám. Předtuchy mě ostatně nezklamaly. Neproměnili mě sice v žábu, zato mě úplně zpitoměli. Nedověděl jsem se ani ň. Jako by si navzájem ucpávali hubu – nic než ‚ano‘ nebo ‚ne‘, slovo jsem z nich nevypáčil.

Abych se dostal aspoň o kus dál, pokoušel jsem se promluvit s jedním z nich mezi čtyřma očima. Kdepak! Požádal jsem o zápalky, doktorová vyskočila jako laňka, ale doktor ji násilím posadil zpátky do židle a poslal pro ně ježibabu, skrz ten papundekl si ani nemusel namáhat hlasivky, a nabídl mi oheň, abych si mohl zapálit. Odešel bych stejně hloupý, jak jsem přišel, kdybych si nevymyslel menší lest. Ale ani potom jsem nebyl o moc chytřejší. Naopak. Jsem z toho ještě větší jelen, než jsem byl předtim.“

Poručík vyprávěl, jak se rozloučil a rychle vypadl, takže ho nestačili vyprovodit ke dveřím. Práskl jimi, ale přitom je nechal pootevřené. Nemusel dlouho čekat. Za lepenkovými dveřmi, které vůbec netlumily zvuk, propukla ihned hádka.

„Proč jsi mi nedovolil přinést zápalky?“

„Víš dobře, proč jsem ti to nedovolil.“

„Mám toho ustavičného špehování po krk.“

„Já mám toho špehování taky po krk. Metař mě zase uctivě zdravil. Vždyť jsi slíbila…“.“

„Přestaň. Mám už toho tajnůstkářství dost a udělám s tím konec, uvidíš.“

„Když skončíš s tajnůstkářstvím, zůstaneš sama a chcípneš jako pes.“

„Ty mě nestraš!“

„Já tě nestraším, ale varuji!“

Potom jsem slyšel, jak jdou ke dveřím, a proto jsem raději utekl. „Doufám, že na to nepřišli, že jsem poslouchal.“

Profesor ho za celou dobu ani jednou nepřerušil.

„Celou noc jsem měl o čem přemýšlet. Dneska mám látky k přemýšlení ještě víc, jenomže situace se spíš zamotává, než vyjasňuje.“

Poručíkovi se podařilo zjistit, že Kolický nepůjde na pohřeb, a tak ho přepadl, aby si s ním promluvil mezi čtyřma očima.

„Konverzace s jedním manželským párečkem mi stačila. Chtěl jsem mít svědka sólo.“

Pokud návštěva u doktorových vyvolala vnitřní napětí, zde se už dalo hovořit o netajeném zděšení, přímo panice. Kolický mu přišel otevřít osobně. Byl v bílém pracovním plášti, zřejmě pracoval v laboratoři. O člověku, který si vymýšlí kosmetické přípravky, sloužící k pěstování krásy, by se dalo předpokládat, že bude veselý jako skřivánek. Kolický div neomdlel strachy.

Chtěl mi zabouchnout dveře před nosem, ale nakonec se ovládl, pustil mě dovnitř, odložil pracovní plášť, dokonce zakoktal, že mi uvaří čaj, a s úlevou vzal na vědomí, že jsem čaj právě pil. Nakonec prohlásil, že si se mnou rád promluví, proč ne, popovídat si může, ale o Šalejovi že nebude mluvit ani za boha. Ovšem, je si vědom, že je to hlavní účel mé návštěvy, ale není to prý možné, nejde to. Nesmí se rozčilovat, srdce, tlak, a rozhovor o Salejovi by příliš vybičoval jeho nervy. Ano, zná ho od nepaměti, chodili spolu do školy, cítí se mu nesmírně zavázán, jednou, za okupace, mu Salej prokázal obrovskou službu. ‚Nebudu o tom mluvit, nenuťte mě.‘ Byl skutečně strašně rozčilen, na tvářích mu naskočily červené skvrny, na čele kapky potu, stékaly mu až k rtům, ruce mu pořád těkaly. „Nechci, nemohu. Já vůbec nerad vzpomínám na minulost. Co bylo, bylo, nechápu, jak se může někdo babrat ve vzpom
ínkách, jako to dělají někteří naši krajané. Nemám rád, když lidé umírají, ale co dělat, všichni tam musíme, s tím se musí člověk smířit.“ Ano, dobře ví, že se spravedlností musí učinit zadost, ale svět se přímo hemží nepotrestanými zločinci, a přesto se točí dál. Světu je všecko fuk. Tento zločin je mimořádně nesmyslný, a proto nestojí za to hledat pachatele. V Kazimierzi už řekl, co si o tom myslí. Vrahovi třebas bylo jedno, kdo zhebne. Někdo chtěl protestovat proti absurditě života, a proto bezdůvodně poslal jednoho z přítomných na onen svět.

„Myslíte to vážně?“ zeptal jsem se.

„Ne tak docela. Ale nezdá se vám to nápadné? Třináct lidí u stolu, už jenom to dává látku k přemýšlení. To provokuje katastrofu.‘

Ano, je pověrčivý. Kdysi byl věřící, ale peklo okupace podlomilo jeho víru, zůstaly jenom pověry. Pěstuje si je, protože se mu s nimi pohodlněji žije. Žena je racionalistka a posmívá se mu. Ať si raději promluvím s ní. Magda je chytrá, bystrá, všechno vidí, všechno ví. A je hodná.

„Budete se mi smát, poručíku, ale právě toho si u ní nejvíc vážím. Dobrota odlišuje člověka od zvířete, myslím, že to řekl Leonardo a měl pravdu, ale teď už laskavě jděte. Musím si vzít kapky na srdce a lehnout si. Doufám, že nechcete mít na svědomí druhého nebožtíka?“

Tak jsem tedy odešel. Vypočítal jsem si, že pohřeb skončil, a nechtěl jsem se srazit s Kolickou. Bál jsem se Niagáry její výmluvnosti. Zatoužil jsem po společnosti tichého, klidného člověka, a tak jsem zašel do Filtrové, kde bydlí Dita Zenková.

Tam jsem se mohl předem připravit na banální situaci. Normální rodina varšavské inteligence. Otec lékárník, vedoucí velké apatyky, matka úřednice, tři děti, Dita je z nich nejstarší. Má vlastní pokojík, spíš kout, oddělený skříněmi od větší místnosti, až dojemně čisťounký, na stěně skvělá reprodukce Dufyho, v hliněném džbánečku krásně aranžované bodláky, spousta knih, stručně a krátce mírumilovné, sympatické prostředí. Ale uprostřed všeho toho…

Hromádka neštěstí, uzlíček nervů… Co se s tou holkou děje? Nikdy neuvěřím, že by smrt a pohřeb případného, i když velmi problematického tchána dokázaly přivést mladé stvoření do takového nervového stavu! I kdyby ho zbožňovala sebevíc!“

„Jsi přesvědčen, že ho zbožňovala?“

„To je slabé slovo. Pořád ho pokládá za vtělení všech ctností. To jediné, co jsem z ní vytáhl, byl chvalozpěv na Štěpána Šaleje. Velmi blekotavá hymna, přerušovaná pláčem a výkřiky zoufalství a skladebně značně neurovnaná, ale od začátku až do konce oslavná. Že to byl nádherný člověk, že se takový ještě nenarodil, ani nenarodí, že byl ušlechtilý, moudrý, jemný.“

„Všechno míněno jenom všeobecně?“

„Omezovalo se to hlavně na plačtivé vychvalování a lomení rukama, jak byl hodný k Zbyškovi a lidem. Zbyšek teď prý bude hrozně nešťastný. Když jsem ji ujistil, že se za nešťastného vůbec nepokládá, rozklepala se jako osika. Začala koktat a šišlat, že jsem jí sotva rozuměl. V jádru šlo o to, že se Šalej choval k synovi víc než úžasně, že mu dával všechno, co chtěl, že respektoval jeho individualitu, pomáhal mu, jak mohl, z nesnází a nepletl se do jeho osobních věcí. Zeptal jsem se, proč měl Zbyšek tolik výhrad k otci. Následovalo další lamento a pláč, hysterie. Že žádné výhrady neměl, jenomže se styděl projevovat svoje city, protože je to takový jeho styl. Vždyť mu otec nikdy nic neodmítl, měl hi-fi, adaptér, přepychově zařízený pokoj, nejmódnější svetry a kalhoty, i když o to vlastně vůbec nestál. Na prázdniny jezdil vždycky do ciziny. Sedmkrát byl v zahraničí. Nejenom v Jugoslávii a Bulhars
ku, ale taky v Anglii a Francii. A to je mu teprv devatenáct roků. Šalej ho kazil svou dobrotou. A když mu v jednom případě nechtěl ustoupit, bylo to tenkrát, když chtěl jet do Itálie, protože se zajímal o vlast opery, a Šalej, který Itálii nenáviděl, odmítl, Zbyšek to pokládal za útok na svou osobní svobodu a přímo se proti němu rouhal.

Po těch slovech se na mne zděšeně podívala, jako by mi vyrostla na zádech netopýří křídla, a začala mě ihned se slzami v hlase ujišťovat, že rozladění trvalo docela krátce, že před čtyřmi měsíci slíbil Zbyškovi cestu do vytoužené Itálie, udělá-li maturitu, že měli jet všichni společně v září vozem, s Věrou a snad i s ní, Ditou. Zbyšek mu byl vděčný, tak vděčný,“ poručík se až zadýchal, jak napodoboval Ditin exaltovaný způsob vyjadřování.

„Příliš vděčný mu za to nebyl, ale ráčil ho za to pochválit,“ přerušil ho profesor.

„Nerozumím.“

„Vím to přímo od něho. Pozval jsem sí toho mladého muže na kus řeči po pohřbu. Smluvil jsem si s ním schůzku v kavárně. Doufám, že nemusím tak vynikajícímu psychologovi, jako jsi ty, vysvětlovat, proč jsem tuto chvíli pokládal za nejvhodnější. Taky jsem se nemýlil. Podařilo se mi navázat s ním kontakt a nejenom se dovědět, co soudí o různých věcech. Ale nejdřív dopověz, cos nakousl, Stando.“

„Už jsem řekl vše. Nic víc jsem se nedověděl. A ničemu nerozumím. Mluvil jsem se čtyřmi lidmi a všichni byli smrtelně vyděšeni. Proč, pro kristapána? Co ukrývají? Čeho se bojí? Mne přece ne. Jsem zdvořilý, laskavý, snažil jsem se dokonce slušně vypadat. A nechoval jsem se k nim podezíravě, věřte mi. Už jsem řekl, že jsem byl ochoten podezřívat jednoho jediného člověka. Ale teď se to komplikuje. Protože navíc,“ rozhodil bezradně ruce, „všichni, všichni do jednoho, měli nějakým způsobem přístup k cyankáli! Tuto skutečnost nelze nebrat v úvahu!“

Zapadal soumrak, stíny v pokoji se prodlužovaly. Profesor stáhl závěsy a rozsvítil boční světlo. Pokoj zútulněl a poručíka obklopil klid. Natáhl dlouhé nohy, s požitkem vdechoval kouř z cigarety a naslouchal vyprávění profesora s konejšivým vědomím, že svět není tak nesmyslný, jak se mu v poslední době zdá.

Profesor hovořil se Zbyškem přátelsky, s hlubokým pochopením, které projevoval každému mladému člověku, s nímž se setkal.

Chlapec byl rád, že nemusí jít z pohřbu rovnou domů, ani se nutit do úlohy truchlícího, že s ním profesor jedná jako s dospělým. Nehrál divadlo, nestahoval se do ochranného krunýře, klidně odpovídal na otázky. Společně rozebírali jeho vztah k otci. Zbyšek v podstatě mnohé chápal a věděl, proč nebyl nejlepší, nakolik to zavinil sám nesmyslným trucováním.

Nejdřív ho bezvýhradně zbožňoval. Potom muselo dojít mezi dvěma tak odlišnými povahami nutně k střetu. Zbyšek byl od dětství vážný, všechno si bral nesmírně k srdci. Chtěl být poslušný, ale přál si být přesvědčován. Štěpán bral všechno na lehkou váhu, rád ustupoval, na ničem netrval.

„Nikdy jsem si s ním nemohl vážně promluvit, všechno odbýval žertem. Když jsem se pokoušel diskutovat, posmíval se mi, že kecám. Když jsem protestoval, že to nejsou žádné kecy, ale argumenty, vysmál se mi do očí. Potom jsem toho nechal. Uzavřel jsem se do sebe a dělal mu všechno na zlost.“

Dělat Štěpánovi něco na zlost nebylo lehké, protože zpravidla se vším souhlasil. Zbyšek se tedy rozhodl, že se nebude učit, věděl, že jedině tím ho může zranit. Neudělal maturitu, aby ho potrestal za první vážnější nedorozumění, které k vlastnímu údivu prohrál.

„Otec mě rád posílal na prázdniny do ciziny. Kladl velký důraz na znalost jazyků, tvrdil, že na to není nikdy škoda peněz, vydělával jich hodně v devizách a asi tajně doufal, že mě tím vykurýruje z mrzoutství, jak to nazýval. Prostě počítal s tím, že ze mě udělá snoba, že mě bude bavit vytahovat se před kluky ve škole, kde jsem všude byl. Cítil se zklamán, že nejásám, že nevykládám, co jsem viděl, a vůbec. Když jsem mu přede dvěma roky řekl, že bych rád do Itálie, byl jsem přesvědčen, že bude mít radost, že mi nabídne Itálii na stříbrném tácku, že bude šťasten, že od něho něco chci a že mu budu zavázán. Tentokrát mě převezl. Odmítl a tím to zhaslo. Žádné vysvětlování, nic. Prohlásil, že mohu jet, kam chci, jen do Itálie ne, a že už o tom nechce slyšet. Div mě netrefil šlak. Byl jsem ještě hodně dětinský. Představoval jsem si, že napíšu Quo vadis jako beatovou operu, chtěl jsem se v
cítit do ovzduší Říma. Nechápal jsem, proč byl otec proti tomu. Pořád tomu nerozumím.“

Od té doby si Zbyšek umínil, že bude dělat otci naschvály. Choval se nemožně, to přiznává. Nebýt toho, že zásadně neuznává výčitky svědomí, protože se domnívá, že povinností člověka je rozvíjet osobnost a nelamentovat nad rozbitým džbánem, snad by ho to i mrzelo. Tím spíš, že před několika měsíci nastal v té věci radikální obrat.

„Po návštěvě nějakých lidí, kteří přijeli z Itálie, mi otec zničehonic oznámil, že o. k., pojedeme do Itálie, a to všichni tři, autem. On navštíví s Věrou Florencii a Benátky, já, budu-li chtít, mohu zůstat celou dobu v Římě, Šalejovi a Gardecký – společná trasa až do Itálie a potom každý podle svého přání. Měl jsem z toho děsnou radost, to je jasné, ale nepokládal jsem za vhodné dávat mu to najevo. Kromě toho s tím přišel pozdě, takže jsem se už nestačil připravit na maturitu. Řekl mi to začátkem května, za týden se psaly písemky. V té době si na mě vymyslel ještě několik lákadel. Řekl jsem potom Ditě, že oplývá ušlechtilostí jako Dáma s kaméliemi a byl jsem z toho mírně vyjevený, na mou duši. Řekl mi například, že dává prozatím vale lehké múze a že se pouští do románu. Už je na čase, já na to. Neboj, řekl, požádám tě o odbornou konzultaci. A Petříčka ne? Rozesmál se, že pr
ý román může psát jedině sám, protože to prý bude monotematický příběh o tom, proč odložil na tak dlouhou dobu záměr, kterým se obíral přes třicet let. V poslední době se vůbec změnil k lepšímu. Mluvil se mnou normálně, jako s člověkem. Ale já jsem už nestačil obrátit.“

„Chudák kluk,“ zabručel poručík. „Při prvním rozhovoru jsem měl sto chutí mu napráskat, jak byl protivný. Jste úžasný člověk, pane profesore, když do někoho ťuknete, vždycky z něho dostanete to, co je v něm nejlepší.“

„Proto jsme se nesešli, abychom si dělali komplimenty. Námětem dnešního setkání není moje maličkost, ale Štěpán Šalej, spisovatel. Jaký byl? Poznáme-li ho, spíše se dopátráme, proč musel zemřít. Proč byl zavražděn…“

Kavecký zavrtěl hlavou. Neměl ve zvyku odporovat profesorovi, ale podle jeho názoru bylo třeba hledat tajemství Šalejovy smrti nikoli v jeho osobnosti, nýbrž v lidech, s kterými strávil poslední chvíle svého života.

„Snad máš pravdu, Stando. Musíme především zjistit, co ho s nimi spojovalo. Vždyť se s nimi léta přátelil. Žil s nimi. Teď je mrtev a my víme, že se před smrtí změnil. Právě v těchto změnách je třeba hledat příčinu jeho smrti.“

„O jakých změnách mluvíte, pane profesore? Pokládáte je skutečně za tak závažné?“

„Nespěchej, postupujme systematicky.“

V pokoji se rozhostilo na delší chvíli ticho. Profesor vytrhl list ze školního sešitu a začal na něm cosi pečlivě sepisovat plnicím perem – propisovací tužky neuznával ani při psaní poznámek.

„Prosím,“ řekl, když byl hotov. „Jsem toho názoru, že problém, zachycený na papíře, je snadněji řešitelný, než zůstává-li pouhým slovem.“

Poručík se naklonil nad lístkem.

Jedinou stopou, kterou se můžeme prozatím ubírat, jsou změny Salejovy osobnosti, ke kterým došlo poměrně krátce před vraždou a které mohou být její přímou nebo nepřímou příčinou.

Otázka: Na základě čeho můžeme prokázat, že se Šalej změnil?

Odpověď: A) Všechny výpovědi svědků jsou v tomto bodě shodné.

B) Svědčí o tom i slova samého Šaleje, která jsem slyšel od něho osobně nebo která byla pronesena v mé přítomnosti ještě za jeho života.

Otázka: Které změny můžeme pokládat za průkazné?

Odpověď: A) Změny tvůrčích plánů. Vrátil se k starému, mnoho let odkládanému záměru napsat román.

B) Změny v chování, zvláště vůči nejbližším osobám. Jednotliví svědkové charakterizují sice tyto změny jinak, ale všichni je potvrzují.

C) Nejnápadněji se změnily plány na nejbližší budoucnost – neočekávaný plán cesty do Itálie.

Profesor trpělivě vyčkal, až poručík přečte jeho poznámky. Potom zamyšleně prohodil:

„Deset lidí, nejbližších Salejovi, mezi nimiž je vrah, nám vykreslilo jeho portrét. Máme tedy deset verzí téhož portrétu, které jsou si podobné, ale nikoli totožné. Proto nezbývá, než pečlivě uvážit rozpory, případně rozdíly v jejích výpovědích. Potom se uvidí, co z toho vyjde. Pozveš svědky na formální výslechy?“

„Napřed vyhledám ty, s nimiž jsem se ve Varšavě ještě nesetkal. Zítra mám na programu Salejův dům a vdovu.“

„Můžeš mě vzít s sebou? Zajímají mě zvláště fotografie, dopisy, poznámky v zápisníku či kalendáři, pokud vůbec nějaké psal, prostě osobní záznamy.“

„Samozřejmě. Požádám Veroniku Šalejovou o svolení, ale určitě bude souhlasit, když nás tak horlivě ujišťovala, že pro nás udělá, co bude v jejích silách…“

„A co ty, nemáš nic proti tomu, abych s tebou šel?“

„Pane profesore! I kdybych se pokládal za Hercula Poirota a říkal si každé ráno, že jsem geniální, vždycky bych přijal vaši pomoc s otevřenou náručí. Mít ještě jeden mozek navíc, a to tak vynikající, jako je váš, je to nejlepší, co si mohu přát.“

Kapitola dvacátá druhá

Z deníku Kristiny Jaremkové

11. srpna

Když jsem se vrátila domů, objevila jsem ve dveřích lístek od Tomíka, na kterém bylo kupodivu úhledně napsáno: Čekal jsem sedmnáct minut na schodech. Už musím běžet. Zítra nepřijdu, zato přijde táta, máš ho očekávat ve čtyři třicet. P. S. Řekni tátovi, kdy budeš pozítří doma.

„To, co ti prozradí v důvěrném rozhovoru, má pro mne největší význam.“ Ne, nechci, aby se mi Bedřich svěřoval. Stejně nikomu nepovím, co mi řekl. Ale nechci, aby mluvil. Nechci, aby se ukázalo, že se bojí, že chce ze mě něco vytáhnout. Nechci. Byla jsem smrtelně unavená. Měla jsem za sebou perný den, cítila jsem se ubitá, nemohla jsem jasně myslet. Chtěla jsem na všechno zapomenout, vrátit zpátky čas, probudit se zítra ráno před rokem, v starém bytě, vedle Bedřicha, vypravit malého do školy, jít do práce, na kterou jsem si za ta léta tolik zvykla. Vzít zpátečku, korigovat nedávnou minulost.

Celou noc mě trápily zlé sny. Každou hodinu jsem se budila vyděšená, zalitá potem, snažila se sestavit útržky hrůzostrašných obrazů do souvislého sledu, rozumově vysvětlit příčiny svých obav, uklidnit se. Ale potom jsem opět upadala do těžkého spánku, do dusnoty nočních přízraků, v nichž se mi zjevoval zmučený Bedřichův obličej, sklánějící se ke mně s úpěnlivou prosbou o radu. Chtěla jsem běžet někomu na pomoc, ale nikoli Bedřichovi, nýbrž nějakému jinému, ale blízkému člověkovi, který měl vzápětí zemřít a spoléhal, že ho zachráním. Skrývala jsem před ním svou bezradnost, slibovala, že pomohu, ovšem, že mu nedám ublížit, a můj syn mi za to děkoval, ale vzápětí ode mne zmateně prchal… a probouzela jsem se s křikem, s tváří zmáčenou slzami.

Ve tři hodiny v noci jsem kapitulovala. Vzala jsem z knihovničky Andersenovy pohádky a přinutila se přečíst od A do Z Rajskou zahradu, ačkoli se mi oči klížily spánkem.

Byla to stará, osvědčená metoda. Kdykoli se ani při největší únavě nedostavoval spánek, plašený obrazy, které se mi honily hlavou, navozovala jsem si konejšivou atmosféru cizí představivosti a uklidněná usínala v divném, ale bezpečném světě Andersenovy pohádky, který byl lepší než můj.

Teď to taky pomohlo. Usnula jsem v jeskyni větrů, mírně vyděšená přísností staré matky, ale nebála jsem se jí doopravdy, protože jsem cítila, že je mi nakloněná, že pošle syna do pytle, bude-li mě zlobit, a že ji synové, i když jsou velcí a nebezpeční, poslouchají jako beránci, ať je to vítr jižní nebo severní, východní či západní. Ale náhle do rajské zahrady, v níž jsem se cítila stejně jako princ nejenom klidná, ale i šťastná a okouzlená, vstoupily postavy z mého vlastního světa; víla měla krásnou Věřinu tvář a Bedřich, hluchý na mé prosby, nářky a pláč, jí kráčel nadšeně vstříc, blažen, že může za chvíli štěstí zaplatit takovou oběť. Říkal, slyšela jsem výrazně jeho slova, že mu to stojí za to, že je ochoten riskovat vyhnání z ráje, protože láska je největší poklad a žádná oběť není dost velká, aby ji pro ni nepodstoupil.

Nevím, jak pokračoval můj Andersenův sen, ale probudila jsem se v osm ráno zdrcená, zoufalá, s pocitem úplné porážky.

Nej lepším lékem na únavu a lenost je vztek. Když se mi ráno nechtělo vstávat do práce, vždycky jsem se v duchu s někým pohádala a hněv mě vzápětí vymrštil z postele jako prak.

I toho rána se tento způsob osvědčil jako nejlepší proti – lék na únavu. Začala jsem se zuřivě hádat s poručíkem Kaveckým, vysmála jsem se jeho podezíravosti, dokázala mu, že je vedle jak ta jedle, protože psychologické pohnutky jsou u zločinu, smrti a vraždy stonásobně důležitější než sebelogičtější konstrukce obžaloby. Vynadala jsem mu, že se opovažuje podezřívat Bedřicha, člověka, jehož životním krédem je nikomu neubližovat, člověka skrz naskrz poctivého a křišťálově čistého. „Dopouštějí se křišťálově čistí lidé vraždy?“ vmetla jsem mu do tváře a vyskočila z postele plná energie, přesvědčená svými argumenty, oproštěná od slzavých obav. Když jsem si vařila v kuchyni kávu, prohlásila jsem celému světu vehementně, i když nepříliš důsledně, že nedopustím, aby byl Tomáš synem vraha, že Bedřicha z toho vysekám, i kdyby… Dál jsem si zakázala myslet.

Tak či onak jsem stačila nakoupit, uklidit byt, upéci višňový koláč, sníst k obědu vajíčka, vykartáčovat umyté vlasy, nalíčit si oči a setrvat v rozpoložení energické osoby, která si ví v životě rady.

Když jsem už nemusela spěchat, veškerá energie ze mne vyprchala jako kafr. Čekala jsem na Bedřicha rozechvělá, s krkem tak vyschlým, že jsem stěží polykala sliny. Vtom zazvonil zvonek. Byla jsem tak rozčilená, že jsem div neomdlela.

Bedřich přišel s pukétem a první chvíle první návštěvy mého bývalého manžela v novém bytě byly vyplněny ukládáním květin do vázy. Mírně zadýchaná po tomto úkonu jsem mu nabídla kávu. Usedli jsme ke stolu a já jsem s údivem poslouchala svůj vlastní hlas, jak nadšeně vychvaluje kuchařské veledílo v podobě višňového koláče. Chovala jsem se jako typický žabec z módního ženského časopisu, který konverzuje o ničem a snaží se být vtěleným ženstvím. Dala jsem mu i recept na linecké těsto, je snadný, všechno podle oka, tolik másla co mouky, cukru a vajíček, potom to stačí drobet zamíchat, rozválet, posypat ovocem a strčit do trouby na čtyřicet minut. Bedřich pozorně poslouchal, jenom tu a tam něco zdvořile ze slušnosti poznamenal a vůbec se nepokoušel o dialog. Monolog, vedený v takovém tónu, musí nutně vyústit v prázdnu, podívá-li se člověk náhodou na sebe očima toho druhého. Odmlčela jsem se naje
dnou a s šálkem napůl cesty k rtům, pootevřeným dosud v poloúsměvu laskavé paní domu, která baví hosta, jsem ke své hrůze pocítila, že mám oči plné slz, jež zvolna kapou do kávy. Bedřich mě bezradně pozoroval.

„Neplač, Kristinko!“ Něžný, prosebný tón stačil k tomu, aby tichý vzlykot přešel v hlasitý pláč.

Když se kapky slzí rozproudily v potok slov – seděla jsem skrčena v rohu gauče, Bedřich mi hladil uklidňujícím gestem ruce a já ze sebe rychle chrlila, že to nevydržím, že už nedovedu tak žít a umřít že taky nedovedu, že je toho na mne moc, samota, nový život a k tomu ještě ten zločin, vražda, že se cítím bezmocná, úplně bezmocná, jako by se už nedalo absolutně nic dělat ani zachránit, že se bojím, strašlivě bojím – když jsem to všechno ze sebe jedním dechem sypala, uvědomovala jsem si, jak dalece jsem se vzdálila od původního úmyslu. Copak jsem si neumínila, že budu statečná, moudrá, laskavá, že se nebudu vnucovat, aby si Bedřich konečně uvědomil, že jsem jeho jedinou oporou, že si může odpočinout jedině u mne, že jsem pro něho důležitá, lhostejno zda jako jeho žena nebo přítelkyně. Chtěla jsem od něho vymámit slib, že se mi bude se vším svěřovat, i kdyby se třebas oženil s Věrou, protože je dině já mu mohu být v krizových chvílích posilou.

„Blbec!“ přerušila jsem vztekle svůj monolog.

„Kdo?“ Bedřich vypustil moje ruce ze svých a nedůvěřivě se na mne podíval.

„Já, pochopitelně.“

„Snad máš i pravdu, ale jak jsi dospěla k tak překvapivému závěru?“

„Já tady kvílím a lamentuji a ty mi asi chceš něco důležitého říct.“

Pozorně se na mne podíval. Znala jsem ten zkoumavý, obezřetný pohled, při kterém jsem si vždycky připadala jako přírodovědecký exponát a ne živý člověk, a najednou jsem dostala strašnou zlost. Zlost, že se před ním shazuji, neklid, že vzápětí uslyším profesorem avizovanou otázku, hněv, že mě nedrží za ruku, ale že si přesedl na židli a zapaluje si cigaretu, všechno to náhle vyústilo v prudký výbuch.

„Tak mluv!“ vybídla jsem ho hašteřivé. „Přece jsi mě nepřišel utěšovat a držet za ručičku.“

Chvíli mlčel.

„Myslím, žes to vystihla.“

„Co?“

„Nevěděl jsem, proč k tobě jdu, ale teď to už vím. Abych tě utěšoval a držel za ručičku.“

„Přestaň, Bedřichu. Když začínáš být sarkastický, syčím zlostí. Myslela jsem, že jsme už skoncovali s vzájemným dopalováním. Kromě toho máš někoho jiného, koho můžeš držet za ručičku.“

Rozhostilo se ticho. V pohledu, který na mne upíral, se mihl pobavený úsměv.

„Nezlob se, Kristinko, hněv je zbytečná ztráta času, věnujme ho raději zábavnějším věcem,“ usmál se celým obličejem a v tom úsměvu ve mně neočekávaně roztála všechna zlost. „Když tě to zajímá, tak nemám chuť držet kohokoli za ručičku.“

Zajímavé. Slova, která jsem si tak dávno přála slyšet, mě téměř vyděsila. Bedřich pomalu zhášel cigaretu v popelníku. Zvážněl náhle, a když po chvíli opět promluvil, nemohla jsem se zbavit dojmu, že ta slova platí spíš jemu než mně.

„Nevím, jak ti to říct. Projde-li nějaká věc, která ti připadala důležitá, filtrem daleko důležitějších událostí, odpadne povrchní usazenina, která jí dávala pikantní příchuť, a zůstane méně efektní, ale skutečná podstata. Co když jsem si najednou uvědomil, že mi život protéká mezi prsty a že jenom ty ho dovedeš zadržet? Třebas ani ty ne… Nevím…“

Zmobilizovala jsem se k odpovědi.

„Opustil jsi mě, protože ses zamiloval do jiné ženy,“ začala jsem nejistě.

„Ne, nezamiloval. Asi jsem byl jenom poblázněný. Dokonce určitě.“

„To není pravda. Vždyť vím, jak jsi to prožíval.“

„Choval jsem se jako člověk, který není při smyslech. Ale když choroba minula, ukázalo se, že zasáhla jenom hlavu, a ne srdce.“

Dumala jsem o tom, nevedu-li tento dialog v duchu, nerežíruji-li ho podle svého přání, nebo říká-li mi Bedřich opravdu slova, která jsem mu v duchu tolikrát vkládala do úst?

„Říkal jsi, že ji máš rád.“

„Chtěl jsem, abys tomu uvěřila. Jinak bys mě přece nepustila od sebe. Znám tvé přesvědčovací schopnosti a nechtěl jsem být přesvědčován. Myslel jsem, že se naše manželství nedá tak jako tak zachránit.“

„Proč? Máme podobný vkus, názory, zásady…“

„Ano, ale citově jsme jinak založení. Tobě dělá dobře, když můžeš investovat city do jiných lidí, kdežto já se cítím nejlíp, když jsem středem citů já sám.“

„To by se mělo výborně doplňovat.“

„Ale tys měla ráda jiné lidi, kdežto já jsem chtěl, abys měla ráda především mne. Aby moje problémy byly pro tebe důležitější než trable tisíců tvých přátel. Pokoušel jsem se tě předělat, ale tys v tom viděla rozmar sobce, takže jsem nakonec rezignoval. Myslím z manželství. Rozvést se bylo lehčí než změnit tvou povahu. Láska k Věře byla jenom záminkou.“ Náhle vstal a přistoupil k oknu. Po chvíli, otočen ke mně zády, ironicky dodal: „Obávám se, že jsem to s tou záminkou poněkud přehnal. Nevěděl jsem, že ti na mně tolik záleží.“

„Vždycky mi na tobě záleželo.“

„Jako na dekoraci.“

„Ne, ty víš, že ne.“

„Ano, teď už to asi vím, Kristinko,“ přistoupil ke mně a podíval se mi hluboko do očí, jako by chtěl, abych pochopila něco víc, než co vyjádřil slovy. „Nepokoušejme se napravovat minulost. Skoncujme s tím nesmyslným dohadováním. Nezapomeň, že život máme vždycky ještě před sebou. Nesmíme se bát, ale pomáhat si navzájem. A uvěř tomu, co jsem říkal, že jsem byl do Věry jenom poblázněný. Při své proslulé intuici jsi to musela vědět, vždycky jsi to věděla, viď?“

Proč to tak zdůrazňuje, co mi chce namluvit? Začalo mi pomalu svítat. Lže, celou dobu lže. Vždyť vím, moc dobře vím, oč mu jde. Věděla jsem to od začátku, ale nechtěla jsem si to přiznat.

„Nezlob se, Bedřichu, je už šest, za deset minut musím odejít, jeden známý mě pozval na koncert.“

„Tak vidíš. Další důkaz toho, že člověka nelze změnit. Kdybychom se smířili, všechno by se vrátilo do starých kolejí.“

„Mýlíš se, Bedřichu.“ Neměla jsem už sílu cokoli vysvětlovat. Chtěla jsem být aspoň chvíli sama, chtěla jsem si vše promyslet, ta druhá věc byla daleko důležitější než vysvětlení, že jdu na Richtěra, že musím dodržet slib, že kdybych byla věděla, že přijde…

Ve dveřích se ke mně otočil a poznamenal jakoby mimochodem:

„Se zlacením je konec, Kristino, celý dnešní den jsem uklízel ateliér. Pořádně jsem ho vygruntoval.“

Zbledla jsem.

Kapitola dvacátá třetí

Z deníku Kristiny Jaremkové

11. srpna, pokr.

Třebaže bylo horko a doba dovolených, nezůstalo jediné sedadlo neobsazené. Když jsem se obratně dirigována Petrem tlačila davem lidí, opouštějícími Richtěrův koncert, myslela jsem chvíli, že omdlím. Cítila jsem se smrtelně vyčerpána. Příliš mnoho jsem prožila za posledních několik hodin a naděje, že mi hudba pomůže jako tableta meprobamatu, se nesplnila. Nepomohl ani Mozart ani Richtěr, ani soustředěný obdiv naslouchajícího publika. Nepatřím k lidem, kteří o sobě tvrdí, že je hudba uklidňuje, často bývám při koncertu i po něm podrážděná a rozpolcená, působí-li příliš silně na mé city. Ale hudba, dobrá hudba, mě vždycky plně absorbovala. Tentokráte mi bylo, jako bych poslouchala koncert jenom konečky nervů, hudební fráze nepronikaly do mého mozku, vyplněného až po okraj myšlenkami.

Když jsem se po Bedřichově odchodu v rychlosti převlékala, namlouvala jsem si, že jsem náš rozhovor dávno vypustila z hlavy. Nyní se každé jeho slovo ke mně vracelo se stonásobnou intenzitou, podrobováno tvrdé, nelítostné analýze, která vedla k nevyhnutelným závěrům. Bedřich lhal. Lhal velmi rafinovaně z naprosto jasných, ba průzračných důvodů. Chtěl mě přesvědčit, chtěl, abych jeho slova poslala dál, že se se mnou nerozešel kvůli Věře a že tedy neměl motiv k zločinu. Zajímalo by mě, udělal-li to z vlastního nebo Věřina popudu?

Ještě nikdy jsem nerozebírala Šalejovu smrt tak důkladně a s takovým odstupem. Jako by Richtěrova virtuozita mobilizovala mou inteligenci, jako by hudba vybičovala můj mozek k maximálnímu výkonu. To nebylo volné klouzání myšlenek, střídání náhodně se vybavujících obrazů, ale chladná, logická úvaha, na jakou jsem se málokdy v životě zmohla. Nic jsem přitom necítila. Ani strach, ani bolest. Jako bych řešila těžký matematický úkol. Teprve při posledních tónech sonáty D dur jsem si pomyslela téměř lhostejně, ale s hlubokým přesvědčením: Umírám zármutkem. Toto přesvědčení mě už neopustilo. Krásný Schubertův valčík, vynucený frenetickým potleskem jako přídavek, byl pouhou zvukovou kulisou k této myšlence, která se hluboce vryla do mého vědomí. Umírám zármutkem. Řekla jsem to téměř nahlas, když jsme vyšli do teplého, vlahého večera.

„Unavená?“ Petr se na mne přátelsky usmál.

„Ano, dost. Až teď jsem pochopila, co to znamená, když má člověk hlavu v pejru,“ pokoušela jsem se o nenucený tón.

„Neulevilo by se tomu člověku, kdyby hlavu v pejru složil na přátelském, mužném rameni?“ pravil žertovně, ale tvářil se přitom velmi starostlivě. „Co abychom si zašli do nějaké vinárničky, třebas na Kamenné schůdky, a tam si navzájem postěžovali?“

Už jsem chtěla odmítnout, ale včas jsem si to rozmyslela. Zítra mě profesor zase podrobí křížovému výslechu. Rozhovor s Bedřichem mu nemíním opakovat, bojím se, profesor je příliš chápavý. Stačí, povím-li mu, že se Bedřich se mnou přes jeho očekávání nebavil o zločinu ani o Šalejovi, ani o svých tušeních, což je v podstatě pravda. Ale něco budu muset hodit napospas jeho detektoru na hledání lži. Proto budu muset jít s Petrem a šikovně zavést řeč na žádoucí téma. Podle instrukcí bych měla z něho vytáhnout, změnil-li se Šalej opravdu a jak se projevily tyto změny ve vztahu k lidem, s nimiž trávil poslední večer. Nebude to lehké, necítila jsem se s to zavádět na cokoli řeč, ale musím, bezpodmínečně to musím zkusit.

„Dobrá, pojďme. Beztak mě nic domů netáhne.“

Ačkoli jsem se cítila opravdu bídně, musela jsem v duchu přiznat, že jít s Petrem do lokálu má něco do sebe. Vinárnička byla příjemná, útulná, u maličkých stolků v přítmí se hezky sedělo, Petr tu byl zřejmě známým a ceněným hostem. Vrchní nám okamžitě vyhledal stolek v ústraní. Petr bez ptaní vybral víno, objednal sýr, máslo a pečivo; v několika minutách bylo vše na stole. Přátelsky se na mne usmál. Jeho neskrývaná, ale přitom diskrétní sympatie působila na mne jako balzám. Neklid se rozplynul a problémy se vrátily do normálních dimenzí. Cítila jsem se při něm natolik ženou, a to ženou atraktivní a pozoruhodnou, že jsem málem zapomněla na detektivní účel našeho setkání. Naštěstí mi ho brzy připomněl.

„Co si o tom všem myslíš, Kristinko?“

„Dělám co mohu, abych na to nemyslela.“

Nedůvěřivě se na mne podíval.

„A daří se ti to?“

„Moc ne,“ povzdychla jsem si upřímně.

„Já se o to ani nesnažím. Tak úporně na to myslím, že se začínám ztotožňovat se Štěpánem. Zdá se mi, že za chvíli ponesu šálek s kávou ke rtům, jenomže předem vím, že je v ní jed a jak se tam dostal.“

Odmlčel se a zamyšleně hleděl do neurčita. Až teď jsem si uvědomila, co ten člověk musel v posledních dnech zkusit. Jeho obličej, stále ještě mladistvý, byl poznamenán stopami utrpení a zármutku.

„Opravdu to víš?“

„Ne. Připadá mi to jako sen, člověk zná pravdu, ale nedovede ji slovy zachytit, prchá před ním, uniká jako voda. Promiň,“ zvedl sklenku ke rtům a chtivě se napil, jako by mu vyschlo v krku, „příliš mě unáší literární představivost. Musím se krotit, abych svůj přirozený sklon k dramatizování událostí nepřenesl do života. Jsem schopen vymýšlet si každou minutu novou verzi, pokaždé stejně logickou. Mluv raději ty, rád bych věděl, co si o tom myslíš, a jaké stopy sleduje ten tvůj latinský génius dedukce.“

„Můj génius dedukce se mi zásadně nesvěřuje se svými domněnkami, dokud se nepřesvědčí o jejich správnosti. Tak to aspoň dělával u nás ve škole. Mluvil teprve tehdy, když si byl svou věcí naprosto jist.“

„Chápu, ale Já bych chtěl taky přispět svou troškou k úspěchu pátrání. Říkal jsem to dnes poručíkovi.“

„Setkal ses s ním?“

„Dalo by se to tak nazvat. Přišel za mnou domů, aby mě vyslechl a prohlédl si moje papíry, korespondenci s Salejem, album s pamětními snímky.“

„Revidoval ti byt?“

„Kdepak! Byl to čistě společenský dýchánek. Poručík mě laskavě požádal, abych mu ukázal některé materiály, a já jsem mu je laskavě poskytl k nahlédnutí.“

„Mluvíš o tom ironicky, jako bys mu to měl za zlé.“

„Chraň bůh,“ mávl rukou, „ale čerti mě berou, když mě někdo do něčeho nutí. Jinak je pan poručík opravdu hrozně milý a nechce v podstatě nic jiného než já. Vyřešit konečně tu tristní záležitost.“

„Nač se tě ještě ptal?“

„Na Štěpána. Jaký byl, nezměnil-li se v poslední době…“ Zamyslel se. „Vidíš, já jsem Štěpána znal lépe než kdokoli.

Byl jsem snad jediný, komu plně důvěřoval. Před jinými se halil v mytický háv, který spíš odpovídal jeho představám než skutečnosti. Zvykl jsem si natolik tento mýtus propagovat, že si připadám jako zrádce, když mluvím pravdu.“

„Doufám, žes v rozhovoru s poručíkem překonal zábrany.“

„To ano. Ale nevím, zapůsobilo-li to na něho dostatečně přesvědčivě. Štěpán se v poslední době opravdu velmi změnil. Již tenkrát v Kazimierzi jsem se zmínil o jeho tvůrčí krizi, jak těžce nesl představu, že jako spisovatel už nemá co říct.“

„Vždyť se chtěl pustit do románu?“

„To byl jenom zoufalý pokus. Beznadějný, oba jsme si toho byli dobře vědomi. Snad mu ani tak nevyschla básnická žíla, jako skončila jeho pracovitost. Nevím, jak to nazvat, prostě atrofie vůle. Kdykoli měl psát, nalézal tisíce záminek, aby to mohl odložit. Telefonoval známým, četl noviny od první stránky do poslední, seděl u televizoru. Dobře se cítil jenom u karet, proto to přátelství s doktorem. Při mně se jakž takž mobilizoval, ale pokud jsme předtím vždycky společně připravovali konspekt hry a potom každý dělal svou část sám, posledně se domáhal, abychom psali dohromady. Když byl sám, nedokázal vzít pero do ruky. To v něm vyvolávalo depresi, kterou zakrýval přemrštěnou vitalitou, elánem, protože se styděl za svou nemohoucnost. Ale nedařilo se mu to příliš. Věra si toho taky všimla, a proto se jejich vztah začal kazit.“

„Myslíš, že se opravdu kazil?“

„V jistém smyslu. Rodinná idyla skončila. Měl konflikty se synem, s Věrou, trpěl hypochondru, bál se úplně vážně o své zdraví. Budil se v noci zděšený představou, že má v hlavě piliny místo mozku, že je to postupující skleróza, že dětinští.“

„Ale poslední večer byl úžasně veselý.“

„Kristinko!“ Petr nedovedl potlačit rozhořčení. „Vždyť to jenom hrál, to byla šibeniční nálada člověka, kterému na ničem nezáleží.“

„Petře?“

„Prosím, Kristinko.“

„Myslíš, že spáchal sebevraždu?“

„Ano,“ odpověděl bez nejmenšího stínu pochybností. „A mám na to důkazy.“

„Jaké?“

„Štěpán se panicky bál stáří, bál se sklerózy, opakoval nesčíslněkrát, že by lidé, degradovaní stářím v úplné blby, měli být utráceni formou euthanasie.“

„Ale jeho lékař tvrdí, že byl v dobré formě.“

„Nevím, fyzicky možná ano, ale jako spisovatel byl vyřízen. A třebaže vyčerpal invenci a nedokázal nic nového napsat, vždycky mu jí zbylo dost, aby si vykonstruoval do všech detailů domnělou nemoc. Žádný lékař mu nemohl pomoci. Štěpán dovedl každého přesvědčit, sebe taky. Používal nejsugestivnějších prostředků. Jenom já, idiot, jsem mu na to neskočil.“

Dlouho jsme tak seděli, zabráni do svých myšlenek, nevyměňovali ani slova ani pohledy.

„Pochop přece,“ Petrův hlas byl podbarvený zoufalstvím, „kdybych ho bral vážně, snad bych tomu i zabránil. Je to hrozné žít s tímto vědomím. Nakonec by mi bylo milejší, kdyby se ukázalo, že byl zavražděn, kdyby byl skutečně odhalen vrah. Ani nevíš, jak si vyčítám, že jsem Štěpánovi nevěřil, že jsem se aspoň s někým neporadil, nepožádal o pomoc přátele. Potom by tu mezi námi možná ještě byl,“ upřel na mne zmučený pohled.

Když jsem se za úsvitu probudila z úděsných snů, v nichž můj syn, jiný, než je dnes, ale malý a baculatý, zoufale plakal, že má otce vraha, byl to právě zmučený Petrův pohled, který mi přinášel útěchu. Snad má pravdu? Co když je jeho koncepce správná? Je to nesporně inteligentní, citlivý člověk, znal Štěpána lépe než kdokoli z nás. Namluvila-li jsem si ze strachu, že ho zabil Bedřich, pak to jenom potvrzuje Petrovu tezi o sugestivnosti fixní idey. Jak jsem mohla uvěřit, že Bedřich, tak dobře mi známý Bedřich, který se nikdy nedovedl o nic rvát, který raději ustoupil, než aby o cokoli bezohledně bojoval, budoval své příští štěstí na smrti člověka, kterého měl rád, kterého si vážil? I kdyby ho láska zaslepila nevím jak, neudělal by to. Snad je to, co mi včera říkal, skutečně pravda a moje podezření je výplodem chorobné představivosti?

Náhle jsem si byla téměř jista, že Petrovo vysvětlení dává jedinou možnou odpověď a že všechny moje obavy jsou bohapustým nesmyslem. Ještě dnes večer zopakuji profesorovi, co mi řekl Bedřich a Petr. Nemám se čeho bát.

Profesor se nemůže mýlit, je příliš dobrý psycholog. Jak je to dobře, že se nemusím bát pravdy. Uklidněna tímto vědomím, usnula jsem poprvé od rozvodu tvrdým, hlubokým spánkem beze snů.

Kapitola dvacátá čtvrtá

Z deníku Kristiny Jaremkové

12. srpna

Když jsem v sedm večer vstupovala do profesorova bytu, byla jsem ještě plná optimismu.

Tento den se vlekl jako žádný jiný v mém životě. Zdálo se mi, že od deseti ráno, kdy jsem se probudila krásně vyspalá, uplynuly čtyři dny, a ne pouhých devět hodin. Nebyla jsem zvyklá utloukat čas, vždycky jsem měla plné ruce práce. Dnes jsem si nevěděla rady sama se sebou, zakazovala si myslet, nemohla se soustředit na četbu a vlastně jsem ani neměla co uklízet v bytě, ve kterém se ještě nestačily nakupit zbytečné krámy.

Tomík mě zklamal. Přiběhl celý rozčilený v poledne a s tajemným výrazem oznámil, že nemůže zůstat, protože musí něco strašně důležitého vyřídit. Ani jsem se nezeptala, co, tak dalece jsem neměla sílu starat se o jeho dětské problémy.

Potom jsem se bezúspěšně pokoušela poslouchat rozhlasový hudební pořad, obdivovat se vyhlídce z okna, číst Člověka bez temperamentu na přeskáčku s detektivkou Patricka Quentina a tak jsem vyplnila čas do šesté hodiny, kdy jsem mohla konečně odejít z bytu, který se mi za ten nejdelší den mého života jaksepatří zprotivil, a odebrat se pěšky do Mokotovské ulice.

Tentokrát jsem nebyla vůbec klidná. Stále jsem sice byla přesvědčená, že nemám před profesorem co skrývat, a nebála se jeho všetečných otázek, ale ranní optimismus byl tentam. Petrova koncepce se mi už zdaleka nezdála tak nevyvratitelná, když jsem o ní uvažovala ne jako o abstraktním problému, ale srovnávala ji s živým Štěpánem Salejem, jak jsem ho poznala, s člověkem tak pevně zakotveným v životě, tak milujícím jeho příjemné stránky a tak zatvrzele se odvracejícím od nepříjemných. Salej nebyl zbabělý neurastenik a spáchal-li sebevraždu, musel mít k tomu vážnější důvody než iluzorní obavy před tvůrčí impotencí. Třebas profesor objevil nějakou stopu za poslední dva dny, třebas se mu mezitím podařilo vyřešit záhadu.

„Sláva, už jsi přišla. Mám příšerný hlad. Paní Helena připravila v kuchyni večeři, studenou sice, ale důstojnou tvého mlsného jazýčku. Buď tak hodná a udělej čaj, až budeš hotová, tak mě zavolej. Mám ještě nějaké problémy s jednou větou, ale snad ten rébus do té doby vyřeším. Doufám, že se neurazíš, budeme-li večeřet v kuchyni.“

Věděla jsem, nad čím si profesor lámal hlavu. Po úspěšném překladu Tuwimovy dětské básně Kubus Puchatek do latiny převáděl ve volných chvílích Lesmianova Dobrodružství plavce Sindibáda do Ciceronova jazyka. Nesmírně mu záleželo na tom, aby překlad dokončil a vydal. Byl přesvědčen, že je třeba zpřístupnit světu nádhernou, neopakovatelnou, poezií a humorem prodchnutou báji, kterou tak originálně a půvabně přebásnil Lesmian, byl pyšný, že v naší literatuře existuje takové mistrovské dílo, a pohoršený, že se nedočkalo zaslouženého ohlasu ve světě. Především ho však bavilo převádět do Horatiova jazyka dobrodružství Sindibáda, pronásledovaného tak krůtě mořským ďáblem. Tvrdil, že se žádnému spisovateli nepodařilo vytvořit tak tragikomickou postavu, jakým je grafoman Tarabuk, před jehož výplody je lidstvo chráněno mimořádnou laskavostí osudu, a že už jenom proto by měla být Dobrodružství uz
nána za veledílo světové literatury. Kromě toho zastával názor, že překlad do latiny tříbí mozek, učí jasnému a přesnému vyjadřování a pomáhá myslet.

„Nevypadáš dnes nejlíp, Kristinko.“

„Nejsou to nejšťastnější dny mého života.“

„To je pravda.“ Profesor si přistrčil stoličku k stolu s kostkovaným ubrusem a s neskrývaným zalíbením pozoroval připravenou večeři. „Já jsem se taky musel utěšovat. Potravu pro duši mi poskytl můj Sindibád. Strýc Tarabuk mě zase chrání před domýšlivostí. Tělo hodlám posilnit jídlem. Prosil jsem paní Helenu, aby připravila tvé zamilované sledě. Bručela, že se nehodí pro tak horké počasí a že v tuhle dobu nesežene správný druh jablek, ale myslím, že se zhostila úkolu znamenitě.“ Přisunul mi mísu.

Mnohokrát jsem se vyjadřovala s největším uznáním o této specialitě paní Heleny. Vymámila jsem od ní recept a sklízela za něj hromadné pochvaly hostů. Jeho příprava je velmi jednoduchá: Řezy ze sleďů v oleji polej majonézou, smíchanou v poměru 1:1 se smetanou, lžičkou křenu, lžičkou hořčice, několika strouhanými kyselými jablky a špetkou cukru. Chuťový efekt této pikantní lahůdky vždycky vyvolával všeobecný jásot. Tentokráte jsem nedokázala sdílet nadšení svého hostitele, který vysoko oceňoval kulinární dobrodružství a dovedl je s chutí plánovat.

„To mě spojuje s Štěpánem Šalejem.“

„Co?“ zvolala jsem překvapeně.

„Že se nestydím za přízemní touhy a mám všelijaké chutě, na krásu i na houby na smetaně, na porci cizí moudrosti i na sluncem zalitou krajinu i na teplou koupel.“

Opět se mu podařilo uhodnout moje myšlenky.

„I mně je dnes smutno na duši.“ Profesor s oblibou používal starších slovních rčení, jimiž dovedl při svém vynikajícím jazykovém citu výborně vystihnout své myšlenky. „Cítil jsem se v obklíčení mrtvých předmětů, posledních svědků existence člověka, který je ještě víc mrtev než ony. I když jich po Šalejovi mnoho nezůstalo, mám-li být upřímný. Byl jsem dnes se Standou u paní Věry, která ve své laskavosti neprotestovala proti mé návštěvě a nabídla mi k nahlédnutí písemnosti, fotografie a korespondenci. Doufali jsme, že objevíme mezi nimi jeho deník, vzpomínky, poznámky k novým připravovaným dílům. Všechno, co bývá pokládáno za příspěvek k životopisu a může být vytouženým klíčem k záhadě.“

„A co jste objevil?“

„Téměř nic. Tak za prvé fotografie. Šalej vždycky tvrdil, že není fetišista, že nemá rád zvěčněné vzpomínky, že se mu příčí představa, že by ho předměty měly přežít. Přesto je byt zavalen nejrůznějšími snímky paní Veroniky z profilu, en face, v různých pózách a toaletách, díly vynikajících uměleckých fotografů, na mnohých je zvěčněn i Zbyšek, hlavně v dětských letech, na nečetných bleskových zemřelý s ženou, synem a přáteli. Našel jsem i několik pasových snímků, ale ani jediný portrét.“

To byla ostatně jedna z jeho nevinných mánií. Věra řekla profesorovi, že se Salej v určitém období, hned po svatbě, bránil zuby nehty před zveřejněním svých snímků v divadelních programech, časopisech nebo na knižních obálkách. Prohlašoval, že se nedívá ani do zrcadla, protože ho omrzel jeho obličej, a že zanic nesvolí, aby byl zvěčňován v tolika výtiscích. Potom, když nakladatelé jinak nedali, dal si udělat jeden reprezentativní snímek, v sportovním obleku s kuklou na hlavě na pozadí Tater, prý se na něm víc podobal Hilarymu než sobě, ale žádný jiný nedovolil reprodukovat, jen ten. Až v nejposlednější době, doslovně před několika týdny, se zničehonic vypravil k Zořiinu švagrovi, uměleckému fotografovi, s žádostí, aby ho „zvěčnil pro příští pokolení“, jak doslovně řekl.

„Třebas měl předtuchu smrti?“ zeptala jsem se uvědomujíc si, že by takové vysvětlení nejlépe odpovídalo Petrově koncepci.

„Neklaď tak ženské otázky, Kristinko. Copak jsme se nedomluvili, že na žádné předtuchy nedáme?“

Korespondenci u Šaleje rovněž nenašel. Nerad psal dopisy, tvrdil, že když si někdo zvykl brát peníze za skládání vět, byl by blázen, kdyby psal zadarmo. Hloupé dopisy by byly pod jeho úroveň, inteligentní zbytečným plýtváním nápadů. Kartičky s poznámkami prostě vyhazoval. Veškerou korespondenci s nakladateli, spisovateli a divadly vyřizoval Petr. U Petra byl taky archív společně vydaných knih, cyklostylovaných her a televizních seriálů.

Poručík je prohlédl, nic v nich nenašel, žádnou novou práci neměli rozdělanou. Oba si pochopitelně zaznamenávali nápady, konspekty příštích děl, kratší dialogy nebo písničky. Petr je má zapsané v sešitech; aforismy, citáty z přečtených knih, hodiny schůzek atakdále zapisoval Štěpán nonšalantně do diářů, které si kupoval každým rokem v cizině. Na konci roku diář vyhazoval a přepisoval do nového jenom ty myšlenky, které nestačil uplatnit. Zachoval se jenom jeden z tohoto roku, přesněji pololetí.

„Mohu ti ho ukázat. Přečti si tuto poznámku, která je delší než jiné. Napsal ji před čtyřmi měsíci.“

ACHILLOVA ZBROJ. Patrokles, který nezahynul. Chvíle, kdy šířil kolem sebe hrůzu, ho změnila. Zachutnala mu cizí sláva, z které mohl těžit na kratičkou chvíli. Poslušný, Achilla zbožňující přítel, se mění v soka. Lidé, kteří se panicky báli Achillovy zbroje, nechtějí přiznat, že to nebyla odvaha, která je naplňovala děsem, ale prázdný symbol. Tímto postojem vzniká fikce o Patroklově velikosti. Přenést do současnosti a ukázat, jak pouhá představa může budit zdáni skutečné hodnoty. Román a jeho

historii napsat ve formě retro – a introspektivniho deníku.

To je tvůrčí záměr, o kterém mi referoval Zbyšek. To by souhlasilo. Zbyšek přece říkal, že mu otec někdy v květnu oznámil, že se pouští do románu. V květnu začal taky plánovat cestu do Itálie. Věra neví, proč změnil původní úmysl navštívit Jugoslávii. Na otázku, nestalo-li se něco, co by tyto změny vysvětlovalo, odpověděla po chvilce přemýšlení, že se pro Itálii rozhodl po návštěvě jedněch známých.

Zofiina sestra Marta a její muž, známý umělecký fotograf, pozvali po návratu z Itálie Šalejovy na návštěvu. Štěpán zásadně odmítal poslouchat vyprávění o cestách, obsahy snů, filmů a zkazky o turistických zážitcích, ale Žofiina sestra je osoba velmi houževnatá a nejenomže je přinutila, aby poslouchali, ale aby si i prohlédli diapozitivy. Ovzduší, jak říkala Věra, bylo zpočátku napjaté, Štěpán vzteklý, že se musí podvolit. Ale potom ho to najednou začalo bavit, Marta a Jiří jsou ostatně velmi duchaplní a vtipní. Absolvovali cestu téměř zadarmo, spali v stanu, stravovali se na nejpodivnějších místech, kde byly nejnižší ceny, v závodní kuchyni železničářů v Neapoli, v Armádě spásy v Římě. Bližší i vzdálenější známé bezostyšně exploatovali, prostě si nedali ujít jedinou příležitost, aby se zadarmo najedli. Všude ostatně potkávali krajany nebo památky po nich. Známý v Sieně, který s nimi p
odnikal výlety po okolí, je pozval do malého městečka Martella na pravý polský bigos, uvedený na jídelním lístku pod romantickým názvem bigosso da marito polacco… Předchozí majitelka hotýlku byla nějakou dobu provdána za Poláka, který jí utekl, dala zrušit manželství a provdala se za Itala; ten po její smrti zdědil nejen hotýlek, ale i bigos, který se stal specialitou jeho kuchyně. Štěpánovi se velmi líbil takový studentský způsob života, přestal se mračit a durdit, dostal najednou skvělou náladu a zničehonic prohlásil, že to byla hloupost vyhýbat se Itálii a že se tam budou muset vypravit. O čem se mluvilo potom, Věra už nepamatuje, ji taky příliš nezajímají historky o cestování, i když sama pochopitelně ráda cestuje. Příštího dne jí Štěpán koupil v Antikvě krásný dárek, malou anglickou komodu do pokoje, po které už dávno toužila, aby se na něho nezlobila, že na ni den předtím bručel, a od té doby b
yl na ni velmi hodný a mírný k Zbyškovi, ale přitom se zdál daleko energičtější a cílevědomější než předtím.

„Standa je tvor velmi důkladný, jak víš, prohlédl pečlivě všechny papíry, fotografie, ba i dopisy Věře, převázané růžovou stužkou. Potom je odevzdal mně. Ale jak jsem už řekl, muzeum rodinných památek po Štěpánu Šalejovi je chudičké.“

„Myslíte, že Věra založí muzeum, aby uctila jeho památku?“

„Pochybuji, skutečným předmětem kultu může být, jak ji znám, jedině ona sama. Přesto se jí mužova smrt skutečně hluboce dotkla.“

Když zpozoroval, jak jsem překvapena jeho kategorickou odpovědí, dodal na vysvětlenou:

„Věra měla Štěpána svým způsobem velmi ráda. Pokud se toho týče, věřím jí na slovo. Cítila se při něm bezpečná. Nejenom proto, že ji tolik miloval, ale protože mu důvěřovala jako muži, na kterého se mohla ve všem spolehnout. Znala jeho vady, ale ty mu ráda odpouštěla pro jeho obrovské přednosti. Byl náladový, panovačný, ale hodný, především hodný, nejenom k ní, nýbrž vůbec, ke všem lidem. Zpočátku jí sice vyhrožoval, že je horší, než vypadá, vymáhal na ní sliby, že ho nikdy neopustí, až na to přijde. Ale nebylo tomu tak. Byl přesně takový, jak vypadal. Licoměrnost a přetvářka mu byly naprosto cizí. V společenském životě to bývalo někdy nepříjemné. Ale zárukou šťastného manželství může být jedině partnerova přímost a upřímnost.“

„Nebude se poručík Kavecký zlobit, že mi to všechno říkáte?“

Profesor se rozesmál.

„Neboj se, Kristinko, neprozrazuji ti žádné tajemství. Ujišťuji tě, že drtivá většina Šalejových známých o něm říká totéž.“

Vtom zazvonil telefon a profesor odešel do pokoje. Náhle jsem si uvědomila, že jsem po celou dobu nepomyslela na Veroniku Šalejovou jako na ženu, která mi vzala muže. Jako bych uvěřila tomu, co mi o ní Bedřich včera řekl a poprvé se na ni dívala jako na ženu, jejíž osud budí upřímný soucit.

„Standa telefonoval, že za chvilku přijde. Uklidíme stůl a přejdeme do pokoje.“

Cítila jsem se nesvá. Neměla jsem sice v úmyslu cokoli zamlčovat kromě svých myšlenek, ale rozhodně bych raději referovala o rozhovoru s Bedřichem a Petrem Smulským pouze profesorovi.

„Sedni si do křesla, až přijde Standa, uvařím kávu, a teď mluv. Nebudeme na něho čekat. Před poručíkem bys měla třebas zábrany.“

„To jste uhodl. Jde buď jak buď o rodinné vztahy.“

„Copak Petr už patří k rodině?“ V profesorových očích se mihl veselý záblesk.

„Mluvila jsem nejenom s Petrem. Byl u mne taky Bedřich.“

„Nu ovšem.“

Překvapil mě svou odpovědí.

„Když jsem u vás byla naposled, nevěděla jsem, že přijde.“

„Ale já jsem byl taky ve styku s tvou rodinou.“

„S mou rodinou?“ Opět jsem pocítila známou srdeční křeč.

„S její nejmladší větví,“ skočil mi rychle do řeči, „ale k tomu se ještě vrátíme. Strávil jsem celé dopoledne se Zofií Nadolskou. To je taky zajímavá historie. Ale teď je řada na tobě.“

K mé velké úlevě věnoval profesor daleko více pozornosti rozhovoru s Petrem než s Bedřichem, který odbyl jenom několika okrajovými poznámkami. Buď taktně šetřil mé city, nebo se opravdu víc zajímal o Petra, což bylo pochopitelné, protože znal Šaleje lépe než jeho vlastní žena a syn. Vyzpovídal mě hodně důkladně a několikrát se vracel k otázce, co Petr říkal o rodinném životě Salejových, o jeho sebevražedných úmyslech, technice společné práce, Štěpánově povaze a změnách, které u něho pozoroval.

Poručíkův příchod jsem uvítala se skutečnou radostí.

„Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste už tady. Profesor mě mučí. Chce ode mne slyšet víc, než co mi bylo řečeno. Bojím se, že si za chvilku začnu vymýšlet, aby byl spokojen.“

„Kristina mi zopakovala svůj rozhovor se Smulským, s kterým strávila včerejší večer.“

„Dověděla se od něho něco zajímavého?“

„Ne, je to v podstatě totéž, co řekl předtím tobě. Z čistě osobního hlediska, které mě zajímá ze všeho nejvíc. Soukromý aspekt tohoto případu má pro vyšetřování zásadní význam.“

„A paní Žofie? Byla dost soukromá?“

„Hned ji uslyšíš.“

„Dovolila se nahrát na magnetofon?“

„Neměla nejmenší námitky.“

„Tak já už půjdu,“ řekla jsem nerozhodně.

„Můžeš klidně zůstat, Kristinko. Rozhovor s paní Nadolskou nebyl důvěrného rázu. Myslím, že by se paní Žofie nezlobila, ani kdybychom její výpověď publikovali.“

„Tak vidíte, můžete klidně poslouchat s námi,“ překvapil mě ochotným souhlasem poručík. „Znáte paní Nadolskou a budete umět ocenit její otevřenost.“ Projevil mi poprvé za celou dobu důvěru.

„Nemáš hlad, Stando?“

„Děkuji, jsem po večeři.“

„Chceš kávu?“

„Raději čaj.“

Byla jsem šťastná, že si ušetříme kávový ceremoniál, a rychle jsem odešla do kuchyně, kde jsem udělala dvojitý čaj pro poručíka, pro Bartoše a sebe normální. Usadili jsme se pohodlně v křeslech, profesor chvíli manipuloval s páskou, než ji spustil na správném místě.

Kapitola dvacátá pátá

Hlas Žofie Nadolské zněl neobyčejně čistě a libozvučně.

„Samozřejmě, pane profesore, jsem si vědoma, že mě nechcete nahrávat proto, abyste se kochal zvukem mého hlasu za dlouhých zimních večerů. Je mi to úplně jedno, mám-li být upřímná. Ať mě poslouchá, kdo chce. Nemám co skrývat. Že jde o intimní záležitosti? Můj bože, jediná věc, kterou závidím Američankám, jsou seance u psychoanalytika. Každý člověk rád mluví o sobě, ale každý se nepokládá za tak důležitého, aby si myslel, že to bude toho druhého bavit. Životní zpověď je odedávna můj sen. Budu–li mluvit o Štěpánovi, budu mluvit o svém životě. Ty dvě věci nejdou od sebe oddělit.

Do Štěpána jsem se zamilovala jako úplně malá holka, školačka. Studoval techniku a chodil k nám za mou sestřenicí, taky vysokoškolačkou, která u nás tehdy bydlela. Zbožňovala jsem vlastně jeho i ji a to mi už zůstalo. Kamarádila jsem se všemi Štěpánovými láskami, ještě štěstí, že nebyl sukničkář. Za okupace jsem navštěvovala tajné gymnazijní kursy. Štěpán v nich vyučoval polštinu a byl zamilovaný do naší dějepisářky. Dodnes se s ní přátelím, ačkoli se za tu dobu stačila dvakrát provdat a dávno se přestala stýkat se Štěpánem. Zdědila jsem všechny, i nejpřelétavější Štěpánovy známostí a stále se s nimi scházím. Naštěstí jich nebylo mnoho.

Byla jsem tedy do Štěpána zamilovaná, a protože jsem byla mladá, věřila jsem, že to tak zůstane a že ho jednou získám. Brala jsem to smrtelně vážně, jak to bývá u děvčat v tomto věku. Typické dívčí rozhodnutí – ten nebo žádný jiný – a nedostatek představivosti, že lze předmět lásky měnit. Směšný, dětinský nesmysl, který se v tom jediném z miliónů případů neprojevil jako nesmysl. Potom mi byl Štěpán celý život vzorem, hodnotícím kritériem, které způsobilo, že každý z případných partnerů odpadl.

Mrzelo by mě, kdybyste mi špatně rozuměl, nejsem postava z románů Courts Mahlerové, nejsem ani tak věrná, ani tak ctnostná. Mnohokrát jsem se pokoušela zapomenout, najít si někoho jiného, prožila jsem několik citových vzplanutí. Ale nakonec jsem se vždycky stáhla zpět, protože upřímně a poctivě jsem mohla milovat jedině Štěpána. Někdy jsem upadala do patetické nálady, myslela jsem, že jsem uhranutá, že jsem vypila nápoj lásky jako Izolda, jenomže v tomto případě, bohužel, byla porce určena pro jednu jedinou osobu.

Štěpán byl skutečně skvělý člověk. Moudrý a ušlechtilý. Tyto dvě vlastnosti chodívají zřídka pospolu. Dovedl být dětinský i vážný, lidé se mu rádi svěřovali se svými bolestmi, každému podal pomocnou ruku, byl skvělým partnerem pro rozhovor, zajímajícím se o každou maličkost, ale přitom byl příkladně diskrétní. Bál se komukoli ukřivdit, tvrdil, že se chová slušně ze sobeckých důvodů, aby měl klid, protože nesnáší výčitky svědomí, ale ve skutečnosti byl úžasně charakterní, staromódně poctivý. Ale teď už dost, myslím, že bych v tom příběhu o opravdovém člověku mohla pokračovat donekonečna.

Varšavské povstání nás rozdělilo. Bydlela jsem s rodiči na Saské Kempě, kdežto on bojoval na Mokotově, byl odvezen do zajateckého tábora, zůstal v cizině a já jsem o něm nic nevěděla. Byla jsem strašně nešťastná. Pořád jsem na něho intenzívně myslela. Vychodila jsem střední školu, dostala se na univerzitu, mohlo by se zdát, že se vážně připravuji pro život, ale přitom jsem žila v stálém provizoriu. Čekala jsem na život, ale nežila. Byla jsem na svatbě jeho bratra, pořád jsem k němu lítala, a když za tři roky přišel od Štěpána první dopis, dosti nejasný, protože si nebyl jist, dostane-li se do adresátových rukou – psal prostřednictvím Červeného kříže – rozstonala jsem se, doslovně jsem se zhroutila po té šokující zprávě jako v kýčovitých francouzských románech.

Karel, tak se jmenoval jeho bratr a Zbyškův otec, ho nepřemlouval k návratu, bál se rozhodovat za něho, to nebyla nejlepší doba pro lidi Štěpánova ražení. To já jsem mu po Karlovi posílala dlouhé epištoly, aby se vrátil, že vlast na něho čeká, že je tvůrcem, že člověk nemá emigrovat od jazyka, v kterém dovede tvořit, použila jsem každého argumentu. Dopisy šly nekonečně dlouho. Štěpán si z nějakých důvodů dával posílat korespondenci nikoli na přímou adresu – žil někde u Florencie – ale do Říma, kam jezdíval jenom občas, takže ji zřídka odebíral. Potom začal Karel taky naléhat, zvláště že ze Štěpánových dopisů jasně vyplývalo, že se nemůže rozhodnout, že chce být přesvědčován.

Nakonec se vrátil, přesně o Zbyškových narozeninách, byly mu právě tři roky. Špatně jsem se vyjádřila, ,nakonec‘ není správné slovo. Pro mne to byl začátek skutečného života. Přestala jsem čekat, celý rok jsem žila v euforii, neskonale šťastná. Pořád jsme se stýkali. Štěpán se mi svěřoval se svými plány. Překypoval nápady. Měl spoustu námětů. Vznikající kabarety i rozhlas ho vybízely k spolupráci. Přivezl hotovou adaptaci Fredrova Pana Jowialského, přepracovaného na muzikál, říkal, že stesk po vlasti v něm probudil lásku k staropolskému stylu. Ale především nosil v hlavě velký román ze současnosti, jehož osnovou měl být antický příběh. Sliboval, že se do něho pustí, jakmile se postaví finančně na nohy. Prozatím ať talent satirika vydělává na ctižádost epika.“

„Řekl vám, o jaký námět jde?“

„Ne, bál se, aby to neuhranul. Tvrdil, že tráví se svým hrdinou denně několik hodin.“

„Proč se toho nápadu vzdal?“

„Románem se obíral v prvním roce. Potom nastal v jeho životě náhlý zvrat. Když poznal Věru, taky jsem byla jeho zpovědníkem číslo jedna. Neuvědomoval si pochopitelně, jak mě to bolí, ale myslím, že by se na to neohlížel, ani kdyby věděl, jak na tom jsem. Byl příliš zaujat sebou a svou velkou láskou. Nespal, vzdychal, běhal po věštkyních. Bál se. Čeho, nevím. Ničemu jsem nerozuměla. Prohlašoval například, že je příliš starý, že nemá právo si ji brát. Byl to Petr, který se tenkrát zrovna vrátil, kdo mu to rozmluvil a přesvědčil ho, že ji může požádat o ruku. Teprve jemu Štěpán uvěřil, že není žádný netvor, který se uchází o princeznu, že je docela dobrou partií i pro tak krásnou dívku, jako je Věra, a že jí určitě není odporný.

Bohužel, Petr ho taky přesvědčil, že nejspolehlivější zárukou šťastného manželství jsou peníze a ty že získá jedině holdováním lehké múze. Lituji toho, vždycky jsem toho litovala, třebaže Štěpán prokázal i v tomto ohledu neobyčejný talent a poskytl lidem mnoho radosti. Ale pořád si ještě myslím, že jim mohl říct o světě daleko víc a že asi prožíval pocity frustrace, když nemohl realizovat mladistvý tvůrčí plán. Zbyškovy nálady přijímal se stoickým klidem. Postoj k ženám charakterizoval slovy, že žena sedí doma, zatímco muž loví, a že povinností muže je přinášet kořist a neriskovat, že ho sežere lev, ale věděla jsem, že ho to někdy mrzí.

A tak už to mezi námi zůstalo. Ze zamilované Izoldy a čekající Penelopy jsem se stala věrnou Truhautou. Už se mnou nemluvil o tvůrčích plánech, na to měl výhradně Petra, ale o starostech se Zbyškem a bridžových partiích, o politické situaci a o Věře, o Věře…“

„Stále ji miloval?“

„Ano, určitě. Choval se k ní, jako by byla nejcennějším pokladem, který může každou chvíli ztratit. Až na to, že uvykl té lásce, že jí nebyl tak fascinován jako zpočátku.“

„Žárlil na ni?“

„Ne, ani ne. Byl hrdý na její úspěchy.“

„Ale říkala jste, že se o ni bál.“

„To ano, ale obavy se nevztahovaly na žádného z jejích ctitelů, pokud vím. Nemám tušení, v čem záležely, spíš to byl strach, aby nepřišel o tu velkou lásku, která ho potkala úplně nepřipraveného, než obava, že mu ji mohl někdo vzít. Nebál se konkurence a měl pravdu.“

„Věra ho měla taky ráda?“

„Nepochybně, na svůj způsob. Bylo jí s ním velmi dobře.“

„Myslíte, že se Věra provdá? Například za Bedřicha Jaremka?“

„Vyloučeno, je příliš konvenční a bojí se skandálů. Aru ji nenapadne zavdávat důvod k pomluvám.“

„Tak za někoho jiného?“

„Později snad ano, nevím. Teď je opravdu zdrcená. Ale má z čeho žít, Štěpánovy hry se budou ještě dlouho hrát a písničky vynášet tandémy. To už bude Petrova starost.“

„Nevíte, bude-li po Štěpánovi hodně dědit?“

„Určitě, napsali toho s Petrem za těch čtrnáct let spoustu.“

„A co nové, nedokončené věci?“

„Nevím. Na to se zeptejte Petra. Vždycky se chlubili, že nemají žádné nápady v zásobě, že je okamžitě uskutečňují. Štěpán tvrdil, že uleželý nápad žlukne jako máslo. Ale v poslední době,“ Žofiin hlas, dosud vyrovnaný a klidný, se náhle zachvěl, jako by se měla rozplakat. Brzy se však opět ovládla. „Víte, to je ze všeho nejsmutnější, proto se s tím nemohu smířit. Před několika měsíci se mnou Štěpán poprvé za všechna ta léta opět mluvil o své práci. Pozval mě jako kdysi do kavárny Šwitezianka, zavedl řeč na svůj román, že je nakonec rád, že ho tenkrát nenapsal, protože jeho koncepce mohla lépe vykrystalizovat a že se mu daleko jasněji rýsuje, co jím chce říct. Smál se, že díky Zbyškovi vyspěl intelektuálně, díky Věře citově a díky Petrovi mravně, což ho předurčuje k úloze Žeromského našich dob. Žertoval pochopitelně, ale věděla jsem, že je tou myšlenkou velmi zaujat.“

„Nevíte, proč se opět rozhodl napsat román?“

„Prohlásil, že ho už nebaví psát na objednávku a ve dvou.“

„Kdy vám to vlastně řekl?“

„Vím to docela přesně. Měla jsem trochu nečisté svědomí, protože jsem zatáhla Štěpána a Věru na večeři ke své sestře a švagrovi, kteří se právě vrátili z Itálie a přinutili nás poslouchat vyprávění o cestovních zážitcích a prohlížet diapozitivy. Štěpán to nesnášel. Byl sice velmi milý, vyptával se na spoustu věcí, nesnažil se převádět řeč na jiné téma, ale celou dobu jsem měla strach, že mi potom vynadá. Zatím, u sestry jsme byli v neděli, mi v úterý zatelefonoval a poděkoval za příjemný večer. Zdálo se mi to zvláštní, protože to nebylo jeho zvykem; smluvil si se mnou schůzku v kavárně. Věra mi už předtím telefonovala, že má výbornou náladu, ale přesto mě překvapil. Byl veselý, srdečný, plný energie, zničehonic se rozpovídal o okupaci. Štěpán, který tak nerad vzpomínal! Vykládal o svých tvůrčích plánech, sám z vlastní vůle slíbil, že si objedná u mého švagra portrét – lé
ta jsem ho o to marně prosila – protože se nechtěl ze zásady fotografovat. Nakonec mi k mému úžasu oznámil, že se rozhodl strávit dovolenou v Itálii.“

„Proč vás to tolik překvapilo?“

„Protože byl vždycky proti tomu.“

„Nerad cestoval?“

„Rád, velmi rád dokonce. Ale Itálii se vyhýbal.“

„Proč?“

„Kdysi mi to vysvětlil. Že hledá příchuť světa hlavně v literatuře a dějinách. V Marseilli čte Hraběte Monte Christa, v Novém Yorku Edithu Whartonovou, v Rakousku Stefana Zbyeiga, ale na Via Appia by prý slyšel nikoli kroky římských vojáků, ale vlastní, smutné belhání z nejtrapnějšího období svého života.“

Žofiin hlas dozněl. Prodlužující se pauzu přerušil profesor:

„Páska doběhla ke konci, druhou se mi už nechtělo vytahovat. Ostatně, náš rozhovor brzy potom skončil.“

Kristina téměř nevnímala jeho slova. Zofiino vyprávění ji přeneslo do Kazímierze, zdálo se jí, že vedle ní sedí Šalej, živý, plný energie, despoticky vnucující všem svou touhu bavit se.

„Kristinko, probuď se, kam ses nám zatoulala?“

„Do Kazimierze. Hráli jsme na fanty s Šalejem.“

Poručík na ni udiveně pohlédl.

„Vidíte, přesně to jsem vám chtěl navrhnout. Chci pozvat všechny svědky na výlet do Kazimierze, mohli bychom se sejít, řekněme, pozítří ráno. Věřím, že si tam konečně udělám ve věci jasno.“

„Říkáš-li to, pak se ti situace začíná vyjasňovat?“

„To se ještě říct nedá. Chci pozvat všechny svědky na sobotu do Frašky. Vysvětlím vám, oč mi jde, pane profesore, protože vás chci bezohledně využít.“

„Jsem velmi rád, že mě využíváš. Ale my tam pojedeme už v pátek. Vezmi s sebou Tomíka, Kristinko. Pobyt na čerstvém vzduchu mu jen prospěje. Nevypadá nejlíp.“

ČÁST TŘETÍ

Generální zkouška po premiéře

Odvážný všeho zkoušeti

rod lidský se vrhá v hříchy zakázané

HORATIUS, ÓDY, Kniha první, óda III.

přel. Karel V. Jelen

… tíživé velmožů spolky, zbraně,

jež nepomstěna dosud třísní krev…

HORATIUS, ÓDY, Kniha druhá, óda I.

přel. Otakar Jiráni

Kapitola dvacátá šestá

Z deníku Kristiny Jaremkové

21. srpna

Přijeli jsme do Kazimierze v pravé poledne. Ve vlaku mě pekelně rozbolela hlava. Vstala jsem v pět, Tomík spal u mne. Jeho ranní elán a sportovní zaujetí, dopraví-li nás tramvaj včas na Východní nádraží před odjezdem lublinského vlaku, mě hrozně rozčilovaly. Stihli jsme to skutečně na poslední chvíli a hned potom jsem byla celá nervózní, chytneme-li autobus v Pulawách. Nemuseli jsme nijak spěchat, už předchozího dne jsem dospěla k názoru, že jízda vlakem s přestupováním bude výhodnější než přímý autobus, ale záměrně jsem sváděla vnitřní rozechvělost na obvyklé cestovní štrapáce.

Tomík se mě pokoušel bavit, nejdřív mi hlubokým hlasem zeširoka vykládal, jak se dá doma vyrobit kyselina sírová, potom tenkým, ale daleko vzrušenějším o jakési Ance, která tančí raději tango než valčík, protože jí dělá dobře, když se na ni chlapci mačkají, a že kvůli ní přišel o nejlepšího kamaráda. Nikdy se mi s takovými věcmi nesvěřoval, chtěla jsem se soustředit, být dobrou matkou, potěšit ho, dát mu rady do života a menší lekci o světě, ale nedokázala jsem to, protože svět na mne sám zle útočil, utiskoval mě, poháněl srdce v klus, bušil do hlavy tisíci kladívky. Tlak na srdci se při sprintu do autobusu ještě víc stupňoval. Toužila jsem po doušku čerstvého vzduchu, ale ani vzduch mi nechtěl pomoci.

Náměstí v Kazimierzi bylo dusné a rozpálené sluncem. S hrůzou jsem uvažovala o stoupání do příkrého kopce. Náhle jsem se zachvěla. Cestou kolem fary, kterou jsme se měli za chvíli šplhat, šly Veronika s Žofií. Tomík, rovněž zmožený dlouhou jízdou, mi galantně nesl tašku. Stěží jsem potlačila výkřik a prudce odtáhla Tomíka na bok. Překvapeně se rozhlédl. Zabolel mě výraz v jeho očích, v nichž jsem kromě pochopení zachytila i soucit. Ale neměla jsem sílu cokoli předstírat. Nechtěla jsem se setkat s Věrou, byla jsem příliš unavená, abych si připomínala vlastní neúspěchy, cizí zločiny, všechno, co pro mne ztělesňovala ta krásná žena.

Čekali jsme dobrou čtvrthodinu a bylo dávno po poledni, když jsme se konečně dovlekli k poslednímu domku před televizní věží, kde jsme měli zajištěný nocleh. Po vybalení věcí jsem začala dumat o tom, co budu dělat do šesté hodiny, na kterou jsem měla domluvenou schůzku s profesorem. Proč nás sem poručík zval? Tomík se chtěl jít koupat, protestovala jsem, že ve vzduchu visí bouře. Podivil se mé předpovědi, protože na nebi nebylo jediného mráčku a vyhrožování bouří bylo pouhou záminkou, která měla omluvit mou nervozitu a ospravedlnit hysterii. Přikázala jsem mu, aby se vrátil ve tři, že půjdeme něco pojíst do mléčného baru, dala mu peníze na ryngle a svalila se na postel, kterou jsem ani neměla sílu rozestlat. Ani číst se mi nechtělo.

Tomík se vrátil nápadně brzy. Vrtěl se neklidně po pokoji a nakonec prohlásil, že umírá hlady. Vlekla jsem se s ním na oběd nekonečně dlouhou cestou, jenomže tentokráte jsme naštěstí pořád jenom sestupovali. Plakát před mléčným barem zval k návštěvě dlouho nepromítaného klasického westernu „V pravé poledne“ s Gary Cooperem v hlavní roli.

„Půjdeš se mnou do kina, mami?“

„Ne, miláčku, bolí mě hlava, jdi sám.“

„Když jsme spolu, tak budem chodit spolu. Pojďme v šest, do té doby tě přestane bolet.“

„Nemohu, zlatíčko, v šest se mám sejít s profesorem Bartošem v kavárně. Běž sám a přijď pro mě, potom půjdeme na večeři do hospody.“

„Za prvé mi neříkej zlatíčko, za druhé pro tebe nepřijdu, ale půjdu do kavárny spolu s tebou.“

Chraň bůh! Neměla jsem nejmenší chuť bavit se o vraždě v přítomnosti svého syna. „Nehádej se už první den!“

Můj hlas zněl asi velmi unaveně, protože Tomík přestal odmlouvat a přátelsky se do mne zavěsil.

„Tak dobře, půjdeme do údolí na zdravotní procházku. Potom já půjdu do kina, ty na rande, ale zato mi k večeři koupíš bigos.“

„Ale bigos je k večeři příliš těžký,“ mírně jsem protestovala.

„Já mám rád jenom těžké věci.“

„Budiž,“ přinutila jsem se k úsměvu, „zajdeme do lékárny. Koupím prášky proti bolení hlavy a něco pro tebe, abys líp trávil.“

Tomík mě však přinutil změnit plán. V lékárně jsem zahlédla na ulici doktorovou. Protože jsem se bála, že v kavárně nezastihnu profesora, ale zato se tam srazím s ostatními známými, vzala jsem ho s sebou. V synově společnosti jsem se cítila daleko bezpečnější. Rozhodli jsme, že půjdeme do kina na poslední představení, které začínalo v osm.

Většina hostů seděla v zahrádce pod pestrými slunečníky. Uvnitř bylo téměř prázdno, jenom u jednoho stolku seděl jako předtím Zbyšek s Ditou. Profesor už čekal. Zazlívala jsem mu v duchu, že usedl u stejného stolku jako tenkrát. Jako by se mělo všechno opakovat od začátku. Tomík šel obhlédnout bufet, aby si vybral k večeři zákusky, protože z bigosu naštěstí rezignoval. Připadala jsem si jako v divadle před zvednutím opony, jako by za chvíli mělo začít představení, které už dobře znám. Vzápětí se otevřou dveře. Do kavárny vstoupí Věra, Žofie a Bedřich. Bedřich s bílým, strhaným obličejem.

Vtom se rozletěly dveře.

Jaká úleva. Petrovi to velmi slušelo v bílé hedvábné košili s golfovým límcem. Usmál se na mladý páreček a tázavě pohlédl naším směrem. Profesor mu pokynul, aby si přisedl. Petr sklonil tmavou hlavu k mé ruce. Když zahlédl Tomíka u bufetu, taktně rezignoval z třetí židle a přistrčil si čtvrtou od jiného stolku.

„Prohlídka místa činu, pane profesore? Doufám, že se představení nebude opakovat?“

Poprvé od onoho tragického večera vypadal jako dřív, nepůsobil dojmem člověka, zdrceného neštěstím, měl dobrou náladu. I ze mne spadla náhle tíseň, přestala jsem se mučit myšlenkou, že profesor mi pro nic za nic nepřikazoval, abych vzala s sebou Tomíka, protože má nějaké plány s Bedřichem, když chtěl, aby přijel sám, bez něho.

„Ani jedno, ani druhé, snažím se jenom povzbudit paměť.“

Profesor měl dnes zřejmě sdílnou náladu.

„Chápu. Pokoušíte se vžít do atmosféry, jako to dělá Maigret. Potom by se slušelo objednat i likér z černého rybízu. Maigret si ke každému případu volil určitý nápoj, který mu pomáhal myslet.“

„Zřejmě měl vyvinuté smysly nižšího řádu. Chuť a vůně byly pro něho důležitým faktorem. Pomáhaly asociačním pochodům a dedukci. Ale kdyby byl očitým svědkem zločinu…“

Hezká dívka z bufetu postavila na podnos tři kávy, talíř se zákusky, potom pohlédla nedůvěřivě na Tomíka, strčila mu do ruky velkou sklenici s mléčným koktajlem a sama nás obsloužila.

„To není všechno,“ usmál se na ni profesor. „Prosil bych ještě o rybízový likér. Tři sklenky.“

„Však jsem si myslela, že ho objednáte,“ odpověděla dívka.

„Když jste tak předvídavá, přineste čtyři, ne pět…“ Ve dveřích se právě objevili Količtí.

Hned bylo u stolu rušno jako vždycky, když se přihrnula Kolická. Ještě se neposadila na židli, kterou jí horlivě přistrčil Petr, a už hulákala na celé kolo:

„Věděla jsem, že tu budete, pane profesore. Byla jsem si jista, že to nebyl ten sympatický poručík, kdo si vymyslel, abychom se sešlí v devět ráno, ale někdo jiný, s chytřejší hlavičkou. Kdybych vytáhla Kolického v pět ráno z postele, přiznal by na to tata, že je vrah. Proto jsme raději přijeli už dnes, i když se musíme šplhat s vyplazeným jazykem na ten zatracený kopec, kde zase bydlíme.“

„Zato strávíte příjemnou noc v klášterním tichu našeho Kazimierze.“

„Příjemnou noc? Vůbec nestojím o klášterní ticho. Jsem ráda, že už pominula ta nesnesitelná vedra. Víte, že tu hrají ‚V pravé poledne‘? Zbožňuji westerny. Chlapi jsou v nich chlapy a ženské ženskými. A spravedlnost vítězí. Zní to jako pohádka, ale člověku to dělá dobře. Půjdete, doufám, s námi?“

Slečna z bufetu přinesla likér v štíhlých sklenkách ze zeleného skla, zdobených větvičkou černého rybízu.

„Výborně. Alkohol uvolňuje napětí,“ zašveholila Kolická. „Tak co, slečno, nebyla to pro vás moc velká rána? Ale pro vás ne, nanejvýš dobrodružství.“

„Přisedněte si k nám!“

Tichý profesorův hlas stěží přehlušil ryčný proud výmluvnosti Kolické.

„Byla jsem šestkrát u výslechu.“ Slečna z bufetu nasadila naříkavý tón, ale oči se jí leskly vzrušením. „A na zítřek si mě pan poručík taky objednal. Viďte, že je fešák?“ dodala tónem, nepřipouštějícím námitky.

Petr na mne významně pohlédl. Dívenka byla bezesporu kouzelná.

„Třebas si něco připomenete, až nás uvidíte všechny pohromadě,“ zaburácela Kolická.

„Stejně si všechno pamatuji. Tyhle tři stolky byly přistrčené,“ říkala s přivřenýma očima, „tady, po téhle straně jste seděla vy,“ ukázala na mne prstem, „a vy,“ podívala se na Petra, „a ještě pan profesor,“ recitovala jako dobře vyučenou lekci.

„Máte výbornou paměť.“

„Fotografickou. Naše polednářka ve škole vždycky říkala, že je to moje neštěstí, protože zaměstnávám mozek registrováním detailů a nedovedu samostatně myslet. Ale stejně se pokusím dostat se příští rok na akademii,“ dodala pyšně.

„Na Západě by se tato kavárna stala senzací dne,“ Kolická zřejmě dospěla k názoru, že příliš dlouho mlčí. „Majitelé by vytřískali z turistů těžké peníze.“

„My jsme tu taky měli v prvních dnech narváno,“ lehce vyšpulila rty, „ale těžké peníze jsme nevytřískali, protože nám došla zmrzlina.“

„Ještě že jste na tom neprodělali.“

„Na jeden den nám zavřeli lokál a zabavili šálek, ale o to by nebylo. Jenom té rozbité skleničky od likérového servisu je škoda.“ Zachytila Petrův obdivný pohled a obracela se výhradně na něho.

„Nechcete jít s námi do kina?“ Petr živě reagoval na zájem, který mu projevovala.

„Nemohu, zavíráme až v deset.“

„Škoda.“

Do kavárny nakoukl doktor, ale sotva nás zmerčil, vycouval, aniž dal sebemenším gestem najevo, že nás zpozoroval. Rozhovor uvázl. Profesor byl zamlklý, proti svému zvyku si nikoho nevšímal, mechanicky otáčel likérovou číšku a intenzívně o čemsi přemýšlel. Kolická taky najednou splihla. Za okny se strhl vítr, zlato srpnového večera zšedlo. Petr opět zesmutněl, ba i Tomík ztichl a ani se nevrtěl na židli. Zbyšek s Ditou odešli a Kolická, která se je pokoušela přemluvit, aby šli s námi do kina, mávla znechuceně rukou.

„Je to pod jeho úroveň. Div mi nevynadal. Že prý mu stačí jedna mrtvola v rodině a není takový blázen, aby se chodil koukat na další. Nevím, nevím, co z toho chlapce vyroste. Nikoho si neváží. Člověk jako on by dokázal chladnokrevně zabít. Proboha, co to plácám!“

Petr se rozesmál, ale jeho smích tentokrát nezněl příliš upřímně.

„Na přeřeknutí jsi byla vždycky mistryně.“

Profesor procitl ze zamyšlení.

„V kinu bude asi fronta na lístky. Měli bychom jít.“

„Máte pravdu,“ řekla starostlivě Kolická. „Ale předtím si musíme přinést svetry. Večer bude určitě chladno.“

„To ode mne nežádej, Magdo, já se nikam škrábat nebudu,“ ozval se mrzutě Kolický.

Tomík se dobrovolně nabídl, že skočí nahoru pro teplé oblečení.

„To zabere aspoň hodinu,“ řekla Kolická.

Můj syn se na ni pohrdavě podíval.

„Stihl jsem to už za jedenáct minut. K vám je to trochu dál, tak to potrvá nejdéle čtrnáct minut,“ podíval se na hodinky. Od té doby, co je dostal od otce k dvanáctým narozeninám, určoval čas na minuty a vteřiny, „zpátky budu za sedm minut. Spolu s vyhledáním věcí to potrvá nanejvýš pětadvacet minut. Jedině kdybych měl ještě někomu pro něco skočit. Za tu dobu klidně stačíte koupit lístky.“

Profesor roztržitě prohlásil, že mu stařecká prozíravost předem zajistila patřičnou ochranu před nočním chladem. Neklidně jsem na něho pohlédla. Znala jsem ho příliš dobře, abych nevěděla, že vybraným způsobem vyjadřování halí myšlenky do kouřové clony slov, že je něčím výsostné zaujat. Petr taky nevyužil Tomíkovy nabídky a prohlásil, že se chladu nebojí.

Zatímco Kolická poskytovala Tomíkovi přesné instrukce, co má říct hospodyni, kde leží svetr a který kabátek má přinést pro jejího muže, odešel Petr do bufetu a tajně vyrovnával účet. Šeptal při této příležitosti cosi slečně, která se zřejmě nenakazila naší skleslou náladou a dala se do hlasitého smíchu. Profesor chtěl intervenovat, ale Kolická ho zadržela.

„Petře, nemusíš před námi tutlat, že si hraješ na mecenáše. Beztak nikdo nemíní konkurovat s tvou nabitou taškou.“

„Zbytky zašlé slávy,“ odpověděl melancholicky Petr, ale tvářil se daleko veseleji než před rozhovorem se slečnou.

Kapitola dvacátá sedmá

Z deníku Kristiny Jaremkové

21. srpna, pokr.

Když jsme vycházeli z kina, opět mě rozbolela hlava. Všichni jsme se cítili bídně. V kinu bylo dusno, kopie zničená, zvuk chraplavý. Tomík zuřil, protože ho rozčilovaly komentáře Kolického. Copak se mohl bezvýhradně obdivovat čackému šerifovi, když mu povídavý stařík pořád huhlal sarkastické poznámky do ucha?! Profesor byl stále zamlklý, Petr se nutil do žertovných poznámek, ale přitom bylo vidět, jak je otrávený.

Zvedl se prudký vítr, tmu na náměstí nerozprášily ani světelné kužely, vypadávající z několika oken, elektrárna zřejmě pracovala na půl fáze. Náladové lampióny ve Frašce již zhasly. Náměstí se na chvíli zahemžilo lidmi, vycházejícími z kina, které však vzápětí pohltila tma. Unaveným krokem jsme se začali šplhat nahoru. Byla jsem náhle šťastná, že nejsem sama, že mě Tomík drží za ruku. Ve třech, spolu s Petrem, jsme srdnatě kráčeli v čele naší malé skupinky.

Všichni jsme bydleli na Horách. Petr nejblíž, na hořením konci svahu, Količtí a profesor kus dál, my s Tomíkem nejdál, v posledním domku u silnice. Není to příliš vysoký kopec, ale cesta stoupá příkře, takže je výstup velmi namáhavý. Zvykla jsem si odpočívat na některé lavičce nebo jsem odbočovala úzkou stezkou v půlce cesty na palouček, kde se tyčily trosky hradu a bašty a odkud se prostíral krásný pohled na Vislu. Ale teď jsem neměla chuť kamkoli odbočovat a mým nejvroucnějším přáním bylo zalehnout co nejdřív do postele.

Petr se lehce zachvěl.

„Budu si muset přece jenom odskočit pro svetr,“ zašeptal mi do ucha. „Ochladilo se a chudáku Kolickému potrvá přinejmenším hodinu, než vyleze na ten zatracený kopec. Než se takové dva metráky vyškrábou do takové výšky…“

„Nenadávej na Kolického, já mám taky nohy jako z olova a k žádnému sprintu mě nikdo nepřinutí,“ nutila jsem se do žertovné odpovědi. „Jen běž, já už svého rytíře mám.“

„Nenuť mě, abych ti dělal poklony, Kristinko. S tebou bych se dokázal táhnout celý den. Tak nashle, za minutu jsem zpátky.“

„To sotva, nejdřív za deset minut,“ prohodil neočekávaně Tomík.

„Tak deset, ale ani o minutu víc. Určitě se vrátím. Ale nezpomaluj, aby tě nedohonili. V opačném případě je konec, už se jich nezbavíš a já nemám nejmenší chuť poslouchat žvanění Kolické.“

Vycítila jsem v jeho hlase podráždění, a proto jsem odpověděla chlácholivě.

„Dobrá, budu se snažit jít co nejrychleji. Jenom u pěšinky na palouk si dám na chvilku pohov a počkám na tebe.“

„Budu tam dřív než ty. Nashle.“

Zmizel skutečně neočekávaně rychle a téměř neslyšně. Stiskla jsem Tomíkovi ruku. Bylo mi hrozně úzko. Snad nikdy v životě jsem nepocítila tak iracionální, logicky nezdůvodněný strach. Netrápila jsem se ani kvůli Bedřichovi, který je asi taky v Kazimierzi a čeká, co mu přinese zítřejší den. Byla to jakási pomyslná věc, která mě naplňovala hrůzou.

Vzduch, šumění větru, křoví, všechno čišelo hrůzou. Přepadl mě svíravý pocit fyzického strachu, tak dobře známý z dětství, kdy jsem se panicky bála tmy a zastihl-li mě večer mimo domov, šero ihned oživlo pohádkovými příšerami a nad cestou se rozklenuly hrůzostrašně zkroucené větve stromů, které mohly v každé chvíli promluvit lidskými hlasy. A třebaže jsem měla Tomíka po svém boku, cítila jsem, že mě každý krok vede do stále pustšího a hrůznějšího světa.

Když jsem bezděčně zpomalila chůzi, zaslechla jsem s úlevou hlas Kolické, méně pronikavý než jindy, jakoby tlumený nočním tichem.

„Zdá se, že zůstali stát. Tak co, paní Kristino, už vás omrzelo hrát si na horského kamzíka?“

Na cestě se vynořily tři postavy, stoupající namáhavě vzhůru.

„To je od vás velmi hezké, že na nás ještě čekáte.“ Kolický se statečně pokoušel překřičet vlastní sípot. „Petře, Magda se bojí tmy a touží po ochranné paži skutečného muže.“

„Petr si odskočil pro svetr. Ochrannou mužskou paží vám bude moci posloužit až za chvíli.“

Ačkoli byli pár kroků od nás, neklid nezmizel. Tma mě opět naplňovala hrůzou. Jako by se v nejbližší chvíli mělo stát něco strašného, jako by se v černi skrývaly zlé, nepřátelské moci. Mé napětí se zřejmě přeneslo na profesora, cítila jsem výrazně, že je rozčilen.

„Jak daleko je ještě na palouk?“ otázal se změněným hlasem.

„Asi dvě stě metrů, ale čeká nás ještě ten nejstrmější úsek.“

„Půjdeme rychleji, potom si odpočineme.“

„Jste optimista, pane profesore, myslíte-li si, že jsme schopní jít rychleji,“ zaúpěla Kolická.

„Jen to zkuste, uvidíte, že to půjde!“ Profesorův hlas zněl přímo panovačně. Energicky vykročil vpřed. „Tomíku, Kristinko, běžte se mnou k lavičkám na palouku. A vy, paní Magdo, mluvte, ale hodně nahlas!“

„Nerozumím.“

„Nemusíte rozumět. A nemáte-li o čem mluvit, zpívejte. Zpívejte všichni, co nejhlasitěji, tak dělejte!“

Naléhavý, přímo nezdvořilý profesorův tón nepřipouštěl žádný odpor. Přemohla jsem únavu a zrychlila krok. Tomík mě ostatně táhl za ruku, takže jsme běželi těsně za pádícím profesorem.

Kolická spustila na celé kolo „Filadelfii“, o které hovořila nedávno při výslechu, a Kolický se k ní přidal zděšeným falsetem.

Nikdy nezapomenu na ty nejúděsnější minuty svého života, na noční ticho, drásané vytím Kolických, chraptivým profesorovým sípáním, na bláznivý tlukot svého srdce. Cítila jsem doslovně, jak se mi vlasy ježí na hlavě. Naplněna hrůzou, že za vteřinu, teď hned, něco vyskočí z tmy, vrhne se na nás a bude nás dusit, nevšimla jsem si ani, že jsme doběhli na konec dlážděné cesty. Tomík mě strhl stranou, vřítili jsme se na palouk.

Na otevřeném prostranství, na němž bylo více světla, se černaly obrysy zbořené bašty. Vzpamatovala jsem se na chvíli, svíravý pocit strachu pominul, odkudsi zavoněl čerstvě pokosený jetel, až se mi zamotala hlava. Vtom se ozval varovný profesorův výkřik. Měsíc se vyklonil z mraků. Tomík mi vypustil ruku a dřív, než jsem uslyšela jeho zděšené zvolání, sama jsem uviděla, co ho vylekalo. Na zemí leželo zkroucené tělo. Plavé vlasy se třpytily ve svitu měsíce.

„Paní Magdo, u cesty, v penzionátu Manilla je telefon. Jděte tam a zavolejte policii!“ Profesor poklekl vedle nehybné postavy na zemi.

Hned potom se objevili na palouku nějací lidé.

Cizí hlas se ptal, proč tak hulákáme, druhý nám vyčítal hlasitý zpěv, v přítmí, zjasněném měsíčním světlem, se mihl bledý Bedřichův obličej, hlava se mi pořád motala, někdo mi domlouval, abych si sedla na lavičku… Petr? Vrátil se už? Tomík zvolal: „Máma omdlévá!“ Co bylo dál, nevím. Země se mi rozestoupila pod nohama.

Kapitola dvacátá osmá

Z deníku Kristiny Jaremkové

22. srpna

Do Frašky mě zavezl příštího dne v devět Bedřich. Sjížděl opatrně kamenitou cestou. Za celou dobu se na mne ani jednou nepodíval, ani mě neoslovil. Jenom v jednom případě, když musel prudce zpomalit, aby se vyhnul kamenu uprostřed cesty a já málem vrazila hlavou do okna, zabručel: „Promiň.“ To gesto stačilo, aby mi z očí vytryskly slzy. Něha? Soucit se sebou samou? Obavy z toho, co se může vzápětí stát?

Předchozího dne mě vzkřísil z mdloby teprve lékař, přivezený na palouk poručíkem Kaveckým, který právě konferoval s kolegou z místní bezpečnosti, když jim volali z Manilly. Oběť, jíž byla, jak jsem snadno uhodla podle plavých vlasů, servírka z Frašky, odvezla sanitka, mne pak dopravil domů Bedřich, který bydlel v Manile a přiběhl ihned na palouk, zalarmován Kolickou.

Ležela jsem slabá a omráčená v posteli a poslouchala, jak se ve vedlejším pokoji dohaduje Bedřich s Tomíkem, aby šel konečně spát. Potom seděli Bedřich s Petrem (Bedřich ho vzal do vozu spolu se mnou a Tomíkem) mlčky v mém pokoji a čekali, až usnu. Měla jsem matný dojem, že každý z nich čeká, až se druhý zvedne, že mi oba chtějí něco důležitého povědět. Přála jsem si, aby větší trpělivost projevil Bedřich, snažila jsem se mu pomoci vůlí, myšlenkou, ale uklidňující lék, který mi dal lékař, byl velmi účinný, takže jsem brzy usnula a nevěděla ani, kdy odešli.

Teď Bedřich mlčel, asi mi už dnes neměl co říct, asi se mi to včera jenom zdálo, neměla jsem chuť se ptát, neměla jsem vůbec na nic chuť, věděla jsem, že celá záležitost bude zanedlouho vyřešena, cítila jsem hlubokou vnitřní jistotu, že se blíží nevyhnutelně katastrofa, bylo mi, jako bych se octla na lodi, která se má vzápětí potopit. Nechápala jsem, co se stalo předchozího večera, neviděla jsem spojitost mezi přepadením servírky a vraždou Štěpána Šaleje, ale vnitřně jsem byla přesvědčena, že jsem něco takového tušila, když jsem zděšená a ztracená uprostřed vřískavého zpěvu spěchala na palouk neštěstí a porážce vstříc. Proč byla tou porážkou smrt mladého, neznámého děvčete? A proč jsem tím nebyla překvapená, jenom zoufalá a zdrcená?

Do Frašky jsme přijeli poslední. Ostatní už čekali u tří kavárenských stolků, sražených k sobě, bledí, neklidní, ignorující se navzájem. Jakmile jsme usedli, profesor promluvil.

„Nikdo už nechybí, proto přistoupím rovnou k věci. Když vás poručík pozval do Kazimierze, sledoval určitý cíl. Chtěl zde shromáždit všechny lidi, zainteresované na vraždě Štěpána Šaleje, dá-li se to tak nazvat. Chtěl si s nimi promluvit, rozptýlit kouřovou clonu lží, zámlk a vytáček, které komplikovaly vyšetřování a pomáhaly vrahovi,“ poslední slovo zdůraznil tvrdým zněním hlasu, „ukrýt vlastní lži mezi zkreslenými výpověďmi druhých, kteří nám chtěli zamlčet svá tajemství. Měli jsme si pohovořit, vysvětlit některé nejasnosti, připomenout podrobnosti, které jsou důležité, ale kterých jsme si z těch či oněch důvodů nevšimli a které by se nám rázem vybavily u příležitosti pobytu na stejném místě a ve stejné společnosti.

Situace se však změnila. Nová oběť, nový zločin, jemuž jsme nebyli s to zabránit, nás nutí urychleně jednat. Poručík Kavecký mě požádal, abych zahájil naše dnešní setkání, a já vás upozorňuji, že budu mluvit hodně dlouho, dokud všechno důkladně neproberu, a že budu brutální v upřímnosti. Snad je každému jasné, že ta ošklivá záležitost musí být dnes s konečnou platností vyřešena. Nikoho nebudu šetřit.“

Profesor se pohodlněji usadil na židli, jako by se chystal k delší přednášce. Potom pokračoval s pohledem upřeným do neurčita, jako by se vyhýbal našim pohledům.

„Jed bývá zpravidla nástrojem intimních vražd. Oběť umírá ve vrahově nepřítomnosti, takže se nemusí dívat na důsledky svého podlého činu. Proto bývá jed pokládán za smrtící prostředek zbabělců, a to spíš žen než mužů.

Ale v tomto případě bylo použito jedu okázale, dá-li se to tak říct. Ve veřejném podniku, ve společnosti dvanácti dobře či hůře se bavících lidí se octl někdo, kdo celou dobu dobře věděl, že jeden z jejích účastníků se přestane navždy bavit. Zatímco se smál a žertoval, i když možná v některých chvílích zvážněl, číhal na příhodný okamžik, aby udeřil – hic et nunc!“

Monotónní, klidný profesorův hlas přešel náhle do neočekávaně patetické polohy. Seděli jsme tiše, téměř bez dechu, nervy napjaté do nemožnosti. Chvíle mlčení, která se rozhostila po těchto slovech, mi připadala nekonečně dlouhá a s úlevou jsem si oddychla, když profesor opět nasadil normální, neúčastný tón. Poposedla jsem si na nepříliš pohodlné židli.

„To bylo všechno, co jsme zpočátku věděli o vrahovi. Že je obratný, protože to není maličkost nasypat někomu nenápadně do nápoje jed, že se nebojí rizika, troufá si hrát va banque a že má asi velmi závažné důvody, rozhodl-li se po uvážení všech možností vyřešit svou věc právě tímto způsobem. Již z prvních rozhovorů bylo zřejmé, že Štěpán Šalej odehrál důležitou úlohu v životě většiny vás. Každý z vás se jím jistě hodně zabýval v myšlenkách a ten, kdo nakonec sáhl po jedu, sám se asi předtím otrávil jedem nenávisti. Ať to zní sebeparadoxněji, bývá dobrodinec často nenáviděn. Šalej si rád získával lidi dobrými skutky. Rád si zdobil život vděčností druhých lidí, aniž si uvědomoval, že vděčnost kysne; vášnivě rád naslouchal důvěrným vyznáním jiných lidí – nebyl by spisovatelem, kdyby ho pohled do lidských duší bytostně nezajímal – ale přitom si bohužel neuvědomoval, ž
e je třeba taková tajemství co nejdřív zapomenout. V opačném případě si člověk totiž uchovává v mysli statický obraz člověka, který se mezitím změnil, a na svou minulou podobu buď nechce vzpomínat, nebo na ni chce vzpomínat jinak.

To by tak bylo vše, co jsme věděli o Šalejovi: talentovaný člověk, dítko štěstěny, má rád lidi, je shovívavý k vlastním i cizím slabostem, štědrý, náladový, ale přitom velkorysý, vtipný, ale nikoli zlomyslný, kterého v životě nejhlouběji zasáhla jedna jediná věc – hluboká láska k ženě.“

Věra odvrátila pohled od okna a její velké, zelené oči spočinuly na profesorovi.

„Ale v poslední době se jaksi změnil. Změnil se jeho vkus, tvůrčí plány, vztah k nejbližším, chování. S touto skromnou zásobou vědomostí jsme začali hledat motiv zločinu. Příležitost měli v podstatě všichni z nás. Příčinou drtivé většiny zločinů bývají hmotné pohnutky. Na šalejově smrti vydělala hlavně jeho žena. Jeho neobyčejně krásná, mladá žena, která seděla u večeře vedle něho, která mu snadno mohla vhodit jed do šálku, která byla možná zamilovaná do někoho jiného.“

Profesor se při těch slovech obracel k Věře, jako by hlasitě uvažoval o tom, není-li právě ona vražedkyní. Ale Věra zarytě mlčela, nedala se vyprovokovat k odpovědi. Byla to Žofie, která ho přerušila rozčileným, nepřirozeně vysokým hlasem:

„V Polsku přece dávno existuje zákon o rozvodech. Je to řešení nepříjemné, ale rozhodně méně nebezpečné než vražda.“

„Plně s vámi souhlasím, ale rozvodem by se paní Věra připravila o četné výhody. Vůz, vila, dědický nárok na tantiémy z divadelních her, to není žádná maličkost. Myslíte, že by jí Šalejův nástupce mohl všechno tohle zajistit?“ Profesor přešel z tónu přednášejícího na lehký konverzační tón.

„Věra by se nikdy nezamilovala do člověka, který by neměl peníze ani postavení,“ slavnostně prohlásila Kolická. „to by bylo pod její úroveň. Nezlob se, miláčku, ale tebe by nedokázal svést ani Michelangelův David. Je sice krásný, ale nemá nic než svou nahotu.“

Profesor se lehce pousmál.

„Máte pravdu. Paní Veronika dosti lpí na hmotných statcích. Ale vztah zemřelého se změnil v poslední době i vůči ní. Co když nesnesla při své chorobné ctižádosti představu, že by měla být opuštěna, a proto ho raději zabila, než aby ho dopřála jiné?“ zvýšil tázavě hlas, jako by mu dialog lépe vyhovoval než monolog, a čekal na odpověď. Tu mu vzápětí poskytl Zbyšek:

„Blbost!“ vykřikl neomaleně. „Štěpán neměl až do poslední chvíle oči pro nikoho jiného než pro Věru. Možná že už tolik netokal ani nevzdychal jako předtím, ale to přece nic neznamenalo. A vůbec, divím se, že se o něčem takovém bavíme. Věra by do něčeho takového nešla. Tenhle podnik by pro ni byl příliš riskantní. To není jako zmáčknout knoflíček na psacím stole.“

Arogantní, nezdvořilý Zbyškův tón profesora vůbec nevzrušil. Tvářil se spokojeně, jako by čekal právě na to.

„Plně s vámi souhlasím, sprovodit někoho ze světa není žádný špás. Odpovídá snad paní Věra představě člověka, který chladnokrevně očekává první příznaky agónie u své oběti? Představě zločince, o jaké jsme předtím hovořili? Kdyby chtěla opustit muže pro jiného, hůře situovaného, přemohla by touha po zisku strach z rizika? Ne, takovou možnost pokládám i z psychologických důvodů za vyloučenou. V našich podmínkách by byl takový zločin anachronismem. To patří do jiného století, chybí tomu logika. Někdo může mít raději volvo než trabanta, může přát smrt druhému člověkovi, ale aby kvůli tomu riskoval vlastní život? Aby se pouštěl do tak nebezpečného dobrodružství, které zdaleka není úměrné zisku? Zvláště lpí-li tolik na životní jistotě a postrádá hazardérskou žilku? Paní Věra není hráčka. Hráčem je zato doktor Rudík.“

Kolická, která seděla vedle mne, tiše poznamenala:

„To nás bude takhle rozebírat jednoho po druhém?“ pronesla nejtišším hlasem ve svém životě.

„Připomínám ještě jednou, že jsem smrt Štěpána Šaleje spojoval se změnami, k nimž u něho došlo v poslední době. Nevěřil jsem v náhodnou shodu okolností a pokládal je za nejdůležitější stopu. Doktor Šaleje dobře znal. Znal ho i z jiné, intimnější stránky než ostatní lidé. Šalej před ním nic nepředstíral, vídal ho bez masky, protože člověk odkládá s oblekem i masku. Proto jsem si od rozhovoru s doktorem tolik sliboval. Jenomže doktor neměl nejmenší chuť mluvit. Byl tak nápadně nesdílný, až se to zdálo podezřelé,“ pohlédl na poručíka, který seděl kus dál, u dveří. „Vrozenou podezíravost lidí, jejichž povoláním je hledat zločince, stupňoval navíc doktorův způsob života, který se přímo hemžil rozpory. Známý lékař s pověstí skvělého diagnostika a bohatou praxí, který nemá ani vůz? Věděli jsme sice, že s oblibou říkává: Já za pacienty nejezdím, sami chodí ke mně. Nemocného, kter se neobtěžuje za mnou, nestojí za to léčit.‘ Ale přesto nám to nešlo jaksi na rozum. Námětů k pomluvám bylo víc než dost. Moderně zařízená ordinace a ubohý byt, který byl tak zanedbaný, že do něho ani nemohl nikoho pozvat. Věčně stejné šaty doktorové, pomačkaný doktorův oblek, jaký se nosil anno dacumal, okázalá askeze a přitom vášnivá záliba v karetních hrách. Opinio communts hlásala, že má doktor fantastické štěstí v kartách. Něco tady neklapalo. Lakota a hazardérská žilka? Vznešené způsoby, hrdost a zanedbaný zevnějšek? Žádné milostné avantýry, vzorná manželská věrnost a přitom drsný, přímo brutální vztah k ženě?“

Bedřich, sedící na protějším konci stolu, si nervózně zapálil cigaretu. Kolický si otíral čelo velkým kostkovaným kapesníkem. Proč profesor tolik mluví? Znala jsem ho příliš dobře, abych pokládala jeho sáhodlouhý slovní projev za stařeckou žvanivost. Určitě tím sleduje nějaký cíl. Rétorické efekty bývají záměrně používanou metodou. Pokud prodlužuje napětí, má k tomu svůj důvod. Malá Dita stočila rty do podkůvky, jako by se chtěla rozplakat.

Bože, jak hrozně jsem unavená. Za bufetem už nestojí plavovlasá dívka. Půjdeme zase na pohřeb? Není dobré hrát si s člověkem jako kočka s myší. Profesor si hraje s vrahem. Vede válku nervů. Chce oslabit jeho odpor.

„Co se za tím vším skrývalo? Co se skrývalo za jedním náhodně vyslechnutým rozhovorem, který nás málem přivedl na falešnou stopu? Třebas vězela za tím vším paní doktorová?“ obrátil se znenadání k Rudíkové, jejíž rty se okamžitě sevřely v tenkou čárku. „Ze všech lidí, co zde sedí, ba i ze všech Alejových, jedině paní Alžběta přiznává, že ho neměla, antipatie není důvodem k vraždě, je nabíledni. Ale paní Alžběta netají, že cítila k Šalejovi odpor, že v něm viděla zdroj všeho zla. Co když se pokládala za vykonavatelku boží vůle? Za převtěleného satanáše? Tato domněnka, která možná působí až. příliš démonicky, je pro člověka s bohatou fantazií výsostně lákavá.“ Klouzal očima po našich tvářích, jako by zkout, il naši reakci. „Avšak moje představivost je spíš přízemní. Proto jsem začal hledat prozaičtější, banálnější příčiny záhadného chování manželů Rudíkovch, nápadné doktorovy neochoty a provokativního mlčení jeho ženy. Přijít věci na kloub nebylo nijak obtížné. Mrzí mě, že prozrazuji rodinné tajemství, ale musím vyčistit půdu od lží a nedorozumění. Pro většinu z vás to ostatně nebude žádná novinka. Skvělý lékař a žena alkoholička. Žena, kterou není s to vyléčit, jejíž stav chce stůj co stůj ukrýt, kterou nemůže opustit, protože je s ní spjat příliš pevnými pouty, kterou musí hlídat na každém kroku, aby nestropila skandál, aby z touhy po vodce nevynášela věci z domu, záměrně zanedbávaného, který nestojí zato zařizovat, i když má člověk hromadu peněz na bankovním kontu.“

Malá Dita vyrazila těžký vzdech a zamžikala zarudlými víčky, jako by se jí nahrnuly slzy do očí. Všichni jsme v němém napětí čekali, že udeří hrom, že dojde k nějaké katastrofě, nechápali jsme, kam profesor míří.

Bedřich byl bledý jako stěna, Petrovi naskočily na tvářích horečné skvrny, doktor seděl vzpřímený, jako by polkl pravítko a ani nejmenším gestem nereagoval na profesorovu indiskreci. Kolický se potil a vrtěl nervózně na židli, zatímco jeho žena seděla úplně nehybně.

„Ale byl to nejenom doktor, kdo nám komplikoval vyšetřování. Doktor je komplikoval mlčením, druzí tím, že příliš mluvili. Paní Magda Kolická se pokoušela zabránit výslechu svého muže per jas et nefas. Chránila ho, čímž ho automaticky diskreditovala jako svědka. I za tím se něco skrývalo, a to působilo velmi podezřele. Kdyby bylo vše v pořádku, nepokládala by jeho setkání s vyšetřujícími orgány a rozhovor o Šalejovi za tak otřesný zážitek.“

Profesor ještě nedokončil větu, když se Kolický vymrštil ze židle, překotil ji a mávaje kostkovaným kapesníkem vrhl se s neartikulovaným výkřikem ke dveřím. Poručík nejistě vstal, jako by se rozmýšlel, má-li ho zadržet, ale dříve, než stačil cokoli udělat, zarazil ho burácivý hlas Kolické.

„Nechte ho jít. Vrať se za deset minut, nikdo se tě nebude na nic ptát, Jeníčku.“

Obrátila se na profesora a dívajíc se současně na poručíka i nás všechny, začala hovořit pomalu a klidně, vážná, jak jsem ji ještě neviděla.

„Nemůžete-li si už odpustit, abyste o nás vykládal nepříjemné věci a dokazoval tak, že všechno víte, povím to raději sama a stručně, bez barokních kudrlinek, kterými dnes tolik plýtváte. Nevím, co a jak jste vyštrachal, ale pravda je jedna. Můj muž se oženil velmi záhy, a když vypukla válka, byl už otcem. Jeho žena, mladá, veselá dívenka, byla příliš citově založená a zhroutila se pod tíhou okupace. Podlehla strachu a jednoho večera otrávila cyankálim sebe i dcerušku. Když se Jeník vrátil domů, byly obě mrtvé. Proťal si žíly. Štěpán, který měl klíč od jeho bytu, přišel k němu brzy potom, aby se u něho ukryl. Ženu a dítě se už nepodařilo zachránit, o Jeníka, těžce nemocného na těle i na duši, pokládajícího se za vraha, protože nebyl dostatečnou oporou svým nejbližším, se obětavě postaral Štěpán. Potom ho svěřil mně a tak to zůstalo podnes. Já jsem ho uklidňovala, když se celé roky probo
uzel každou noc s křikem, já jsem ho přesvědčovala, že není zločinec a že nemá věru proč chodit k prokurátorovi. Že má právo žít.

Kupodivu se mi to povedlo. Nevyléčila jsem ho pouze z několika fóbií. Nesnese vyprávění o sebevraždách, o jedech, když uvidí malé děvčátko, propuká občas v křečovitý pláč, vyhýbá se rozhovorům o minulosti, bojí se vzpomínek, otázek, výslechů. Nebudu vás ujišťovat, pane profesore, že Jeník je slušný člověk. Jste dost bystrý, abyste to věděl. Ale skončete s tím už, proboha, přestaňte nás mučit. Připadáme si jako ptáci, hypnotizovaní krajtou! Vy dávno víte, který ptáček má spadnout z větve!“ vykřikla s potlačovanou zlostí.

Profesor chvíli mlčel, jako by se rozmýšlel, co udělat.

„Promiňte, je mi skutečně líto, že vás tolik napínám. Pokusím se,“ zaváhal na chvíli, „zrekapitulovat, co dosud víme. Věnoval jsem pozornost jedenácti lidem. Z kruhu podezřelých jsem vyloučil sebe a nebožtíka. Sebe proto, že jsem se vraždy nedopustil, nebožtíka nejenom z psychologických, ale i z technických důvodů. Nevzdálil se ani na chvíli od stolu a nenašli jsme u něho žádnou ampulku či krabičku na kyanid draselný, který mu přivodil smrt. Bylo to tedy jedenáct lidí, spjatých silnějšími či slabšími pouty se zavražděným, jedenáct lidí, z nichž každý měl nějaký motiv. Dojde-li k vraždě v uzavřeném prostředí, vyšetřovací orgány zpravidla bezmocně tápou, zatímco všichni zainteresovaní vědí, kdo je vrah.

Ale tentokráte tomu tak nebylo. Téměř každý z vás si vyhlédl někoho podezřelého, i když si to ani sám sobě hlasitě nepřiznal. Náš vášnivý čtenář Dostojevského,“ naznačil pohledem Zbyška, „byl podezřelým číslo jedna v očích slečny Dity. Pan Zbyšek bral opět příliš vážně paní Žofii, nikoli proto, že by k tomu měl nějaký logický důvod, ale že mu tato konstrukce připadala nejoriginálnější. Paní Věra, nejpravděpodobnější pachatelka podle zákonů kriminalistických románů, se opět děsila, že ho kvůli ní zabil pan Bedřich Jaremko. Kristina se bála pouze o jednoho člověka,“ mluvil stále velmi vážně, ale jiskřička úsměvu, kterou jsem zahlédla v jeho pohledu, rozptýlila ihned moje obavy, „a proto se horlivě, ale bez většího úspěchu pokoušela obrátit naše podezření kdejakým směrem. Paní Žofie si opět lámala hlavu nad možností tragického omylu, tak nepravděpodobná jí připadala pře
dstava, že by se chtěl někdo zbavit Štěpána Šaleje. Kdyby byl jed určen pro paní Věru, bylo by daleko snazší objevit pachatele. Stejně mylnou cestu si zvolil v myšlenkovém pochodu i pan Bedřich, ale ten obrátil své podezření na zcela konkrétní adresu, myslel totiž, že se omylu dopustila jeho žena. Jeho obavy byly zdůvodněné mimo jiné tím, že měl v ateliéru kyanid draselný, kterého používal k zlacení. O stejnou skutečnost opírala své podezření i paní Kristina. Jenomže pan Bedřich nebral v úvahu okolnost, že ze všech lidí, přítomných při Šalejově smrti, jedině Kristina, pan Petr a já jsme neměli možnost nasypat mu do kávy jed, protože jsme seděli na opačném konci stolu a ani na chvíli jsme se nevzdálili. Stejný, pro ženy ostatně příznačný nedostatek logiky projevila paní Kolická, která pro změnu opět podezřívala pana Petra.

Tím se před poručíkem otevíralo neomezené pole možností. Podivné chování některých svědků způsobilo, že opustil stopu, kterou pokládal zpočátku za nejjistější. Vždyť pouze u jednoho jediného z přítomných existovala souhra pravděpodobného motivu, příležitosti i přístupu k smrtonosnému prostředku. Ale poručík je zvídavý tvor, má své metody, a proto neztrácel se zřetele další okolnost. Zemřel člověk, který se před smrtí nápadně změnil. Právě v těchto změnách jsme viděli důvod, proč ho chtěl někdo, komu tyto změny vadily, sprovodit ze světa. Proč se Šalej změnil? Jaká událost zasáhla do jeho života? Proč se najednou rozhodl navštívit Itálii, když se jí předtím tolik let vyhýbal? Proč změnil tvůrčí plány? Čím vysvětlit jeho změněné chování k nejbližším, ženě, synovi, příteli?“

Vtom se vrátil do kavárny Kolický, uhoněný, jako by celou dobu běhal. Profesor mu mlčky ukázal na židli a ihned pokračoval:

„Štěpán Šalej nebyl záhadná osobnost. Stěží si lze představit otevřenějšího člověka, jeho život byl pro každého viditelný jako na dlani. Všichni věděli, že miluje svou ženu, že má trampoty se synovcem, co dělá, jaký je jeho denní rozvrh, koho má rád a koho ne, na co je alergický a co mu zase dělá dobře. Právě takový člověk zemřel záhadnou smrtí. Něco tady nehrálo.

Nerozumím-li tištěnému textu, hledám v pramenech. Ve většině případů se ukazuje, že nedorozumění bylo zaviněno tiskovou chybou. Pramenem k životu Štěpána Šaleje byla svědectví jeho přátel a rodiny. Ale i v tomto případě něco nehrálo. Jeden z jeho nejbližších přátel sice potvrdil, že se v poslední době změnil, ak vysvětloval tyto změny úplně jinak než ostatní. Buď se Šalej tak dobře maskoval, nebo někdo lhal. Ale dovedl by se Salej maskovat? Když chtěl něco zatajit, třebas nemoc nebo únavu, choval se jako malé dítě. Nutily-li ho okolnosti ke konvenční lži, ztrácel nervy, zakoktával se jako malý kluk. Byl jste to vy, kdo lhal, pane Petře, viďte?“

Div jsem neposkočila na židli. Ta neočekávaná, přímo impertinentní otázka, pronesená zdvořilým, uctivým tónem, uvolnila napětí a vyvolala téměř smích.

Ale Petrovi zřejmě nepřipadala komická.

„Nerozumím.“

„Lhal jste, když jste tvrdil, že Šalej trpěl depresí, že se bál o svůj zdravotní stav, že mu to doma neklapalo?“

„Byla to pravda. Proč bych měl lhát?“ Petr se rozhlédl bezradně kolem sebe.

„Už jsme u toho. Proč?“ Profesorův pohled za krytem brýlí už zdaleka nebyl tak dobrotivý jako předtím. Zvýšil hlas jako kantor, který poučuje tupého žáčka. „Proč člověk lže? Pronic zanic, zbytečně? Lže, aby odvrátil pozornost od skutečného stavu věcí, aby pravdu co nejpečlivěji kamufloval. V umění kamufláže se dobře vyznáte, pane Petře. Provozujete ji už hezkých pár let, a to s nemalým úspěchem. Celý život hrajete smyšlenou úlohu, celý život mystifikujete. V posledním případě jste lhal, abyste odpoutal pozornost od faktu, že se Šalej změnil především vůči vám. Osvobodil se, uvolnil, oddychl si od vás. Už se nemusel ohlížet, co chcete a co nechcete, mohl dělat to, nač měl chuť. Ve vztahu k vám byl v poslední době ironický.“

„Mýlíte se, pane profesore, byl až do konce mým nejlepším přítelem.“

„Nejlepším, to máte pravdu. Žil jste z něho. Nerozlučná autorská dvojice. Kastor a Pollux. Spojení pevným poutem tvůrčího společenství. Třebas jste potřeboval Šaleje jenom vy a nikoli Šalej vás? Třebas to byl vztah kata a oběti? Vyděrače a vydíraného?“

„Jak se opovažujete…“ vybuchl Petr, bledý hněvem. Pohlédla jsem užasle na profesora. Oč mu jde? Všichni se najednou cítili nesví, tak nepravděpodobný jim připadal profesorův útok.

„K tomu není zapotřebí přílišné odvahy. Vy jste jí projevil daleko víc. Nejdřív, abyste si z cizího talentu udělal dojnou krávu. Dojnou krávu pro boží hovádko, které neseje ani neoře, jenom sklízí. Peníze, spoustu peněz na blahobytný život, skvělou společenskou pozici, na všechno, co zpříjemňuje život. Abyste o toto všechno nepřišel, odvážil jste se největšího rizika. Zavraždil jste člověka, kterému jste vděčil za všechno, co máte.“

„Pane profesore, proč mě obviňujete z tak strašlivé věci?“ V Petrových očích se zatetelil strach.

„Protože jste ji spáchal.“

„Co tím sledujete? Je-li to žert, tak velmi nechutný. Proč bych měl zabíjet Štěpána?“

„Protože jste ztratil spojence, jak sám nedávno v této místnosti řekl.“

„Jakého spojence, co to blábolíte?“

„Ženu Štěpána Šaleje. Zemřelou ženu Štěpána Šaleje.“

„Vy jste se zbláznil, Věra přece žije.“

„Mluvím o první ženě Štěpána Saleje, o Carlottě Gardecké.“

Petr zbledl ještě víc, na čele mu vystoupily kapky potu.

„Neposlouchejte ho. Vykládá nesmysly. Smutné důsledky postupující sklerózy.“

„Přesto prosím, abyste mě vyslechli. Vy taky, pane Petře. Veškeré invektivy si nechte laskavě pro sebe.“

Dosud se díval jenom na Petra, nyní přenesl pohled na nás a rozhovořil se klidným, jednotvárným hlasem:

„Jak všichni víte, dosáhl Petr Smulský skvělé společenské pozice díky svému talentu. Ale nikdo kromě jediného člověka, kterého to stálo život, nevěděl, že tento talent záleží v schopnosti vydírání, vydírání zvláštního druhu, v jehož důsledku mohl těžit ze schopností, invence a pracovitosti druhého člověka, kterého měl v rukou, protože věděl o jedné důležité události z jeho života.

Štěpán Gardecký se vrátil do Polska v roce 1956. V cizině pobýval téměř deset let. Po povstání strávil několik měsíců v zajateckém táboře. Když z něho vyšel, vydal se do světa, který dychtil poznat. Bál se ostatně neznámé vlasti, bál se, že v ní nebude místa pro satiriky a veseloherní autory, kteří se raději posmívají světu, než aby ho akceptovali. Měl již na svém kontu určité úspěchy právě v tomto oboru. Tak či onak zakotvil v Itálii, ale nikoli v Římě či Florencii – potřeboval klid, chtěl mnoho věcí promyslet – nýbrž v malém městečku Martellu, kde našel zaměstnání v malém hotýlku, vzdáleném od frekventovaných turistických tras.

Zpočátku mu bylo blaze. Těšilo ho dokonce, že pracuje rukama a nikoli hlavou, že nemusí o ničem rozhodovat, že přijímá veškeré rozkazy od energické hoteliérky. Byl prostě unaven. Ale hoteliérka byla snad až příliš energická, vydala o jeden rozkaz navíc a než se vzpamatoval, odvedla ho, lhostejného a otupělého, k oltáři. To bylo v roce čtyřicet osm. Když se po několika letech konečně probral z apatie, uvědomil si, že není šťastný, že mu nevyhovuje nové já, že vedení hotýlku v Martellu není žádnou kariérou pro mladého, sotva čtyřicetiletého polského spisovatele. Uvědomil si najednou, že má dost planého života, komandování panovačné hoteliérky, že mu chybí živná půda, z které by mohl čerpat chuť k životu.

Štěpán Gardecký byl měkký člověk. Dlouho bojoval sám se sebou, nemohl se odhodlat, tak vzdálená mu připadala jeho vlast. Psával svému bratrovi zřídka, bál se ženy, která tušila nebezpečí. Dopisy od bratra a Žofie mu vozil Petr z Říma. Poznal ho v zajateckém táboře, spřátelil se s mladším spolubojovníkem, druhem poválečné anabáze, který mu dával okázale najevo, že ho zbožňuje. Petr mu pomohl tajně vyřídit pasové formality. Nakonec to dopadlo tak, že Štěpán utekl z Martella jako zloděj a poprosil Petra, který se chtěl ještě toulat po světě, aby jeho ženě vše vysvětlil. Nepředpokládám totiž, že měl odvahu říct jí, že odjíždí navždy.

Štěpán byl poctivý člověk, věděl, že se vůči své ženě nepěkně zachoval, jistě ho trápily výčitky svědomí, ale již v prvních týdnech pobytu ve vlasti na ně zapomněl. Ještě ve vlaku napsal svou proslulou píseň ‚Setkání s Varšavou‘. To byl nejlepší závdavek pro budoucnost. Téměř ihned byl stržen vírem varšavského života. Po roce poznal Věru. To nebyla pro něho jednoduchá záležitost. Byl celý rozháraný, trápil se, posílal zoufalé dopisy Petrovi, který se právě v té době, v roce 1957, rozhodl pro návrat.

Štěpán dlouho váhal, ale cit byl silnější než zábrany. Člověk, který pozdě poznal první lásku, nerad rezignuje. Pod záminkou, že nemůže ženě nabídnout nic než uměleckou slávu, změnil úředně jméno a přijal literární pseudonym. Asi mu to poradil Petr. Úvaha, že Štěpán Salej, spisovatel, je člověkem tak diametrálně odlišným od Štěpána Gardeckého, spolumajitele malého italského hotýlku, že nikoho, včetně samého Štěpána nenapadne hledat jakoukoli spojitost mezi těmito dvěma postavami, byla zcela logická. Šalej se pro jistotu vyhýbal Itálii, utíkal před fotografy, varoval se všeho, co by mohlo přivést italskou manželku na jeho stopu, uklidněn částečně vědomím, že se ho dosud nepokoušela najít.

Pokračování všichni znáte. Snad si dovedete představit, jak mu bylo, když si začal postupně uvědomovat, že si kupuje Petrovo mlčení, že za dvě ženy platí polovinou svého uměleckého díla. Ale nebral si to příliš k srdci. Jak těžkou platí daň, si uvědomil až tehdy, když se po letech rozhodl napsat román a Petr se proti tomu rázně ohradil. Tehdy došlo mezí nimi k prvnímu vážnějšímu konfliktu a od té doby mu bylo jasné, na čem je. Petr nechtěl připustit, aby vydal cokoli pod svým jménem, obával se, že by tím utrpěla jeho prestiž. Projevil v této věci velkou tvrdost a neústupnost.

Právě tehdy se stala věc, která úplně změnila situaci. Štěpán navštívil známé, kteří se právě vrátili z Itálie, a musel chtě nechtě vyslechnout vyprávění o jejich zážitcích. Se smíchem hovořili o stopách, jaké po sobě zanechávají Poláci ve světě. V hotýlku, který náhodou navštívili, byl takovou stopou pravý polský bigos. Jeho dřívější majitelka byl provdána za Poláka, ten utekl, hoteliérka byla energická žena, vymohla si zrušení manželství a provdala se podruhé. Zemřela a její druhý muž, vdovec, dodnes nabízí hostům polský bigos, který se stal specialitou jeho podniku jako bigosso da marito polacco. Místo, v němž je hotýlek, se jmenuje Martello.

Manželství s Věrou bylo tedy platné. Skončily starosti a tím i vydírání. Vydíraný se mohl pomstít vyděrači, oběť si mohla pohrát s katem. Salej byl dobrák od kosti. Ale každý soudí podle sebe. Petr se bál. Se sladkým životem byl tak jako tak konec, slepice přestala snášet zlatá vajíčka. Na čem mu především záleželo, byla prestiž úspěšného dramatika, slavná minulost, z které mohl pořád těžit. Měl jste přece v úmyslu rozhlásit, že po přítelově smrti už nedokážete psát, pane Petře?“ obrátil se znenadání na Petra zdvořilým, tázavým tónem.

„Krásně vymyšlený příběh.“ Petr opět nasadil tón nezávazné společenské konverzace. „Poněkud zdlouhavý, ale sugestivní. Působí trochu staromódně, protože dnešní spisovatel se nepokouší být vševědoucí, líčí historii, jak ji vidí zvnějšku a nikoli zvnitřku, ale jeho stavba je velmi dobrá. Zní jako výpověď očitého svědka. Copak jste byl svědkem událostí, které jste nám tak působivě vyprávěl? Byl jste jenom očitým svědkem smrti mého přítele. Zajímalo by mě,“ zvýšil hlas, „jakým způsobem jsem mu mohl, k čertu, nasypat do kávy cyankáli, když jsem se k němu za celou dobu vůbec nepřiblížil?! Třebas si myslíte, že jsem Štěpána hypnotizoval a dohnal ho k smrti…“

„Ne, jeho jste nehypnotizoval, ale nás všechny v určitém smyslu.“

„Pane profesore, přestaňte s tím, proboha!“ Žofiin hlas zněl přímo hystericky. „Vždyť všichni víme, že Petr neměl přístup ke kávě. Jak můžete…“

„Petr nenasypal cyankáli do kávy. Tato okolnost stála málem život naši krásnou slečnu z bufetu, dívenku mimořádně bystrou, která si všimla, že pan Smulský rozbil skleničku.“

„Nerozumím.“

„Káva, kterou Šalej vypil, nebyla otrávená. Cyankáli bylo v rybízovém likéru. Smulský věděl, že je Šalej hypochondr a dodržuje lékařův pokyn, aby alkohol vždycky něčím ředil. Věděl i to, že se s tím před lidmi tají, protože nechce být pokládán za nemocného člověka, a že vždycky zapíjí alkohol nějakým jiným nápojem. A že až budeme nepříčetní hrůzou zachraňovat umírajícího, že se mu podaří nasypat jed do šálku se zbytkem kávy a rozbít sklenku po rybízovém likéru. Jak vidíte, vykalkuloval to velmi chladnokrevně. Servírka se již vzpamatovala,“ řekl ostře, „poznala vás.“

„To není pravda!“ Petr se prudce zvedl.

„Schoval jste svetr do dutiny dubu na palouku?“

„Žádný svetr jsem neschovával.“

„Abyste mohl předstírat, že jste byl doma, a vytvořit si alibi pro dobu, kdy jste ji přepadl.“

„Nikoho jsem nepřepadl.“

„Jenomže jste byl vyplašen, takže jste ho nestačil ani obléknout, ani odnést.“

Petr se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal škvíru, kterou by mohl uniknout. Poručík se pomalu zvedl.

„I bez tohoto doličného předmětu máme proti vám přitěžujících důkazů ažaž.“

Profesor byl opět starým, laskavým pánem, trochu unaveným a velmi smutným.

Kapitola dvacátá devátá

Z deníku Kristiny Jaremkové

22. srpna, pokr.

Když Petra odvedli, seděli jsme delší chvíli strnulí a užaslí. Byla to pochopitelně Kolická, která přerušila ticho, vyplněné němým napětím. Několikrát hlasitě zafuněla jako parní lokomotiva, než se rozjede, potom vyloudila ze sevřeného hrdla hlas sice ochraptělý, ale dostatečně zvučný:

„Slitujte se, pane profesore, tohle zaboha nepochopím. Petr? Proč? Jak? Proč to udělal?“

„Právě jsem se to pokusil vysvětlit. Snad až příliš obšírně, jak se obávám.“

„Vím, vysvětlil jste to, ale jak jste na to, proboha, přišel?“

„I to jsem se pokusil vysvětlit co nejdůkladněji.“

„Nerozčilujte mě a nevytáčejte se, ale odpovídejte, nač jste tázán. Jak jste na to přišli? Já jsem nad tím taky koumala, protože jsem chtěla, aby to byl Petr, ale nic jsem nevykoumala.“

Všichni začali mluvit jeden přes druhého; jenom Dita seděla tichounce a dívala se na Zbyška jako na svaty obrázek.

„Hledali jsme chybu. Uvědomovali jsme si s poručíkem Kaveckým, že tato vražda nebyla spáchána spontánně, ale s rozmyslem, a že to bude těžký oříšek. Lidé nemají rádi, když se jim někdo hrabe v minulosti, i kdyby měli svědomí čisté jako sníh. Proto mlčí nebo i lžou, čímž ještě víc komplikují situaci a ztěžují dopadení vraha. Řekli jsme si tedy, že začneme Salejem.

Salej nebyl složitá osobnost, zprvu se zdálo, že vidíme celý jeho život jako na dlani. Nejlepší stopou mohly být kazy v tomto monolitu. Proto jsme se soustředili na drobné, ale přitom záhadné nedůslednosti a pokoušeli se je logicky vysvětlit. Proč se tak vášnivý turista, který sjezdil křížem krážem celou Evropu a byl v tomto ohledu tak trochu snobský, zdráhá podruhé navštívit Itálii? A proč tak najednou změnil názor? Za druhé – proč se člověk, poměrně ješitný a žádostivý úspěchů, vyhýbá fotografům jako čert kříži? Jak to, že si najednou objednal portrét? Proč posléze člověk, který ze zásady neuznával vzpomínky, který se vychloubal, že žije výhradně současností, rozhodl napsat román ve formě retrospektivního deníku, proč si konspekt nejdřív zaznamenal v diáři a až za měsíc o něm vyprávěl přátelům? Itálie byla nejdůležitější stopou, k veškerým změnám došlo až po určitém rozhovo
ru o Itálii. Na základě údajů paní Veroniky a Žofie požádal poručík o informace policii z Martellu, kde se podával polský bigos. První Salejovo manželství přestalo být pro nás tajemstvím. Ale proč by měla být bigamie motivem vraždy? Nebo přesněji okolnost, že Šalej přestal být bigamistou? Co komu bylo do toho? Byla to čistě jeho věc. Jak jsem již řekl, všichni jste tak trochu lhali, ukrývali svá tajemství. Pouze jeden z vás tajil před námi tajemství někoho jiného, Štěpána Šaleje. Petr Smulský určitě věděl o jeho italské epizodě.“

Profesor přednášel jako ve škole. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni se stále ještě tvářili udiveně, ale napětí pominulo a zůstala jenom zvědavost.

Třebaže kdekdo mluvil o změnách, pozorovaných u Šaleje v poslední době, nikdo mi nevysvětlil význam dvou vět, které pronesl právě v této místnosti a které tyto změny rovněž potvrzovaly. Když paní Věra hovořila ještě před Šalejovou smrtí s paní Zofií, zmínila se o jeho prohlášení, že skončila doba spolků; druhou větu pronesl sám Šalej, řekl totiž, že jeho žena už nebude Petrovým spojencem. Obě věty mi utkvěly hluboko v paměti a pořád jsem čekal, až na ně zavede někdo při výslechu řeč. Mnozí je mohli nezaregistrovat, ale jeden člověk musel přesně vědět, oč jde. Ženin spojenec a společník, Petr Smulský. Svědek, který navíc příliš mnoho věcí zamlčel a lhal, jak již bylo jednou řečeno. Petra jsem začal podezřívat poměrně brzy. Mimochodem řečeno, zajímavé je to, že se myšlenky paní Magdy ubíraly podobným směrem. Odháněla je, protože se domnívala, že pramení ze staré antipatie. Ale ins
tinkt ji v tomto případě nezklamal. Kromě toho nešlo zde vůbec o ženskou intuici, která často nebere v úvahu fakta. Petr stavěl prostě alibi na tom, že nikomu nepodával kávu. Právě tato skutečnost vyvolala u paní Magdy podvědomý neklid. Petr džentlmen, vždycky ochotný k službám, chlapecký Petříček, nazývaný Petříčkem poskokem, protože se vždycky první zvedal, nehnul se tentokráte z místa, zatímco ostatní běhali k bufetu a roznášeli šálky. Ale ať jsem o tom přemýšlel sebevíc, nenašel jsem v jeho výpovědi žádnou mezeru. Já sám jako svědek bych mu mohl poskytnout stoprocentní alibi, protože jsem věděl s veškerou určitostí, že se ani nedotkl osudového šálku. Když jsem poručíkovi vylíčil popořádku průběh večera, byl zoufalý. Donekonečna rekonstruoval okolnosti Šalejovy smrti, několikrát vyslýchal servírku. Ale i při sebedůkladnějším probírání událostí vypadne některý detail, který se zdá
na první pohled zanedbatelný. To byl důvod, proč nás pozval všechny do Kazimierze, doufal totiž, že se zde, na místě činu, projeví zdánlivá nemožnost jako možná. A nezklamal se. Když se servírka zmínila o rozbité sklence, nic mi to neříkalo. Až večer mi došlo, co to znamená. Ale bylo už pozdě. Nevěděl jsem, kde si s ní smluvil schůzku, i když jsem tušil, že to nebude daleko. Proto jsem vás nutil křičet a zpívat, abych ho vyplašil, aby slyšel, že jsme blízko.

„Byl to příšerný řev… Pořád mi nešlo na rozum, proč tak vyvádíte,“ Bedřich se nervózně rozesmál.

„To jsem ráda, že byl můj hlas aspoň jednou k něčemu dobrý,“ řekla Kolická. „Připadám si jako kapitolská husa, když ta malá, kterou jsem pomohla zachránit, není Řím. Mluvíme-li už o husách, tak bytná prosila, abychom přišli ve dvě na oběd. Pojď, Jeníčku, musíme se trochu provětrat.“

Kapitola třicátá

Z deníku Kristiny Jaremkové

22. srpna, pokr.

Aniž jsme si cokoli domluvili, vydali jsme se s Bedřichem Krakovskou ulicí k Visle, v níž se určitě na mělčině šplouchal Tomík, uražený, že jsme ho vyloučili ze svých dospělých záležitostí.

„Ještě něco mi musí profesor vysvětlit. Proč si vlastně volal Tomíka?“

„Ty to nevíš? Posílal ho k doktorovi, aby se zeptal, nemá-li nějaké láhve od vodky. Profesor si chtěl potvrdit jeho prostřednictvím názor o alkoholismu Rudíkové a příčině tajemné hádky.“

Vyrazila jsem hluboký vzdech.

„Cizí lidé a najednou toho o sobě tolik vědí. Mám pocit, že se jim budu do konce života vyhýbat.“

„To půjde sotva.“

„Jak to myslíš?“

„Věra si ponechá vilu, Zbyšek se odstěhuje a koupí si garsoniéru.“

„Co má jedno s druhým společného?“

„Nabídl jsem mu tvoji. Uvítal můj návrh s nadšením.“

„Co tě to napadlo? Kde budu bydlet já?“

„Vrátíš se domů. Ke mně a Tomíkovi. To je snad jasné.“

„Ty ses zbláznil! Co když nebudu chtít?“

„Budeš. Musíš. Nemohu připustit, abys bydlela zvlášť a podezřívala mě z každé vraždy, o které se dočteš v novinách.“

„Tys mě taky podezříval.“

„Ale docela krátce. Tolikrát jsi mě v hádce přesvědčovala o odlišnosti ženské psychiky od mužské, že jsem tomu na chvíli uvěřil.“

Vtom se objevil na ulici Tomík. Mával plavkami a vesele hvízdal.

„To je dost, že už jdete,“ konstatoval s naprostou samozřejmostí. „Co budeme dělat?“

„Půjdeme na oběd a potom pojedeme domů.“

„Všichni vespolek?“ projevil milostivě špetku zvědavosti.

„Ano.“ Bedřichův tón nepřipouštěl odpor.

„Máma u nás zůstane?“

„Ano.“

Z taktických důvodů jsem se nezúčastnila rozhovoru. „A zase se budete hádat?“

„Ne, nikdy,“ prohlásila jsem energicky.

„Jenom někdy,“ řekl rezignovaně Bedřich.

Advertisements